Článek
Když se „domluva“ stane zástěrkou pro zbabělost
Někdy člověk s premiérem či jiným politikem nesouhlasí. To je normální. Politika není víra a vláda není rodina – od toho máme volby, opozici a veřejnou debatu. Jenže pak jsou chvíle, kdy už nejde o nesouhlas, ale doslova o pocit studu. O to nepříjemné vnitřní sevření, když si uvědomíme, že naše země je vedená člověkem, který ve chvíli, kdy by měl říct jasné „ne“, začne couvat – a ještě se to snaží prodat jako rozvážnost.
Přesně to se teď děje v kauze kolem Grónska.
Český premiér Andrej Babiš na přímý dotaz, jestli může za vládu jednoznačně říct, že Česko stojí za Grónskem, odpověděl, že „nemůže“. A dodal, že „střety“ jsou kontraproduktivní a že je potřeba „dospět k domluvě“ v rámci NATO . Člověk by dokonce řekl, že to zní i jako rozumná diplomatická věta.
Jenže problém je, že tahle věta ve skutečnosti říká něco úplně jiného:
Nechceme se postavit na stranu napadeného, pokud by to mohlo naštvat silnějšího.
Kdyby šlo o nějakou drobnost, něco, kde by se opravdu měla vést diskuze, protože řešení nemusí být správné jen jedno, ale je více možností a je potřeba probrat, co z toho bude nejlepší a přijatelné pro co nejvíce lidí, bylo by to v pořádku. Sešly by se týmy, vyjednají kompromis a všichni odejdou s pocitem, že to bylo těžké, ale férové.
Jenže tady nejde o to nalézt nejlepší z možných dobrých cest. Tady jde o nátlak jedné strany na někoho dalšího. Po druhé světové válce jsme si jako národy slíbily, že tohle už nikdy nepřipustíme: silnější si nárokuje území, které mu nepatří, a když narazí, začne přitvrzovat. Naši předkové, kteří prožili období kolem druhé světové války, by nyní museli mít pocit déja-vu. A nemyslím si, že bych přeháněl. Zatím je to ještě jakžtakž v rukavičkách, ale jádro je stejné jako tehdy. Jeden chce a vezme si to klidně silou.
Donald Trump tohle téma nerozjíždí jako citlivý partner, který hledá společné řešení. On jede nátlakem. Podle Reuters hrozí evropským zemím dodatečnými cly, která mají platit, dokud nebude dohoda o „koupi“ Grónska – a má jít o tarify, které se mají stupňovat . A do toho se objevují výroky a signály, které se nesou v duchu: „Už mě nebaví být mírumilovný“ – minimálně tak, jak to líčí Guardian v souvislosti s jeho grónskými výhrůžkami .
Takže když náš premiér řekne „musíme se domluvit“, měl by dodat: s kým a o čem.
Protože domluva předpokládá, že obě strany uznávají nějaké mantinely. Že existuje hranice, za kterou se nejde: suverenita, vůle obyvatel, mezinárodní právo, elementární slušnost. Jenže tlak přes cla a veřejné pohrávání si s představou „my si to prostě vezmeme“ není domlouvání. To je vydírání. A vydírání se neřeší tím, že se budeme tvářit smířlivě. Vydírání se řeší tím, že rázně řekneme: ne. Klidně i v americkém stylu - s teroristy se nevyjednává. A Trump se v tuto chvíli jako terorista chová.
Je to smutné a současně ostudné i proto, že tohle není jediný a ani první případ, kdy se zástupce naší země takto zachoval.
Když Rusko napadlo Ukrajinu, ukázalo se, jak strašně rychle se dá odhalit charakter politiků. Někteří byli okamžitě jasní: agresor je agresor, oběť je oběť, konec debaty. Jiní začali kličkovat: „je to složité“, „musíme myslet na mír“, „neposílejme zbraně“, „neprovokujme“. Vždycky stejný slovník. Vždycky stejný trik: zaměnit morální postoj za opatrnost a rozvážnost. Někteří politici to schovávají dokonce za vlastenectví - naše země a lidé na prvním místě.
A to je přesně to, co mě na tomhle nejvíc štve.
Chápu, že diplomacie má svoje zákulisí, že existují rozhovory, které se nevedou přes mikrofony. Chápu, že spojenecké vztahy nejsou školní výlet a že občas to může zajiskřit. Vždyť se neshodneme ani v rámci českého národa, rozdílné názory a postoje jsou i v rámci rodiny a je to přirozené. Ale jsou momenty, kdy už nejde jen o pouhé názory a o jemné nuance. Tohle je chvíle, kdy je potřeba říct větu, která je krátká a srozumitelná. Větu, kterou pochopí i malé dítě:
Cizí území se nebere.
A premiér místo toho alibisticky řekne „nemůžu“.
Pokud bychom tohle přijali jako normu, když si zvykneme, že vůči nátlaku se reaguje opatrnou frází, otevřeme tím dveře do světa, kde se hranice netvoří podle práva, ale podle síly. A to je přesně svět, který známe z vlastní historie.
My jsme si už jednou prožili, jak vypadá „domluva“, když si silní rozparcelují slabšího. My víme, co znamená, když se o něčem rozhoduje „pragmaticky“, protože „hlavně ať není konflikt“. My víme, jak chutná ten jed, kdy se ustupování vydává za rozumnou politiku.
A proto je tak děsivé, když premiér používá jazyk, který z tohohle ustupování dělá normu. Když se chová přesně tak, jak se dříve chovali jiní. Když opakuje stejný vzorec.
Trump je americká verze Putina
Jasně, Trump a Putin nejsou totožné postavy a jejich režimy nejsou stejné. Jenže chování Trumpa je v principu totožné: „moc dává právo“.
Putin tenhle princip převedl do praxe na Ukrajině. Trump ho dnes – v jiné formě – zkouší posouvat vůči spojencům a vůči území, na které si dělá zálusk. Pokud někdo mluví o tom, že chce území „získat“, a zároveň používá nátlak, tarify a výhrůžný slovník, tak je úplně jedno, jestli má na kravatě hvězdy a pruhy nebo dvouhlavého orla. Princip je stejný: já jsem velký, ty jsi malý, tak se přizpůsob.
A právě proto je tak důležité, aby v tu chvíli zaznělo jasné odmítnutí – i od malých států. Protože když malí mlčí, velcí se učí, že to projde.
Často se říká, že Česko je malé a že nic nezmůže. To je pohodlná výmluva. Malý stát možná nezmění chování supervelmoci, ale může změnit dvě věci, které jsou klíčové:
- může dát najevo, na čí straně stojí, a tím posílit společný postoj;
- může si zachovat vlastní sebeúctu.
A sebeúcta je v politice možná to poslední, co nám zbývá, když nemáme letadlové lodě a obrovskou armádu.
Stydím se, když premiér není ochoten říct jednu jasnou větu. Protože to není jen o Grónsku. To je o signálu. O tom, co jsme ochotni tolerovat. O tom, jaký svět vlastně chceme.
Svět, kde se „domlouvá“ o tom, komu co patří, podle toho, kdo umí víc zatlačit?
Nebo svět, kde existují pravidla, která chrání slabší před silnějšími?
A jestli někdo namítne, že přece musíme být realisté, odpovím jednoduše: realismus není kapitulace. Realismus je vědět, že když jednou přijmeme nátlak jako normální vyjednávací nástroj, budeme ho dostávat znovu. A pokaždé silnější.
Jestli se dnes nedokážeme jednoznačně postavit za Grónsko – za princip, že o jeho osudu rozhodují jeho obyvatelé a legitimní správní rámec – tak co řekneme zítra, až si někdo další vybere další kus mapy? Zase „nemůžu“? Zase „domluva“? Zase „hlavně se nehádejme“?
Možná by bylo fér přestat si lhát, že tohle je diplomacie. Není. Je to strach převlečený za opatrnost. A já se za tohle opravdu stydím. Stydím se za to, že zrovna my, v naší zemi, která si prožila to, co prožila, se neumíme jednoznačně postavit proti Putinovi a dokonce se u nás najdou lidé, kteří s ním sympatizují. A neumíme se postavit ani americkému zhrzenému staříkovi, který bohužel dostal do rukou obrovskou moc a zneužívá ji.
Článek byl sepsán na základě názoru autora a informací z následujících zdrojů:
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-babis-cr-se-nemuze-postavit-za-gronsko-40558404
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-babis-si-kvuli-gronsku-koupil-globus-za-15-tisic-40558437
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-trump-bez-nobelovy-ceny-uz-neciti-povinnost-myslet-na-mir-40558333
