Článek
V květnu 1996 dala nejvyšší hora světa najevo, že není jenom krásná, ale také nebezpečná, dokonce smrtonosná. Horolezecká výprava její nebezpečnost trochu podcenila a mnoho členů za to zaplatilo cenu nejvyšší. Slabá aklimatizace některých členů komerčních výprav, špatné počasí, přetížené kyslíkové systémy a nakonec noční bouře, která se opřela do lidí vysoko nad hranicí, kde tělo ještě dokáže fungovat. Osm horolezců zemřelo během pár hodin, další přežili jen s těžkými následky. Mezi nimi Američan Beck Weathers, který byl dvakrát prohlášen za beznadějný případ a ponechán svému osudu, přesto se dvakrát zvedl. Příběh, který zní jako vymyšlená legenda horalů, je bohužel až bolestně skutečný.
Lékař toužící po zdolání Mount Everestu
Beck Weathers se narodil v Texasu v roce 1946. V civilu patolog, muž v bílém plášti, který se dívá na lidské tkáně pod mikroskopem. V soukromí ale dlouho zápasil s tím, čemu sám říká prázdnota. Po čtyřicítce se cítil osamělý a otupělý, přestože měl rodinu, děti a dobrou práci. Hory mu poskytly to, co ve všední dny mizelo - jednoduchý směr, pocit, že každý krok má jasný význam. Trénoval poctivě, vystupoval na Denali, v Andách i v Himaláji. Nehonil rekordy, spíš sám sebe.
Zároveň to byl přesně ten typ amatérského horolezce, kterého v 90. letech lákaly komerční expedice: fyzicky slušně připravený, motivovaný, ochotný zaplatit desítky tisíc dolarů za vedený výstup s renomovaným šéfem. Mount Everest se tehdy stal symbolem dosažitelného snu, pokud máte peníze, čas a pevné nervy.
Adventure Consultants a plán, který nevydržel
V roce 1996 se Beck připojil k týmu Adventure Consultants vedenému Robem Hallem. Organizace byla respektovaná, měla systém, pravidla, zkušené vůdce i šerpy. Všechno to vypadalo správně: aklimatizační rotace, pevný „turn-around time“ pro vrcholový pokus, kyslík jako pojistka. Jenže výškové horolezectví zůstává kombinací několika proměnných, které se nikdy nesejdou přesně tak, jak si je nakreslíte na papír.
Už během aklimatizace se u Weatherse objevila zásadní potíž: zhoršující se zrak. V minulosti prodělal zákrok zvaný radiální keratotomie, a právě ta se ve velké nadmořské výšce někdy chová zrádně - rohovka se mění, vidění se rozmazává. V nejhorším možném čase, těsně před vrcholovým dnem, začal Beck špatně vidět. Přesto se tím nenechal odradit a vyrazil.
Ilustrační obrázek
Den D
Když se 10. května odpoledne začala stahovat oblačnost, byli členové Hallovy expedice rozptýlení vysoko pod vrcholem. Část lidí se teprve vracela, jiní uvízli ve frontě na lano. Čas návratu, původně stanovený na dvě hodiny, byl dávno pryč. Každý další krok znamenal ztrátu sil, které budou chybět při sestupu.
Beck Weathers zůstal na místě zhruba 300 metrů pod vrcholem. Kvůli následkům své oční operace začal vidět rozmazaně a světlo mu trhalo zorné pole. Rob Hall, vůdce expedice, mu tehdy řekl, ať zůstane stát a čeká, až se vrátí z vrcholu, aby ho doprovodil zpátky dolů. Na Everestu to byla běžná praxe – nechat méně zkušeného člena počkat, pokud by jeho výstup měl zhoršit situaci celé skupiny.
Beck čekal. Čekal dlouho. Mraky houstly, vítr sílil a Hall se nevracel. Po několika hodinách se začalo rychle stmívat. Weathers stál na svahu, vítr mu rval kapuci a zrak mu mizel úplně. Teplota klesala k minus 50 stupňům. Nakonec ho našli jiní členové týmu a pomohli mu sejít k Jižnímu sedlu – k poslednímu táboru před „zónou smrti“.
Tam se ale situace ještě zhoršila. Mnozí z členů byli na pokraji sil, část skupiny ztratila orientaci, někteří padali do sněhu a nebyli schopni vstát. Všichni byli promrzlí a dehydrovaní. Do tábora se vrátila jen hrstka, ostatní zůstali rozptýlení v prostoru mezi Sedlem a vrcholem.
Ráno je našli šerpové a průvodci, mezi nimi i průvodce Anatolij Bukrejev. Situace byla beznadějná – někteří už byli mrtví, jiní v bezvědomí, ztuhlí a omrzlí. Beck měl led na tváři, promrzlé ruce i nohy a sotva dýchal. Po krátkém posouzení ho ostatní považovali za téměř mrtvého a nechali ho na místě. Nešlo o kruté rozhodnutí, ale o nutnost – ve výšce téměř osmi tisíc metrů prostě nemohli tahat nehybné tělo dolů. Zůstali jen ti, u kterých byla šance, že přežijí.
Jenže Weathers mrtvý nebyl. Ležel na sněhu, v polovědomí, a pomalu mu docházelo, že pokud něco neudělá, tak opravdu skončí. Vzpomněl si na svou ženu Peach a na děti. „Cítil jsem, že se rozhoduje o všem,“ řekl později. „Buď se zvednu, nebo tohle místo bude můj hrob.“
A tak se zvedl.
S rukama ztuhlýma jako kameny, s tváří zmrzlou k nepoznání, se začal pomalu sunout směrem ke stanům. Byl slepý, dehydrovaný, téměř bez rovnováhy. Ale pohyboval se. Když ho po několika hodinách uviděli spolulezci, nemohli uvěřit, že žije. Pomohli mu dostat se do stanu – ale i tam se jeho stav prudce zhoršoval.
V noci znovu ztratil vědomí a ráno vypadal jako bez života. Tělo bylo tuhé, dech sotva znatelný. Znovu padlo rozhodnutí, že už není co zachraňovat. V bouři nebylo možné transportovat nikoho dolů.
Ale Weathers znovu překonal nemožné. O několik hodin později se znovu probral – promrzlý, napůl slepý, s kůží černající omrzlinami – a znovu vstal. Tentokrát už se nezastavil, dokud nedošel zpátky do tábora. Tam ho konečně dostali do rukou šerpové a později i záchranáři.
Ilustrační obrázek
Pilot vrtulníku předvedl mimořádný výkon
Dostat někoho z Jižního sedla dolů je vždycky komplikované. Nadmořská výška kolem 7 900 metrů znamená, že i jednoduchý úkon je boj. Nakonec se podařilo Becka, s pomocí druhých i s jeho vlastní tvrdohlavostí, dopravit přes Lhotseho stěnu a přes Žebro do Campu II (cca 6 400 m). Tam se znovu řešilo, co dál. Klasický sestup ledopádem Khumbu nebyl v jeho stavu reálný.
Pomoc přišla z oblohy. Nepálský armádní pilot dokázal přiletět pro těžce zmrzačeného pacienta až do Campu II - výška, do které vrtulníky běžně nelétají a která tehdy představovala mimořádný rekord. Stroj musel být odlehčený, manévr přesný a počasí přijatelné. Z tábora Beck putoval do nemocnice v Kathmándú a pak domů do Spojených států.
Amputace, rekonstrukce
Zranění byla devastující. Lékaři mu amputovali pravou ruku pod loktem, na levé přišel o všechny prsty včetně palce. Části obou chodidel už nešlo zachránit. Nos - zmrzlý na kámen a pak nekrotický - musel pryč a následně byl složitě rekonstruován z tkání jinde na těle. K tomu desítky zákroků, transplantace kůže, dlouhé měsíce bolestivého hojení. Znamenalo to se učit znovu oblékat, jíst, psát, držet rovnováhu i dívat se do zrcadla bez šoku.
Weathers od začátku odmítal tón „chudáka, kterému Everest vzal ruce“. Tvrdil, že dluh je spíš opačný: hora mu vzala kus těla, ale paradoxně mu přinesla jasnost. V řadě rozhovorů říká, že život před expedicí byl sérií útěků - do práce, do tréninku, do dalších cílů. Výstup na Everest měl být potvrzením, že tohle všechno dává smysl. Po návratu pochopil, že smysl musí hledat jinde.
Manželka, rodina a nepříjemná pravda
Jeho žena Peach Weathersová to nevyprávěla melodramaticky. Před expedičním rokem už uvažovala o rozchodu: Beck byl fyzicky doma čím dál méně a když doma byl, myšlenkami bloudil jinde. Po tragédii však převzala roli organizátorky záchrany, kontaktovala, koho mohla, tlačila na oficiální místa i na kolegy. Když se Beck vrátil, upřímně si řekli, co je čeká. Žádné „a žili šťastně až do smrti“ - spíš pomalé skládání vztahu s novými pravidly.
Weathers začal chodit na terapii, mluvit o tom, o čem dřív mlčel, a učil se přijmout pomoc. Pro muže, který byl zvyklý „věci zvládat“, to bylo těžší než amputace. Zároveň se naučil používat protézy tak, aby se mohl vrátit k některým činnostem, a našel nový smysl v tom, že vypráví příběh ne o horách, ale o tom, co udělá posedlost s rodinou. K rozvodu nakonec nedošlo a oba dokázali navázat na svůj původní, poškozený vztah a vybudovali si nový, pevnější.
Ilustrační obrázek
Knihy, filmy a odkaz jedné tragédie
Události z roku 1996 vstoupily do širšího povědomí díky reportážím a knihám. Jon Krakauer přinesl syrový pohled účastníka, Beck Weathers později vydal vlastní vzpomínky Left for Dead (Ponechán na smrt). V nich se méně přehrabuje v tom, kdo kde chyboval, a víc mluví o tom, jak vypadá život „poté“ - prakticky, bez nějakého patosu.
Katastrofa zároveň otevřela debatu o komercializaci Everestu. Jestli má smysl brát nahoru klienty, kteří se sice připravují, ale nemají desítky let odžitých v horách; jak přísně držet „návratové“ časy; co znamená odpovědnost vůdce vůči jednotlivci a týmu. Obecné recepty neexistují, ale po roce 1996 se přinejmenším mluví otevřeněji o tom, že žádný zaplacený balíček bezpečí negarantuje.
Zkušenost k nezaplacení
Weathers dnes žije v Texasu. Nevrátil se k výškovému horolezectví a neláme hůl nad amatéry, kteří sní. Jeho vzkaz je střízlivější: pokud člověk hledá spásu na vrcholu, bude zklamaný. Vrcholy jsou krásné, ale prchavé. Důležité je, co si z toho vezme dolů. Zní to jako věta z plakátu, ale u něj to má váhu: naučil se žít s tělem, které má své limity, a přitom neztratil humor ani chuť být s lidmi.
Když mluví o oné noci na Jižním sedle, vyhýbá se mystice. Popisuje, že záchvěvy vědomí provázela jednoduchá, až banální myšlenka: Ještě pár kroků, a pak uvidím Peach. Nepřisuzuje si hrdinství, spíš tvrdohlavost. A právě to je možná nejcennější na jeho příběhu - to, že nezakrývá slabost silnými slovy. Přiznává, že měl strach, že dělal chyby a že jeho rozhodnutí ublížila druhým. A přesto z těch chyb postavil nový život.
Ponaučení i inspirace
Weathers sice nedosáhl vrcholu, ale získal něco jiného: druhou šanci. Pro toho, kteří kdo v jeho příběhu hledá „poučení“, to znamená klást si otázky. Proč tam vlastně chceme? Co chceme dokázat - a komu? Kdy je čas říct dost, i když je vrchol už jen kousek? A co se stane, když si to neřekneme včas?
V tomhle je jeho život varováním i inspirací. Varováním, že posedlost - třeba i krásným a náročným cílem - může zničit všechno kolem. A inspirací, že i z totálního průšvihu se dá vyjít s hlavou vzhůru, pokud člověk přijme realitu a vezme odpovědnost za sebe.
„Z Everestu jsem si odnesl klid,“ říká Beck v rozhovorech. Zní to paradoxně, ale dává to smysl. Když jednou prožijete noc, kdy jste dvakrát prohlášen za mrtvého, a přesto ráno stojíte na nohou, změní se vaše měřítka. Spousta věcí, co dřív „hořela“, přestane pálit. Zůstane rodina, pár přátel, práce, která má smysl, a vědomí, že nic z toho není samozřejmostí.
Článek byl napsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://allthatsinteresting.com/beck-weathers
https://www.dmagazine.com/publications/d-magazine/2000/may/my-journey-home-from-everest/
https://www.theguardian.com/theobserver/2000/oct/22/focus.news
https://history.howstuffworks.com/historical-figures/beck-weathers.htm
https://www.lifee.cz/horolezec-beck-weathers-vysneny-vystup-na-mount-everest-ho-stal-nos-i-pravou-pazi-znovu-ale-ziskal-lasku-8c77e
