Napůl oběšená Maggie. Tak se říkalo Margaret, kterou oběsili za smrt dítěte. V rakvi se probrala.

Psal se rok 1724, začátek měsíce září. Léto pomalu doznívalo, ale obyvatelé Edinburghu měli toho dne jiné myšlenky než pozorovat příchod podzimu. Tísnili se na tržišti Grassmarket, který byl proslulým místem, kde se obchodovalo se zemědělskými komoditami, hlavně s dobytkem. Ale ještě něco se zde konalo s podobnou vytrvalostí jako obchod.

V davu to šumělo, někteří lidé si tiše špitali, jiní se smáli, další se zvědavě rozhlíželi. Tenhle obrázek by tu člověk nespatřil poprvé. Byla to směs zvědavosti, drsné zábavy i nervozity a strachu. Všichni chtěli vidět to samé - spravedlnost. Spravedlivý trest vykonaný na odsouzeném člověku, jinými slovy oběšení odsouzence. Veřejné popravy tehdy patřily k běžnému městskému dennímu koloritu úplně stejně jako trh nebo nedělní bohoslužba.

Toho dne měla zemřít žena z Musselburghu, rybářského městečka na východ od Edinburghu. Jmenovala se Margaret Dicksonová, ale do historie vešla pod přezdívkou „Hauf-Hangit Maggie“ (napůl oběšená Maggie). Vůbec nešlo o vtip, Maggie opravdu byla 2. září popravena oběšením. Po sundání byla prohlášena za mrtvou a naložena do rakve. Jenže v rakvi se o něco později probrala k životu…

Maggie - viník, nebo oběť?

Přesná data o Maggie nevíme, nešlo o žádnou významnou aristokratku z šlechtického rodu, ale prostou ženu z Musselburghu, která se údajně narodila kolem roku 1702. Musselburgh bylo menší přístavní městečko, kde se obyvatelé živili především rybolovem a vše, co s tím nějakým způsobem souviselo. Maggie prý byla vdaná za jednoho rybáře, ale ten ji měl opustit nebo zmizet. Dnes se můžeme jen domnívat, co se tehdy skutečně stalo, ale faktem bylo, že i když byla vdaná, prakticky žila sama.

Jednoho dne opustila Musselburgh a přesunula se do Kelsa u řeky Tweed. Pravděpodobným důvodem přesunu byla nutnost obživy, protože pro osamělou ženu byl život v rybářském Musselburghu tvrdší než kde jinde. Maggie se v Kelsu měla živit jako služebná či pracovnice v hostinci. Nebyla to jednoduchá práce, ale bylo to lepší než nemít žádnou.

A pak se to stalo. Problém, kterému čelilo mnoho žen v té době (a ještě i desítky let poté). Otěhotněla, aniž by se tak stalo s manželem. Jediným povoleným „rámcem“ v tehdejší době. Podle některých verzí byl otcem syn hostinského, v jiných verzích to byl hostinský sám. To bylo však typické, otec nebyl v takovém případě příliš důležitý, veškerá pozornost byla upnuta na ženu, která podle společnosti zhřešila a za svůj hřích měla nést následky.

Přiznáš těhotenství, jsi vyvrhel. Nepřiznáš a dítě se narodí mrtvé, jsi vrah

Pro nás by dnes bylo něco takového naprosto nepřijatelné a hlavně nepochopitelné. V tehdejším Skotsku ale existovala drsná právní logika: pokud žena porodila tajně a dítě se našlo mrtvé (nebo se nenašlo vůbec), samotný fakt utajení mohl být brán jako důkaz zlého úmyslu.

V roce 1690 byl ve Skotsku přijat zákon známý jako „Act Anent Murthering of Children“ – mířil na matky, které zatají, že jsou těhotné, a pokud poté dítě zemře či zmizí, může to být vyloženo jako vražda, i když na těle nejsou zjevná zranění. Ten zákon dokonce zdůrazňuje, že žena měla vyhledat pomoc, dát o těhotenství vědět, nenechat porod proběhnout v izolaci – protože izolace sama o sobě byla podezřelá.

Jinými slovy, v prostředí, kde těhotenství mimo manželství bylo pro ženu nesmírnou ostudou, společenským ponížením a v mnoha případech bylo spojené i se ztrátou práce, se ženy měly k těhotenství dobrovolně přiznávat. Pokud tak neučinily a s dítětem se něco stalo, bralo se to jako zlý úmysl. V případě Maggie nevíme, zda dítě zavraždila, zda se narodilo mrtvé nebo zemřelo, aniž by na tom měla matka podíl. Pro společnost mělo význam jen jedno - těhotenství zatajila, dítě se nalezlo mrtvé. Za jeho smrt tedy byla zodpovědná matka (někteří historici dokonce připouštějí možnost, že dítě mohlo být živé, ale jako dostatečný hřích se bralo i zatajení těhotenství jako takové).

Smrt za smrt dítěte

Podle vyprávění se novorozeně našlo u břehu řeky Tweed poblíž Kelsa. Maggie zřejmě někdo viděl nebo věděl o tom, že porodila, protože byla krátce po nálezu identifikována a zatčena. Události následně vzaly rychlý spád. Byla převezena do Edinburghu, došlo k soudu a ten ji odsoudil k smrti oběšením.

2. září 1724: Grassmarket, provaz a okamžik, kdy se z člověka stává pouhé tělo

Grassmarket byl tehdy jedním z hlavních míst edinburghských poprav. Kolují příběhy o tisících divácích, které mohou působit až přehnaně, ale faktem zůstává, že poprava byla veřejná a lidé tyto „akce“ rádi sledovali.

Maggie byla oběšena 2. září 1724, lékař (nebo přítomná autorita) ji prohlásil za mrtvou a tělo bylo sejmuto. Jenže o něco později se probrala. Jak to bylo možné?

Oběšení neznamenalo vždy rychlý a jistý konec. Hodně záleželo na zkušenosti popravčího, ale i zkušenost ještě neznamenala všechno. Záleželo na typu provazu, uzlu, délce pádu, poloze těla. Pokud nebyl pád dostatečný na zlomení krčních obratlů, poprava oběšením se změnila spíše v dlouhé škrcení. A škrcení mohlo vést ke ztrátě vědomí, ale ne nutně k rychlé smrti. Když pak člověka sundali z šibenice příliš brzy nebo špatně vyhodnotili známky života, mohlo se stát, že byl sice prohlášen za mrtvého, ale ve skutečnosti mohl být ještě živý. A to byl i příběh Maggie.

Rány zevnitř rakve

Po úspěšných popravách se těla obvykle vydávala zpět rodinám, aby mohly mrtvého pohřbít. Nemuselo to nutně znamenat skutečnou rodinu, protože ne každý měl blízké příbuzné, popř. mohli být roztroušeni po celé zemi. Zvykem ale bylo, že se pohřbívalo tam, kde měl člověk svůj původ. I kdyby byl osamělý, komunita nebo farnost, z níž pocházel, měla v podstatě povinnost se postarat o jeho pohřeb.

I Maggie byla uložena do rakve a vezena zpět k Musselburghu, kde se o ni měli postarat. Během cesty ale zaslechli bouchání a těžko identifikovatelné zvuky z nitra rakve. Když rakev otevřeli, spatřili Maggie živou. Po dlouhé době ve tmě, s otlačeným krkem, v šoku a nejspíš i zmatená se Maggie konečně znovu nadechla čerstvého vzduchu, zatímco lidé kolem jen překvapeně stáli a nevěděli, zda se stal zázrak, nebo zda ji pověsit znovu.

Společnost se s těmito případy musela vyrovnávat několikrát. Zatímco někteří lidé volali po opakované popravě, protože podle nich ta první zkrátka nebyla provedena, druzí byli toho názoru, že druhou popravou by byl člověk potrestán znovu za stejný čin a na to nemá společnost právo.

Úřady se většinou přiklonily k tomu, že pokud byla poprava provedena a člověk byl prohlášen za mrtvého, druhá poprava by už nebyla spravedlivá. A tak i Maggie byla podle tohoto názoru nakonec propuštěna a mohla žít dál.

Některé zdroje tvrdí, že vlivem těchto případů se do rozsudků začalo doplňovat, že trest má být proveden tak, že člověk bude „oběšen až do smrti“ (hanged until dead). Pokud nezemře, nebyl trest vykonán. Možná je to pravda, možná je to spíš jen lidové doplnění něčeho, co oficiálně nezaznělo.

Život po „smrti“

Říká se, že Maggie žila ještě dlouhé roky, měla děti a zemřela až kolem roku 1765. Přesnější informace nemáme, můžeme si jen domýšlet, jaký byl její život. Určitě už nebyl anonymní. Komunity byly malé, nic se nezapomínalo, vše zůstávalo známé. Maggie tak nejspíš žila po zbytek života jako ta, co byla pověšena a přitom přežila. Bylo to stigma, kterého se nemohla zbavit, ale neznamenalo to, že bude nutně žít jako vyhostěná někde na samém okraji komunity. O tom svědčí i fakt, že měla mít děti a pravděpodobně žila rodinným životem.

Nezapomnělo se na ni dodnes. V Grassmarketu můžete najít bar pojmenovaný na její památku. Turisté si u něj rádi dělají fotky a místní vyprávějí její příběh všem zájemcům. Nejen tehdy, ale i dnes je člověk, který byl popraven, a přesto přežil, vnímán jako zajímavá kuriozita.

Maggie měla štěstí v neštěstí a dá se říci, že její příběh skončil vlastně dobře. Když se však oprostíme od samotné Maggie, vyvstane ještě jiný obraz, obraz tehdejší společnosti, která trestala ženskou sexualitu v lepším případě hanbou a veřejným zostuzením, v horším i fyzickými tresty. A nikoho nezajímalo, že vinu nemusela nést žena, ale že se mohla stát terčem nešťastných náhod nebo úmyslného útoku. Pokud byla napadena a zneužita mužem, společnost dávala vinu vždy ženě, a ta musela být i potrestána. Bohužel, ani dnes nemůžeme říci, že by takový přístup byl dávnou historií. I když se dnes nevěší, společenskému tlaku čelí ženy stále. V některých společnostech více, v některých méně, ale nikde nemají na růžích ustláno.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://maggiedicksons.co.uk/maggies-story/

https://www.undiscoveredscotland.co.uk/usbiography/d/maggiedickson.html

https://oldedinburghclub.org.uk/margaret-dickson-half-hangit-maggie/

https://history.scot/half-hangit-maggie-comes-back-to-life

https://murderpedia.org/female.D/d/dickson-margaret.htm

https://thelittlehouseofhorrors.com/half-hangit-maggie/

https://deriv.nls.uk/dcn3/7441/74417859.3.jpg