Článek
O některých příbězích se těžko píše. Ne kvůli tomu, že jsou složité, ale proto, že jsou veskrze smutné a tragické. Případ Candace Newmaker je přesně ten typ příběhu. Záznam o tom, jak desetileté dítě zemře během terapie, která měla být pomocí, není něco, co by člověk dokázal jen tak přelouskat a jít dál. Je to případ, který si člověk znovu a znovu přehrává v hlavě, protože se v něm potkává naivita, slepá důvěra, špatné rozhodnutí a hlavně – úplně zbytečná smrt.
Podobné případy bychom si měli stále opakovat, aby už nikdy nebylo možné opakovat stejnou chybu.
Candace Newmaker
Dětství, o kterém toho pořád dost nevíme
Candace Tiara Elmore se narodila v roce 1989 v Severní Karolíně. Dětství měla rozhárané - nic, co by bylo u dětí z problémových rodin neobvyklé, ale zároveň nic, co by se dalo přesně rekonstruovat. O její biologické rodině se ví jen tolik, že péče o děti nebyla ideální. Některé zdroje mluví o zanedbávání, jiné jsou zdrženlivější. Otec byl údajně násilnický alkoholik, který napadal matku i děti. Jediná jistota tak je, že Candace a její sourozenci strávili kus raného dětství pod dohledem sociálních služeb.
V pěti letech byla Candace adoptována Jeane Newmaker, zdravotnicí, která chtěla dát dítěti stabilní domov a nový začátek. Nebyla první, kdo se o to pokusil. Předchozí rodiny ale Candace vždy vrátily, protože nezvládaly její agresivní chování.
Zpočátku to podle dostupných informací vypadalo docela dobře. Ale jak Candace rostla, Jeane začala mít pocit, že se k ní dcera nepřibližuje tak, jak si představovala. Popsala ji jako uzavřenou, vzdorovitou, neschopnou navázat pevnou citovou vazbu. Navenek byla Candace učenlivá, talentovaná dívka, která měla ráda zvířata, doma nezvladatelná a agresivní, která nejednou v záchvatu rozbila vybavení domácnosti.
Měla své problémy - děti s podobnou minulostí je mívají často - ale nešlo o případ, který by vyžadoval extrémní zásahy. Situace se však postupně vyhrotila natolik, že Jeane začala hledat „jiné“ způsoby, jak dceru vést k otevřenosti.
A právě tady se začal rýsovat problém, který později nabral obludné rozměry.
Když dobrý úmysl narazí na špatné lidi
Na konci 90. let byla v určitých kruzích populární představa, že dítě s narušenou vazbou potřebuje zažít znovuzrození - skoro doslova. „Rebirthing therapy“, jedna z nejkontroverznějších metod, slibovala, že dítě, které znovu symbolicky prožije porod, naváže silnější pouto s matkou.
Metoda nebyla vědecky podložená. Nebyla ani terapeutická. Byla to spíš směsice nepochopené psychologie, fyzického tlaku a dramatických gest, která měla údajně „prolomit odpor“. Hlavní propagátorkou v Coloradu byla Connell Watkins, bývalá terapeutka, která už dříve přišla o licenci. Přesto k ní přicházeli rodiče, kteří už nevěděli, kam jinam se obrátit.
Jeane Newmaker k ní přivedl pocit bezradnosti. Není doloženo, že by předtím Candace dlouhodobě chodila na standardní psychoterapii, která bývá u dětí po traumatických zkušenostech nezbytná. Spíš to vypadá, že se Jeane snažila rychle najít řešení - a v tu chvíli narazila právě na Watkinsovou a její metodu.
Candace byla do Colorada odvezena v dubnu 2000 na dvoutýdenní intenzivní program. Už samotná představa, že dítě si má budovat vztah k matce bez přítomnosti matky, je absurdní. Ale přesně tak to probíhalo. Jeane byla u některých sezení, u jiných ne. A právě u toho nejdůležitějšího - toho, které se změnilo v tragédii - nebyla.
Osudné sezení, které nešlo zastavit
12. dubna 2000 začalo sezení, které mělo být „znovuzrozením“. Candace byla položena na matraci, zabalená do silné deky a obložená polštáři. Na tělo jí lehlo několik dospělých, aby vytvořili „děložní tlak“. Úkolem dítěte bylo dostat se ven - probojovat se skrz odpor, aby se „znovu narodila“.
Terapie byla natáčena na video. Ne proto, že se někdo obával problému, ale proto, že to tak prostě dělali. Ten záznam se později stal klíčovým důkazem. A zároveň něčím, o čem vyšetřovatelé mluvili jako o materiálu, který z hlavy jen tak nedostanou.
Candace brzy začala říkat, že nemůže dýchat. Že chce ven. Že umírá. Její hlásek byl ze začátku jasný, pak už slabší.
Opakovala to pořád dokola:
„Prosím, pustěte mě ven.“
„Bolí to.“
„Nemůžu dýchat.“
Terapeuti její prosby nevzali vážně. Tvrdili, že „každé dítě říká, že nemůže dýchat“. Podle nich byl odpor součástí procesu. Měli připravené fráze, které používali na všechna děti stejně - povzbuzující, trochu teatrální, úplně mimo realitu toho, co se uvnitř deky dělo.
Postupně Candace slábla, až přestala mluvit úplně. I to však považovali za „klid před narozením“. A zatímco dítěti ubývaly poslední nádechy, dospělí nad ní vedli povídání o tom, jaký bude „nový život“. Nebohá Candace tak umírala dlouhých 70 minut.
Když deku konečně rozbalili, bylo už všechno rozhodnuto. Candace byla cyanotická, bez tepu, bez reakce. Záchranáři dorazili, ale vzduch už se k jejím plicím dávno nedostal. Pokoušeli se ji oživit a převezli ji i do nemocnice, ale následujícího dne jim nezbylo nic jiného, než konstatovat smrt.
Smrt, které se dalo zabránit jedinou minutou zdravého rozumu.
Hledání viníka a otázky, které nezmizely
Když se zveřejnil obsah záznamu, veřejnost i odborníci byli zděšení. Nešlo jen o to, že terapie byla nebezpečná. Šlo o to, že dospělí lidé byli schopni ignorovat přímé prosby dítěte o život a dál pokračovat v něčem, co nemělo žádný odborný základ.
Connell Watkins a Julie Ponderová byly později odsouzeny za neúmyslné zabití. Další dva asistenti dostali kratší tresty. Jeane Newmaker obviněna nebyla - vyšetřovatelé nedokázali prokázat, že věděla, co přesně se během sezení děje.
To ovšem neznamená, že část veřejnosti nepovažovala její rozhodnutí za chybná. Celý případ se stal symbolem kolapsu důvěry - nejen mezi rodičem a terapeutem, ale i mezi společností a alternativními metodami, které se vydávají za odborné.
Colorado po tomto případu zakázalo rebirthing terapii úplně. Postupně ji odmítly i další státy. Odborné organizace začaly mnohem víc upozorňovat na rizika psychologických postupů, které nejsou podloženy praxí ani výzkumem, jen vírou svých tvůrců.
Otázka, která zůstává stát ve vzduchu
Co by se s Candace stalo, kdyby se nikdy nedostala do Colorada? Je to spekulace, takže odpověď neznáme. Ale něco se říct dá: nebyla to dívka, která by byla beznadějná. Potřebovala stabilitu, trpělivost, kvalitní psychoterapii - dlouhodobou, bezpečnou, vedenou profesionály.
Místo toho dostala léčbu, která připomínala spíš trest než pomoc. Dospělí okolo ní byli přesvědčeni, že vědí, co dělají. A přitom nevěděli vůbec nic.
Proč na Candace nezapomenout
Tragédie Candace Newmaker není jen odstrašující příběh o špatné metodě. Je to i připomínka toho, že děti jsou zranitelné a často nemají nikoho, kdo by jejich hlas opravdu slyšel. Candace mluvila jasně. Prosila. Opakovaně. A přesto ji nikdo neposlouchal.
Její smrt nakonec vedla ke změnám zákonů, zpřísnění dohledů a širší debatě o tom, co je a není terapie. Ale to všechno je až druhý krok. Ten první je mnohem jednodušší:
Nikdy nevěřme metodám, které staví na fyzickém utrpení nebo ponižování dítěte. A nikdy nepodlehněme iluzi, že rychlé řešení existuje tam, kde ve skutečnosti pomůže jen trpělivost, práce a čas.
Candace by si to zasloužila. A zaslouží si i to, aby se o jejím příběhu dál mluvilo.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.lifee.cz/desiva-smrt-candace-newmaker-umuceni-desetilete-divky-samozvanymi-leciteli-postavilo-spornou-metodu-mimo-zakon-09072
https://www.theguardian.com/g2/story/0,,509588,00.html
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC1174742/
https://abcnews.go.com/GMA/story?id=127064&page=1
