Článek
Je to divná doba, když se největší politické drama netočí ani tak kolem toho, co stát dělá (nebo v řadě případů spíš nedělá), ale kolem toho, kdo smí co říct. A to nemluvím o diktatuře, ale o státě, kde by měla být svoboda slova. Přitom nejde o žádné tajné nahrávky ani „úniky“, ale o veřejné projevy.
Během této zimy se v české politice objevily hned dva momenty, které spolu sice na první pohled nijak nesouvisí, ale ve skutečnosti mají společné jádro - politici mají mluvit - ale jen pokud se to hodí. Pokud ne, přichází okamžitá korekce. Ta přitom není diskrétní, ale rychlá, celkem hlasitá a ponižující.
Ministr obrany hovořil za stát - a vlastní strana ho zarazila
Hned první případ byl do očí bijící a troufám si říct, že pro mnohé občany doslova fyzicky bolestivý. Současný ministr obrany Jaromír Zůna, který byl nominován jako nestraník za SPD, byl dotázán na Ukrajinu a Rusko. Odpověděl tak, jak by člověk čekal od ministra obrany členské země NATO: Rusko je agresor, napadená země má právo se bránit, spojenci mohou pomáhat v mezích mezinárodního práva.
Nešlo o žádné fanatické výkřiky, divoké emoce, žádnou revoluci. Zcela objektivní konstatování faktů a každý alespoň trochu inteligentní člověk s minimální úrovní morálky to musí cítit podobně. Nebavím se o úrovni podpory - jaké prostředky můžeme Ukrajině věnovat, prodat, koho tam můžeme poslat - to jsou už věci, na které má každý z nás jiný názor a je potřeba hledat nějaký kompromis. Bavím se o konstatování prostého faktu, že Rusko napadlo Ukrajinu a ta má právo se bránit. A protože jsme členy NATO a obecný konsenzus je, že NATO podporuje Ukrajinu v její obraně, i když Ukrajina není (zatím) členem, měli bychom ji podpořit také. Ostatně, nepotřebujeme ani členství v jakékoliv organizaci, aby pro nás mělo být přirozené zastat se napadeného.
Jenže po ministrově prohlášení přišla studená sprcha. Jeho výroky popudily značnou část voličů SPD a její vedení začalo vysvětlovat, že výroky jsou „vytržené z kontextu“ a že jejich linie je jiná. Výsledek? Ministr získal pověst člověka, kterému „zakázali mluvit“ - alespoň o zahraniční politice a Ukrajině. Bylo opravdu fyzicky bolestivé sledovat generálporučíka ve výslužbě, jak byl přiveden na pomyslném řetěze na tiskovou konferenci, kde musel potupně mlčet, zatímco Fiala a Okamura vysvětlovali, jak se vlastně celá věc má.
Nejde ani tak o to, jestli někdo fandí SPD, nebo ne. To je v tomto případě spíš vedlejší. Podstatné je, že jsme uprostřed války, která probíhá nedaleko nás v Evropě, sledovali situaci, kdy ministr obrany řekne věcnou větu, konstatuje prostý fakt a zástupci jedné malé strany ho okamžitě stáhnou zpátky do zákulisí. A tak je na místě položit si otázku:
Kdo je v téhle zemi ministrem obrany? Ten člověk, nebo jeho komunikační dozor?
Ministr obrany Jaromír Zůna
„Kdyby byl ministrem, zakázali bychom mu sociální sítě“
Politická cenzura, epizoda 2. Vtip, nebo smutná realita?
Andrej Babiš okomentoval možné vládní angažmá Turka slovy, že kdyby byl ministrem, „zakázali bychom mu sociální sítě“.
Samozřejmě, je možné to brát jako nadsázku, malé rýpnutí. Jenže se obávám, že o vtip vůbec nešlo a že jde o podobnou situaci jako s ministrem obrany. Případná ministerská role Turka by opět nebyla rolí se zodpovědností, která k tomu patří, ale byla by rolí člověka s náhubkem. Figurkou, loutkou, která vykonává jen to, co jí umožní loutkář.
Osobně doufám, že Turek ministrem nikdy nebude (ze stejných důvodů, kterými argumentoval prezident Pavel premiérovi). Do ministerského křesla patří zkušení odborníci, s vysokým morálním kreditem a kompetentností (želbohu tak mnohdy není). Ministerstvo není výchovným ústavem, kde se „zlobiví kluci“ mají polepšit za státní peníze. Ovšem prohlášení, že by se ministrovi zakázaly sociální sítě, není vůbec o Turkovi jako takovém. Je to o tom, že se považuje za normální, aby byl ministr pod kontrolou, nemohl se vyjádřit a v ideálním případě se mohl „vypnout“, když bude neposlušný.
Vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal Filip Turek
Stranická disciplína?
Někteří nejspíš namítnou, že je přeci logické, pokud se od politika očekává, že se bude názorově držet stranické linie. Každá politická strana má nějaký program, voličům představuje své názory a nabídku řešení politických témat. Pokud je někdo ve straně a proti základním stranickým tezím opakovaně vystupuje, pak je samozřejmě na místě říci - hele, tak ze strany vystup a najdi si takovou, se kterou se v těchto základních věcech shodneš.
Tomu se říká programová disciplína - strana řekne „naše stanovisko je takové, tak se ho drž“. Ale ve výše zmíněných případech nešlo o stranickou disciplínu, šlo o názorovou kastraci. V prvním případě ze strany hnutí SPD, ve druhém případě ze strany samotného premiéra.
Ministr obrany je jeden z mála členů vlády, který by měl být schopný mluvit o válce a bezpečnosti bez toho, aby mu někdo držel ruku na ústech. A mluví za stát, nikoliv pouze za jednu malou stranu. Pokud mluvit neumí, tak tam nemá být. A pokud mluvit umí, ale nesmí, tak je to obrovský průšvih.
Nebezpečný precedens
Někomu oba případy mohou přijít směšné, někomu smutné. Ale možná aniž bychom si to plně uvědomovali, stávají se velkým nebezpečím. Pro stát a politiku, ale také pro kohokoliv z nás. Když vidíme, jak může dopadnout člověk, který řekl pravdivou, ale nepohodlnou větu, pak si někteří z nás příště rozmyslí, jestli vůbec něco říkat. I když bude mít člověk relevantní argumenty, nebude chtít být seřván jako malý školák.
Při tomhle přístupu se politika stává prostředím, kde přežije hlavně ten, kdo nic neriskuje. Kdo nevyčnívá a opakuje naučené věty. Žádné osobnosti, žádné čerstvé myšlenky, nápady, názory, rozumná oponentura. Mrtvé prostředí, kde se jede na setrvačnost, hlavně, ať se nic neřeší.
Ministři už nebudou kompetentní lidé s politickou odpovědností, ale řízení mluvčí, kteří budou jen papouškovat to, co se jim řekne. Nebudou to silné osobnosti, vědomé si vlastní zodpovědnosti, ale ustrašení či servilní lidé, kteří nám nemohou přinést nic dobrého.
Ztráta důvěry v politiku už je jen pomyslnou třešničkou na dortu. Pokud veřejnost vidí, jak se jeden den něco řekne a druhý den se to potupně otáčí, působí to jako špatné divadlo. A důvěru ztrácí nejen ten člověk, ale politická scéna jako celek.
Jde to i jinak, se ctí
Nejsme jediným státem, kde se očekává, že ministři budou dodržovat „vládní“ názory. V parlamentních demokraciích existuje princip kolektivní odpovědnosti vlády - ministři mají navenek podporovat dohodnutou politiku.
Zatímco u nás „vypínáme mikrofony“, v zahraničí se očekává, že pokud ministr nesouhlasí nebo přestane souhlasit se stanoviskem vlády, podává rezignaci. Je to důstojné, pro všechny čitelné.
To je kolektivní odpovědnost. U nás je to spíš kolektivní kontrola.
Pokud to takhle půjde dál, stane se u nás z politiky soutěž v tom, kdo umí správně opakovat. Chyby se nebudou opravovat, protože se o nich nebude mluvit a už vůbec se nebudou navrhovat různá řešení. A vše se bude řídit tak, aby to vypadalo dobře na sociálních sítích.
Smutné je, že se to prezentuje jako normální.
Že ministr obrany může dostat po prstech za větu o tom, kdo je agresor.
Že premiér bez uzardění řekne, že by ministrovi zakázal sociální sítě.
Že člověk smí mluvit, jen dokud říká ty „správné“ věty. Když ne, tak se „vypne“.
Jednoho dne se možná nebudeme ptát na to, jaký má kdo názor, ale jestli tu ještě někdo vůbec ten názor může mít - a říct ho nahlas.
Článek byl sepsán na základě vlastního názoru autora a informací z následujících zdrojů:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-v-spd-se-hadaji-kvuli-zunovi-rajchl-ho-chce-vystridat-okamura-ministra-haji-294833
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-spd-hasi-zlobu-svych-volicu-zuna-ve-videich-vysvetluje-fialovi-co-jak-myslel-40554632
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-babis-kdyby-byl-turek-ministr-socialni-site-bychom-mu-zakazali-40561548
https://www.ceska-justice.cz/2026/01/pravni-duvod-pavel-pise-babisovi-proc-odmitl-turka/
