Nebezpečná, nebo zlomená? Příběh kosatky Tilikum, která zabila tři lidi. Její osud ukončil show

Když se díváte na kosatku na volném moři, jako by se před vámi na okamžik zastavil čas. Černobílá silueta se vynoří z vln, hladina se na okamžik stáhne ke straně, a pak se tělo o šesti či sedmi metrech délky znovu ztratí v modré tmě. Kosatka nevypadá jako někdo, kdo se snaží předvádět; spíš jako bytost, která dělá přesně to, co je pro ni přirozené – plave, loví, komunikuje, drží se blízko své rodiny. V jejím světě dává všechno smysl. V tom našem se ten smysl někdy rozpadá.

Tilikum – samec kosatky, narozený na začátku 80. let v islandských vodách – je příběh o tom, co se stane, když se svět oceánu pokusíme vpravit do betonové nádrže. Není to jen „případ nebezpečné velryby“; je to rovnice se všemi neznámými, které nechceme vidět: inteligence, stres, izolace, lidská touha po podívané a také po odpovědnosti, která z podívané plyne.

Kosatky nejsou samotáři. Žijí v rodinných skupinkách a ty drží pohromadě matriarchy – staré samice, které vedou dospělé dcery, vnoučata a často i dospělé syny. Skupinky tvoří stáda a stáda tvoří klany, pro které je typický podobný dialekt. Klany pak tvoří komunitu, což je ale už velmi široký pojem a jednotlivé klany nejsou znatelně propojeny . Vztahy trvají desetiletí; synové ve volné přírodě zůstávají s matkou po celý život a jejich kondice po smrti matky citelně klesá. To není náš lidský sentiment – to jsou data chování, která se opakují napříč populacemi. Každá skupinka má vlastní repertoár zvuků, které ostatní skupiny někdy nedokážou přesně napodobit. Dialekty. Tradice lovu, které se předávají jako řemeslo: někde kosatky vymývají tuleně z ker ledovými vlnami, jinde obkličují hejna sleďů a omračují je údery ocasem, jinde se specializují na žraloky a obracejí je na záda, aby je paralyzovaly. Není to instinkt v hrubém smyslu slova, ale tradice, která se učí, cvičí a pamatuje.

Dospělý samec může ve volné přírodě žít 40–60 let, samice i déle. Každý den urazí desítky kilometrů, někdy i přes sto. Když je necháte na pokoji, uvidíte vzorec: pohyb, lov, odpočinek, komunikaci. A všude v tom rodina – tlumené cvakání a pískání, jež se vodou šíří na kilometry. V tom je ukrytá odpověď na mnohé otázky kolem Tilika. Kosatka je zvíře, jehož život je nastaven na měřítko oceánu. A my jsme mu nabídli betonový bazén.

Tilikum se narodil kolem roku 1981. První roky strávil u pobřeží Islandu, v době, kdy se z něj stával člen skupinky v plném slova smyslu: učil se držet tempo s matkou, rozumět signálům a zachytit v chaosu světa ty ty nejdůležitější hlasy – rodinu.

V listopadu 1983 přišel lov, ale tentokrát nebyl lovcem, nýbrž kořistí. Lodě uzavřely zátoku, sítě se zatáhly, skupinka se roztrhla. Mláďata od těžkých dospělých odděluje člověk snadno – na rozdíl od oceánu sítě neznají slitování. Voda se rozčeřila, rozezvučely se zvuky motorů, křik, pleskání. Představte si, že v jedné jediné hodině přijdete o rodinu, domov, krajinu a řeč, kterou jste sdíleli s ostatními. Kosatky nepláčou, ale nezaměnitelná naléhavá volání, která tehdy zaznamenali svědci jiných islandských odchytů, se moc neliší od lidského zoufalství. Jen jsou přenesená do jiné hloubky.

Tilikum byl zvednut z vody, přesunut do nádrže a později do kanadského parku Sealand of the Pacific. Všechno, co tvořilo jeho svět, zůstalo za ním.

Sealand bylo místo, které vypadalo efekt­ně z pohledu návštěvníka. Z ochozu byla voda blízko, zvířata ještě blíž. Ale v měřítku kosatky to byla pouhá místnost. Možná velká hala, ale pořád hala; žádná volná trasa, kde by se sedmimetrový samec mohl rozplavat, přestat myslet na stěny a na to, kde se zase bude muset otočit. Tilikum tam žil se dvěma samicemi, Haidou II a Nootkou IV. Byly starší, dominantní, teritoriální. Ve volném moři by Tilikum ustoupil, zvýšil vzdálenost, plaval jinam. V betonovém kruhu ale „jinam“ neexistovalo. Konfliktům neuniknete, když nemáte kam.

Ošetřovatelé to řešili po svém: oddělovali zvířata, izolovali je. Tilikum končíval v malé „zdravotní“ nádrži, kde měl klid od útoků – ale také ještě méně prostoru a podnětů. Pro tvora s takovou inteligencí začala rutina, která se vryje do pohybů: pomalé kruhy po stěně, okousávání betonu, hry s čímkoli, co se dá roztrhnout. Stereotypie je slovo, které se často používá u zvířat v zajetí: opakované chování bez cíle, které snižuje vnitřní napětí. Když se začne objevovat u kosatek, je to červené světlo, které ukazuje, že je něco zatraceně špatně.

V únoru 1991 došlo k první tragédii. Keltie Byrne, mladá trenérka a záchranářka, uklouzla na okraji bazénu a spadla do vody, kde byli Tilikum, Haida a Nootka. Všechno se odehrálo na očích kolegů a v těsné blízkosti lidí, kteří byli zvyklí zvířata denně vidět a číst jejich chování. Popisy události se shodují v tom nejhorším: kosatky ji opakovaně stahovaly pod hladinu a nepustily ji. Nebyl to bleskový útok predátora, který si šel pro kořist. Spíš něco, co z lidí udělalo bezmocné pozorovatele – a co se nedalo zvrátit. Keltie se zachránit nepodařilo.

Sealand brzy zavřel. Ale to nebyl konec příběhu. Byla to jen změna adresy.

V roce 1992 byl Tilikum převezen do SeaWorldu na Floridě – do vlajkové lodi mořských parků. Tam už se režie show dovedla k dokonalosti: hudba, choreografie, vycvičená synchronie člověka a velryby, stříkající voda, výskot dětí v první řadě. Tilikum zapadl do programu přesně tak, jak se od něj čekalo: byl obrovský, působivý, snadno se z něj stala ikona. A kromě toho měl „bonus“, který byl pro park nesmírně cenný – stal se hlavním chovným samcem. V následujících letech zplodil přes dvě desítky mláďat, ať už přirozeně, nebo umělou inseminací; jeho genetická linie dnes protéká napříč mnoha kosatkami, které kdy v parcích žily.

Jenže i v novém prostředí se opakoval starý vzorec. Samice na něj často útočily, proto byl separován; a separace znamenala ještě méně sociálních kontaktů, ještě víc času na dně nádrže. Jeho hřbetní ploutev – vysoký stabilizační kýl, která u divokých samců stojí jako signální prapor – povolila a přepadla na bok. U kosatek v zajetí je to běžné; u volně žijících samců ne. Je to detail, který laikovi unikne, ale biologovi stačí jediný pohled: tohle je tělo, které se nehýbe tak, jak by mělo.

Roku 1999 se v nádrži s Tilikumem našlo mrtvé tělo muže, který se do areálu dostal po zavírací době. Oficiální příčina smrti bylo utonutí, okolnosti ale budily otázky – zranění na těle svědčila o kontaktu se zvířetem. Neexistoval žádný „příběh“ ve smyslu kulis a děje, jen chladná koncovka: někdo vlezl do vody s orkou a rána pro lidský život padla zcela na stranu rizika. V parku se o tom dlouho mluvilo špitmem a show běžely dál. Vždyť veřejnost přišla kvůli radosti, ne kvůli otázkám.

A pak přišel 24. únor 2010.

Dawn Brancheau byla trenérka, jakou byste chtěli mít, kdyby vám na zvířatech záleželo. Zkušená, respektovaná, pozorná. Tilikum ji znal a reagoval na ni. Ten den probíhalo „Dine with Shamu“, exhibice spojená s večeří. Všechno mělo hrát na jistotu – žádné riskantní skoky v blízkosti těla, spíš rutinní kontakt, dotek, povely, odměny. A přesto se během okamžiku všechno obrátilo. Tilikum ji zachytil, stáhl pod vodu a odtáhl ji do prostoru, kam záchrana nedosáhla.

Záznamy, výpovědi, analýzy. Nic z toho už nezmění fakt, že Dawn zemřela. Show skončila. A s ní se změnilo něco podstatného: poprvé se svět opravdu podíval za oponu. Nejen traumatizovaní kolegové, nejen rodina, nejen aktivisté, ale publikum jako celek. Najednou už nešlo jen o „atrakci“, ale o představu, že za nablýskaným „jevištěm“ je systém, který nabízí zvířatům něco, co ani zdaleka nedosahuje toho, co jim nabízí moře. A co nutně potřebují ke zdravému životu.

SeaWorld tehdy argumentoval, že jde o výjimečnou událost, že zvířata dostávají špičkovou péči a že tým rozumí rizikům i signálům. Jenže argumenty narazily na veřejnou zkušenost, která přišla vzápětí.

V roce 2013 měl premiéru dokument Blackfish. Není to film o zlé kosatce. Je to film o nás. O tom, jak snadno vyměníme oceán za bazén, když se nám to hodí. O tom, jak si dokážeme vyprávět pohádky, že zvíře „se usmívá“, zatímco jeho hřbetní ploutev visí a zuby se drolí od betonu. Film složil dohromady archivní záběry, výpovědi trenérů, záznamy odchytů i událostí – a především spojil body, které jsme do té doby drželi každý zvlášť. Najednou to nebyly tři oddělené tragédie; bylo to vyprávění o prostředí, které z velké části generuje to, co pak považujeme za „nevysvětlitelné selhání“.

Efekt se dostavil okamžitě. Návštěvnost parků klesla, tlak veřejnosti i investorů rostl. Pro knihu účetnictví to byla čísla, pro společnost to byla změna "klimatu": najednou nebylo snadné říkat, že show je nevinná. Diskuze se přesunula od „jestli“ k „jak a kdy“. V roce 2016 SeaWorld oznámil, že ukončí chov kosatek a přestane s tradičními předváděcími programy. Byl to obrat, jaký by si ještě před deseti lety málokdo představoval.

Tilikum u toho byl. Ale už mu docházel čas.

V posledních letech života trpěl Tilikum chronickou plicní infekcí. Byla paličatá, rezistentní, jedna z těch, které nelze odehnat péčí ani dobrou vůlí. 6. ledna 2017 Tilikum zemřel, ve věku zhruba 35 let. Člověku to může připadat jako dlouhý věk; pro samce kosatky to může být jen polovina běžné délky.

Někdo by řekl: „Byl nebezpečný.“ Ale pravda je jinde. Nebyl „nebezpečný“ v tom smyslu, že by se narodil s vadou charakteru. Byl to brilantní mořský savec, který se většinu života snažil být kosatkou v prostředí, které kosatkám odpírá to nejdůležitější: prostor, rodinu, smysl pohybů. Silou, kterou by ve volné přírodě přetavil do lovu a sociálního řádu, narážel v bazénu do stěn. A když se svět zmenší na beton, i velryba ztratí měřítko toho, co je normální.

Tilikum byl odchycen jako mládě v listopadu 1983 u Islandu. V únoru 1991 byl spolu se dvěma samicemi zapojen do incidentu, při němž zemřela Keltie Byrne. V roce 1992 byl převezen do SeaWorldu Orlando. Roku 1999 byl nalezen mrtvý muž v téže nádrži – oficiálně utonul. 24. února 2010 zemřela trenérka Dawn Brancheau po kontaktu s Tilikem. V roce 2016 SeaWorld oznámil konec chovu a změnu show. 6. ledna 2017 zemřel na komplikace plicní infekce. To je ve zkratce smutný život kosatky Tilikum.

Když k tomu připojíme širší kontext kosatek: ve volné přírodě žijí v matrilineárních rodinách, denně urazí desítky kilometrů, sdílejí dialekty a kulturní chování. V zajetí se u nich běžně objevuje pokleslá hřbetní ploutev u samců, stereotypní chování, opotřebení zubů od okusování stěn a kratší průměrný věk. V bazénu nemohou lovit ani udržovat přirozené sociální vzdálenosti; konflikty se tak zavírají do kruhu, odkud není úniku. To není ideologie, ale fyzika a etologie.

A pak jsou tu pocity, jimž se těžko vyhnete, když si představíte jednoho konkrétního tvora, jak tráví den po dni v prostoru, který ho neodměňuje za to, kým je. Na videích z show vidíme spokojenost – usměvavé trenéry, kývavé děti, vlny šplouchající po zábradlích. Ale video končí a opona padá. Zvíře zůstává. A zůstává i otázka: co mu dlužíme? Často se říká, že „díky parkům se děti učí mít rády přírodu“. Možná. Ale láska, která se učí na klamu, často nechce slyšet pravdu. A příroda o naše iluze nestojí.

Po Blackfish začala vznikat myšlenka, která se předtím pohybovala spíš v rovině snu: mořské svatyně. Nezbožňujme slovo – nejde o romantické zátoky bez lidí. Jde o řízené přírodní prostory u pobřeží, kde by zvířata žila pod dohledem, ale se skutečnou vodou pod ploutvemi – s proudy, s hloubkou, s proměnlivostí, která se nedá zařídit mezi betonovými stěnami. Svatyně nevrátí plnou svobodu, ale mohou vrátit část důstojnosti. Zároveň se proměnil jazyk. Už to nejsou „show“, ale „prezentace“, už to nejsou „umělecká čísla“, ale „vzdělávací programy“. Slova nejsou všechno, ale když se změní slova, posune se i to, co považujeme za normální.

A to je možná nejdůležitější. Příběh Tilika není jen o kosatce. Je také o nás – o tom, jaké hranice si dokážeme nakreslit, když se nám líbí to, co je za nimi. Vytvořili jsme kulturu, která umí přetvořit oceán na divadlo a přitom se tvářit, že jde o oslavu přírody. Tilikum nám jen ukázal, jak drahé jsou kulisy, když se na ně díváme zblízka.

Představte si pozdní odpoledne na Floridě, kdy se slunce láme v hladině a od vody jde teplý vzduch. Z hlediště už odešli poslední lidé, na mokrém betonu zůstaly stopy dětských sandálů. V nádrži plave velké černobílé tělo, dělá pomalý oblouk, jaký dělalo tisíckrát. Nikde žádná hudba, žádné troubení reproduktorů, jen jemný hluk filtrace a vzdálený šum města. Tohle je svět, který jsme pro kosatky postavili: svět, kde se po show nevrací domů, protože žádný domov poblíž není. Na dně leží zbytky gumové bóje okousané do beztvarých kusů. Vzduch voní chlórem a solí. A někde v hlubinách zvuků, které neslyšíme, je ticho.

Tilikum už v té vodě není. Ale ten obraz tam zůstává – ne jako výčitka, spíš jako připomínka. Oceán se nedá zavřít do nádrže, i když se o to budeme snažit sebevíc. A pokud to přesto uděláme, mělo by to být s vědomím, že to něco stojí. Ne nás. Je.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://animals.howstuffworks.com/marine-life/tilikum.htm

https://whalesanctuaryproject.org/whales/tilikum-the-whale-who-rebelled/

https://www.nationalgeographic.com/animals/article/tilikum-seaworld-orca-killer-whale-dies

https://www.worldanimalprotection.us/latest/blogs/tilikum-what-happened-to-the-orca-who-inspired-a-movement-to-end-marine-captivity/

https://uk.whales.org/2016/04/09/tilikum-and-the-history-of-wild-orca-captures/

https://www.outsideonline.com/culture/books-media/seaworld-blackfish-tilikum-killer-whale/