Narodil se s polámanými kostmi a neměl přežít. Sean se ale dožil dospělosti, i když měřil jen 91 cm

Sean Stephenson měřil pouhých 91 centimetrů. Nikdy nechodil, od dětství používal invalidní vozík a do dospělosti si zlomil kosti tolikrát, že už to snad ani nedokázal spočítat. Přitom když se narodil, lékaři jeho rodičům říkali, že nejspíš nepřežije ani první dny. Sean se ale dožil 40 let. Vystudoval vysokou školu, pracoval jako terapeut, přednášel po celém světě a našel si i životní partnerku. Jeho příběh se dnes často používá jako příklad toho, co všechno člověk dokáže, když se nevzdá. Jenže ono to s ním bylo trochu složitější. Sean totiž rozhodně neprožil čtyřicet let s úsměvem na tváři, jak by se mohlo z některých jeho videí zdát.

Sean Clinch Stephenson se narodil 5. května 1979 v americkém Illinois. Jeho rodiče Gregg a Gloria už měli doma dceru Heidi a teď jim do rodiny přibyl ještě syn. Jenže hned po porodu bylo jasné, že něco není v pořádku. Sean měl několik zlomených kostí. A jak se brzy ukázalo, nebylo to kvůli nějakému poranění při porodu. Chlapec trpěl vzácnou genetickou nemocí, které se odborně říká osteogenesis imperfecta. U nás ji známe spíš jako vrozenou nebo vysokou lomivost kostí.

Člověk s touto nemocí může mít kosti tak křehké, že si je zlomí i při pohybu, nad kterým by se nikdo jiný ani nepozastavil. Na vině bývá porucha tvorby kolagenu. To je látka, kterou tělo potřebuje mimo jiné právě i pro pevnost kostí. Ne každý nemocný je na tom ale stejně. Jsou lidé, kteří si za celý život přivodí jen pár zlomenin navíc a jinak je nemoc příliš neomezuje. Pak jsou ovšem i případy, kdy se kosti lámou znovu a znovu, deformují se a člověk má problémy i s docela obyčejnými věcmi. A Sean bohužel patřil právě do této skupiny.

Měl těžkou formu, při které se kosti nejen snadno lámou, ale také deformují. Postupně se ukázalo, že jeho růst bude výrazně omezený a že nikdy nebude schopný samostatné chůze. Lékaři navíc rodičům nedávali příliš naděje. Podle Seanových pozdějších vzpomínek se měli připravit na to, že jejich syn nemusí přežít.

Gregg a Gloria ale měli doma živé dítě, které potřebovalo jejich péči. A tak se postupně naučili, jak s ním zacházet, aby mu zbytečně neublížili. Nebylo to jednoduché. Opatrní museli být při koupání, převlékání, přenášení i obyčejném chování v náručí. To, co ostatní rodiče dělají automaticky, pro ně představovalo riziko.

Přesto se snažili, aby Sean nevyrůstal jen mezi nemocničními zdmi. Měl starší sestru, chodil do školy a rodiče ho vedli k tomu, aby se zajímal o stejné věci jako ostatní děti.

Do osmnácti let prodělal Sean více než dvě stě zlomenin. A to se nepočítají další zdravotní problémy, které jeho nemoc přinášela. Některé úrazy byly až absurdně banální. Sean například vyprávěl, že si dokázal zlomit kost při oblékání kalhot. Jindy stačilo kýchnout nebo se nešikovně pohnout. Většina lidí si při podobných činnostech ani neuvědomuje, že nějaké kosti má. Sean si to uvědomoval až příliš dobře.

Pochopitelně to znamenalo spoustu bolesti. Často musel do nemocnice, podstupoval nejrůznější zákroky a po zlomeninách se zotavoval. Přitom se nedalo jednoduše říct, že když bude dost opatrný, nic se mu nestane. Některým úrazům se prostě zabránit nedalo.

V dospělosti měřil přibližně 91 centimetrů a jeho končetiny byly výrazně deformované. Pohyboval se na elektrickém invalidním vozíku, který mu umožňoval alespoň určitou samostatnost. V dětství ale řešil ještě něco jiného. Všude, kam přijel, přitahoval pozornost. Lidé se otáčeli, děti na něj ukazovaly a někteří dospělí si ho prohlíželi tak neomaleně, jako by si toho snad nemohl všimnout.

Sean se s tím postupně naučil zacházet. Později dokonce dokázal svůj vzhled využít při přednáškách. Když přijel na pódium, publikum často nevědělo, jak reagovat. A tak si ze sebe udělal legraci. Lidé se zasmáli, trochu se uvolnili a teprve potom začal mluvit o vážnějších věcech.

Jedna příhoda z dětství se v jeho pozdějších vystoupeních objevovala opakovaně. Odehrála se v roce 1988, kdy bylo Seanovi devět let. Blížil se Halloween a on se na něj nesmírně těšil. V Americe je to pro děti velká událost. Převleky, strašidelné masky, obcházení sousedů a samozřejmě sladkosti. Pro Seana měl ale Halloween ještě jednu výhodu. Všichni vypadali nějak zvláštně, takže mezi ostatními tolik nevyčníval.

Jenže krátce před svátkem se mu při projíždění dveřmi zachytila noha o rám a zlomila se. Další zlomenina, další bolest a navíc zkažené plány. Sean se rozplakal. Nechtěl slyšet žádné utěšování a zlobil se na celý svět. Připadalo mu nespravedlivé, že ostatní děti mohou dělat prakticky cokoliv, zatímco on si nemůže ani užít Halloween.

Jeho matka Gloria si k němu tehdy sedla a zeptala se, jestli chce svou nemoc považovat za dar, nebo za břemeno. Sean později říkal, že právě tato otázka mu změnila život.

Samozřejmě je potřeba brát podobné vzpomínky trochu s rezervou. Vyprávěl je po mnoha letech a jako zkušený řečník dobře věděl, jak vystavět příběh, aby měl na posluchače co největší účinek. To ale neznamená, že se událost nestala.

Podle jeho slov tehdy začal přemýšlet o tom, že by jednou mohl své zkušenosti využít k pomoci ostatním. Sám dobře věděl, jaké to je mít strach, cítit se jiný nebo se trápit kvůli něčemu, co člověk nemůže změnit. A s tím se přece nepotýkají jen lidé s tělesným postižením.

Seanovi nedělalo problém mluvit před lidmi. Naopak, už jako mladý zjistil, že ho to docela baví. Zpočátku samozřejmě vyprávěl hlavně o své nemoci, o zlomeninách a o tom, jaké je vyrůstat s postižením, kterého si každý hned všimne. Jenže časem se dostával i k jiným věcem. Třeba k tomu, proč si lidé tolik nevěří, čeho se bojí nebo proč mají někdy problém navázat obyčejný vztah. A zjistil, že právě taková témata jeho posluchače zajímají.

Přitom původně vůbec nemusel skončit u motivačních přednášek. Dost ho totiž zajímala politika. Na DePaul University v Chicagu vystudoval politologii a nějakou dobu se pohyboval i ve Washingtonu, kde získával zkušenosti s politickou prací. Dokonce si pohrával s myšlenkou, že by se politice věnoval naplno. Nakonec ho ale víc přitahovala psychologie.

V jednom rozhovoru vzpomínal na setkání s mladou ženou, která se sebepoškozovala. Ukázala mu jizvy a chtěla vědět, proč si ubližuje. Sean tehdy zjistil, že na takovou otázku vlastně nedokáže odpovědět. Uměl lidi povzbudit, dokázal je rozesmát, ale to ještě neznamenalo, že rozumí všemu, co se jim odehrává v hlavě.

Sean si uvědomoval, že pokud chce lidem skutečně pomáhat, nestačí jim jen vyprávět o vlastním životě a povzbuzovat je, aby se nevzdávali. Začal se proto víc zajímat o psychologii a různé způsoby terapie. Zaujala ho také hypnóza, které se nakonec věnoval natolik, že v oboru klinické hypnózy získal doktorát. Měl i vlastní terapeutickou praxi. Chodili za ním lidé s nejrůznějšími problémy, často takovými, které na nich na první pohled vůbec nebyly vidět.

Jenže Sean byl pořád hlavně řečník. Přednášky ho bavily a postupně o něj byl čím dál větší zájem. Jednou vystupoval před studenty, jindy na nějaké firemní akci nebo konferenci. Procestoval tak velkou část Ameriky a časem začal jezdit i do zahraničí. Dostával se také do televize, mimo jiné se objevil u Oprah Winfrey. To už byl v Americe docela známý, přinejmenším mezi lidmi, kteří se zajímali o motivační přednášky a osobní rozvoj.

A v roce 2009 mu vyšla kniha Get Off Your „But“. Už samotný název si trochu pohrává s angličtinou. Slovo but totiž znamená „ale“ a vyslovuje se stejně jako butt, tedy zadek. Sean v knize rozebíral hlavně všechny ty důvody, které si lidé vymýšlejí, když se jim do něčeho nechce nebo mají strach. Chtěl bych změnit práci, ale… Rád bych někoho oslovil, ale… A právě taková „ale“ podle něj dokážou člověka držet na místě celé roky.

Při přednáškách ovšem nemluvil jen o nemoci. Často se věnoval vztahům, sebevědomí nebo strachu z odmítnutí. A právě poslední téma znal ze svého života až příliš dobře.

Sean se nikdy netajil tím, že by chtěl mít partnerku. Jenže jeho tělesné postižení samozřejmě seznamování komplikovalo. Nešlo jen o výšku nebo invalidní vozík. Sean potřeboval pomoc při řadě každodenních činností, a případná partnerka tak musela počítat s tím, že společný život bude v některých ohledech dost odlišný.

Nakonec poznal Mindie Knissovou, podnikatelku, která se stejně jako on zajímala o osobní rozvoj. Začali se vídat, zamilovali se a v roce 2012 měli svatbu. A právě jejich manželství vyvolalo na internetu spoustu reakcí. Mindie byla výrazně vyšší, zdravá žena a někteří lidé nedokázali pochopit, proč si vybrala právě Seana.

Objevovaly se otázky, jestli jejich vztah vůbec může fungovat. Někteří lidé dokonce zpochybňovali, zda ho Mindie skutečně miluje. Ona sama o tom ale mluvila docela otevřeně. Na Seanovi ji přitahoval jeho humor, inteligence a osobnost. Zkrátka se do něj zamilovala. A přestože to někteří komentující nedokázali pochopit, pro ni nebylo potřeba nic složitě vysvětlovat.

Manželé spolu cestovali, pracovali a trávili čas doma. Sean dál vystupoval na veřejnosti a Mindie ho v jeho práci podporovala. Jejich soužití pochopitelně mělo i praktické komplikace. Seanovo tělo bylo stále velmi křehké, nemohl se samostatně pohybovat a potřeboval asistenci. To ale byly věci, se kterými oba počítali už před svatbou.

Sean o manželce často mluvil při svých vystoupeních. Bylo vidět, že je na svůj vztah hrdý. Ostatně jako člověk, kterému kdysi lékaři nedávali naději ani na přežití dětství, se dočkal něčeho, co pro něj dlouho nemuselo být vůbec samozřejmé.

V létě 2019 bylo Seanovi 40 let. Stále pracoval, natáčel videa a věnoval se přednáškám. S manželkou žili v Arizoně a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl jeho život brzy skončit.

V srpnu 2019 se Sean dostal do nemocnice s vážným poraněním hlavy. Co se mu přesně přihodilo, se z veřejně dostupných informací moc vyčíst nedá. Ví se ale, že musel podstoupit naléhavou operaci a že jeho stav byl kritický. Lékaři už mu bohužel nedokázali pomoci.

Zemřel 28. srpna 2019. Smutnou zprávu oznámila jeho manželka Mindie, která se s ním rozloučila i na sociálních sítích. A člověka při tom napadne, co všechno měl Sean vlastně za sebou. Narodil se s polámanými kostmi, jako dítě strávil spoustu času po nemocnicích, přežil stovky zlomenin. Lékaři přitom kdysi pochybovali, že se vůbec dožije prvních narozenin. Nakonec prožil čtyřicet let a o život přišel po úrazu hlavy.

Zůstalo po něm poměrně dost materiálu. Kromě knihy také rozhovory a hlavně záznamy jeho přednášek, které se dají pořád najít na internetu. Některé viděly miliony lidí. Sean v nich často mluvil o tom, že člověk nemá donekonečna čekat, až bude pro něco vhodná chvíle. Třeba až bude mít víc peněz, lepší práci nebo se konečně odhodlá něco změnit. Sám si ostatně kvůli své nemoci nemohl být jistý, co ho čeká za pár let. A přesto toho stihl docela dost. Měl práci, kterou měl rád, cestoval, oženil se. A když si člověk uvědomí, jaké vyhlídky mu lékaři dávali po narození, je těch čtyřicet let vlastně dost pozoruhodných.

Seanův život se dnes často představuje jako ukázka toho, že když člověk opravdu chce, dokáže všechno. Jenže tak to samozřejmě není. Sean se nikdy nepostavil na vlastní nohy, nikdy se nezbavil své nemoci a bez pomoci rodiny, lékařů a dalších lidí by řadu věcí vůbec nezvládl. Přesto se mu podařilo prožít život, který byl mnohem pestřejší, než by kdokoliv po jeho narození čekal. Měl práci, která ho bavila, procestoval kus světa, našel si přátele a nakonec také ženu, se kterou se oženil.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://seanstephenson.com/

incomediary.com/sean-stephenson-interview-getting-rid-of-fears-excuses-and-insecurities

https://oif.org/wp-content/uploads/2019/08/Spring_09_BT_Final.pdf (str.3)

https://nextshark.com/sean-stephenson-interview

https://www.thehour.com/entertainment/article/Motivational-speaker-uses-his-disorder-to-inspire-8265403.php

https://www.legacy.com/us/obituaries/legacyremembers/sean-stephenson-obituary?id=17555315