Článek
Když se člověk pozdě večer vrací domů a po chodníku najednou proběhne kulatá silueta s krátkými nožkami, většinou si jen pomyslí: „ježek.“ A tím to pro většinu končí. Jenže za tímhle malým nočním návštěvníkem se skrývá víc, než se zdá. U nás totiž nežije jen jeden druh - máme dokonce dva. A kromě toho má ježek i několik zvláštností, které patří k nejpodivnějším v celé říši savců.
V Česku se navíc oba druhy potkávají, částečně prolínají a lidé je běžně nerozlišují. A není divu - na první pohled jsou si neuvěřitelně podobní. Teprve když se člověk ponoří o trochu hlouběji, začne z příběhu našich ježků vylézat spousta souvislostí, které do běžného povědomí nepronikly.
Ježek západní - dříve hojnější, dnes jeho populace klesají
Jak se Evropa rozdělila na dva ježčí světy
Ježci jsou starousedlíci. Přes všechna období ledových dob dokázali přežít v teplejších částech Evropy a když led ustoupil, rozšířili se zpátky na sever i západ. Jenže to neprobíhalo jednotně. Jedna skupina se vydala přes Francii a Německo až do Británie a Skandinávie - a z té se stal ježek západní (Erinaceus europaeus). Druhá se vracela do Evropy víc z jihovýchodu - přes Balkán, Panonskou pánev, Slovensko a dále na sever - a to je dnešní ježek východní (Erinaceus roumanicus).
Dlouho o sobě tyhle skupiny nevěděly, geograficky byly zcela oddělené. A tak si během tisíců let samostatného vývoje vypěstovaly jemné rozdíly, které z nich dnes dělají dva plnohodnotné druhy. Teprve moderní zástavba, doprava a proměny krajiny způsobily, že se některé jejich areály znovu potkaly.
Ježek východní - u nás čím dál hojnější na úkor západního.
Kde je potkáte dnes: východní se šíří, západní ustupuje
Ježek západní je typický obyvatel západní části Evropy. Najdete ho ve Francii, v Belgii, v Nizozemsku, v Německu, v Dánsku, ve Skandinávii a také na Britských ostrovech. Je to druh, který dlouhodobě žil v krajině, kde převažuje vlhko a hodně zeleně.
Ježek východní je oproti tomu orientovaný víc na střední a východní Evropu - Slovensko, Rakousko, Maďarsko, Balkán, Ukrajinu, část Ruska. A protože je schopný využívat i městské prostředí, postupně rozšiřuje svůj areál i na sever.
V Česku je historicky běžnější ježek západní (přestože historická data mohou být nepřesná, ježek východní byl dříve považovaný za ježka západního). Čelí však postupnému poklesu populace, zatímco ježek východní si svoji populaci udržuji a dokonce má tendenci svůj areál rozšiřovat.
Tohle rozložení je v Evropě poměrně typické: západní druh ustupuje, zatímco východní se drží, nebo dokonce mírně posiluje.
Kostra ježka západního
Jak vypadají: rozdíly existují, ale rozlišovat je v praxi je skoro jako hádat odstín hnědé v šeru
Ježci působí na první pohled uniformně - malé tělo, ostny, krátké nohy, špičatý čumák. Rozdíly mezi druhy jsou spíš nenápadné.
- Obličej: Ježek východní má často světlejší obličejovou masku, někdy až s nápadným světlým pásem přes čelo. Ježek západní působí v obličeji celkově tmavším dojmem.
- Zbarvení ostnů: Občas se uvádí, že západní ježek má ostny kontrastnější a východní světlejší, ale to platí jen obecně - jednotlivci se mohou lišit výrazně.
- Tvar těla: Západní ježek bývá popisován jako zavalitější, východní jako o něco protáhlejší. Ale tohle se v praxi ztrácí, zvlášť u mladých jedinců nebo u těch, kteří právě vylezli z mokrého listí.
- A pak je tu hybridní zóna: V místech, kde se oba druhy potkávají, vznikají přirození kříženci. A ti míchají typické znaky obou druhů, takže odlišování podle vzhledu může být skoro nemožné.
Co dělá ježka ježkem: noční toulky, citlivý čich a schopnost najít potravu i pod zemí
Kdo někdy pozoroval ježka v noci, ví, že je neustále v pohybu. Je to malý pracant, který prochodí klidně několik kilometrů za noc, jen aby našel dost potravy. A není to schopnost, která by byla výjimečná jen v rámci malé zahrady - ježek je opravdu výborný chodec.
V noci nachodí ježek i několik kilometrů
Potrava, která se často schovává
Ježci milují především bezobratlé - žížaly, brouky, larvy, slimáky. Málokdo ale ví, že dokážou podle čichu lokalizovat potravu i pod povrchem půdy. Když se zastaví u místa, kde je brouk nebo larva ukryta v zemi, začnou čenichat, přešlapovat a zkoušet slabá místa v půdě. Zrak k tomu skoro nepotřebují - ten je u ježků opravdu slabý.
Čich jako hlavní navigace
Ježci mají čich natolik citlivý, že dokážou nejen hledat potravu, ale i přesně rozlišit pachy jiných ježků, potenciálních partnerů nebo nebezpečí. Často si všimnete, že ježek neustále přestavuje listí kolem sebe, jako by si upravoval scénu - ve skutečnosti si jen maximalizuje přístup pachů.
Ježčí „parfém“: jedno z nejpodivnějších chování v savčí říši
Tohle je ježčí specialita, která je pro mnoho lidí absolutní novinkou. Když ježek najde něco nového nebo výrazně vonícího, začne se nejdřív intenzivně čichově seznamovat. Pak následuje zvláštní krok: začne prudce slinit. A nakonec si sliny rozetře na ostny na hřbetě, někdy s velkým zápalem a až komicky zaujatým výrazem.
Chování se jmenuje self-anointing (česky by se dalo říct samonamazání, sebepomazání).
Teorie, proč to dělají, jsou různé:
– možná se snaží zamaskovat vlastní pach,
– možná chtějí přenést vlastnosti látky na svůj „pancíř“,
– možná jde o intenzivní chemické vyhodnocování cizí látky.
Ať je vysvětlení jakékoli, jedná se o jeden z nejzvláštnějších jevů, který u ježků můžeme najít.
Obrana, která fungovala miliony let - ale s auty si poradit neumí
Slavné stočení do klubíčka je výsledkem unikátní svalové struktury. Ježek zatáhne hlavu, nohy i břicho pod silný kožní sval, který se stáhne jako ochranný vak. Ostny pak tvoří perfektní obranný štít. Pro predátory je to často konečná. Pro auta bohužel ne. Ježek se při ohrožení instinktivně přestává hýbat, což je na silnici to nejhorší, co může udělat. Dnes je tak doprava jedním z jeho největších nepřátel.
Stočení do klubíčka je jejich primární obranou, která však při střetu s auty selhává
Ježčí námluvy: dlouhé obcházení, žádné velké city
Když přijde jaro a noci konečně přestanou mrznout, začíná pro ježky období, kdy se jejich noční toulky netočí jen kolem potravy. Je to čas páření - a dá se říct, že z hlediska ježčí povahy jde o jednu z mála situací, kdy světu kolem sebe věnují skutečnou pozornost.
Ježci nejsou romantici. Námluvy vypadají spíš jako zvláštní rituál, kdy samec krouží kolem samice a hlasitě funí, přičemž se ji snaží přesvědčit, že by měla svolit. Celé to může trvat dlouhé hodiny. Samice přitom není nijak pasivní - často odchází, uhýbá, otáčí se, a někdy dokonce samce odsunuje pryč.
Je to trochu absurdní podívaná: dva pichlaví tvorové, kteří se snaží navázat kontakt, a zároveň se vlastně neustále od sebe odtahují. K páření dojde jen tehdy, když samice stojí o výsledek. Samec pak odchází svou cestou a o mláďata se už nestará.
Jak dlouho samice nosí mláďata?
Po úspěšném páření trvá březost přibližně 34–38 dní. Samice si vybuduje nové, pevné hnízdo - většinou z listí, trávy a mechu - v co nejklidnějším, skrytém místě. Hnízdo bývá překvapivě teplé a velmi dobře izolované. Když se člověk do takového hnízda podívá (neúmyslně), často objeví pečlivě vystlaný „košík“ z listů, které samice přes sebe doslova utkala.
Porod: slepá, holá mláďata a pichlavá až za pár hodin
Mláďata se rodí většinou začátkem léta. Vrhy mívají od tří do sedmi mláďat. Na rozdíl od své budoucí podoby jsou při narození slepá, holá a bez viditelných ostnů. Ty se objeví až po několika hodinách, nejdřív měkké a bílé, teprve později ztvrdnou a získají barvu.
Samice mláďata kojí zhruba šest týdnů, během kterých je extrémně citlivá na rušení. Pokud se cítí ohrožená, může hnízdo opustit - a mláďata pak nemají šanci. Je to jeden z důvodů, proč by lidé neměli hnízda nikdy otevírat nebo přenášet.
Mláďata se rodí slepá a hluchá, bodlinky se objeví po pár hodinách
První samostatné kroky
Kolem šestého týdne už jsou malí ježci hotoví průzkumníci. Opouštějí hnízdo, učí se hledat potravu a postupně se rozcházejí do okolí. Je zajímavé, že už takhle brzy dokážou ujít překvapivou vzdálenost, pokud hledají vlastní teritorium.
Pohlavní dospělosti dosahují zhruba po roce života, což vysvětluje, proč je stabilní populace ježků citlivá na drastické zásahy v krajině - pokud několik let po sobě nepřežije dost mláďat, projeví se to rychle.
Druhá mláďata během roku: ano, ale riziková
Někdy, hlavně v teplejších oblastech, může samice zabřeznout podruhé a porodit ještě jednou na konci léta. Tahle pozdní mláďata však mají menší šanci přežít zimu - často nestihnou nabrat dost tuku na hibernaci. V záchranných stanicích bývají právě pozdní ježčata nejčastějšími pacienty na podzim.
Zima: období, kdy ježek riskuje všechno
Hibernace je fascinující proces. Během zimního spánku může ježčí tělesná teplota klesnout až k pěti stupňům. Tělo jede na absolutní minimum a jakékoli probuzení je energeticky náročné. Pokud je vyrušený několikrát za zimu, nemusí mít dost zásob, aby se znovu „nastartoval“. Z tohoto důvodu je důležité nehrabat listí na zahradě během zimy a neničit potenciální úkryty.
Ekologické nároky obou druhů: podobné, ale s jemným rozdílem, který určuje jejich rozšíření
Ježci žijí všude tam, kde je kombinace keřů, trávy, úkrytů a potravy. Ale mají odlišné preference.
Ježek západní
– lépe snáší vlhčí a lesnatější krajinu,
– bývá citlivější na úbytek hmyzu,
– trpí víc intenzivní zemědělskou výrobou.
Ježek východní
– je přizpůsobivější,
– dobře funguje i v otevřené krajině,
– často žije ve městských lokalitách,
– u nás je díky tomu hojný.
Co ježkům škodí: auta, chemie a příliš „upravené“ zahrady
Zatímco staré zahrady plné keřů a zákoutí ježkům vyhovovaly, moderní „uklizená“ zahradní architektura je často připravuje o úkryt. Dalšími problémy jsou:
– silnice,
– úbytek hmyzu kvůli pesticidům,
– bazény a sudy, ze kterých se neumí dostat ven,
– rušení zimních úkrytů.
Pálení hromad uschlé trávy nebo spadaného listí je nebezpečné nejen z hlediska znečištění ovzduší, ale také kvůli malým obyvatelům zahrad, kteří v nich mohou žít
Jak jim pomoci: jednoduché kroky, které mají skutečný dopad
– nechat malý otvor v plotě,
– vytvořit nevyčištěný kout zahrady,
– zabezpečit bazény prknem,
– nepoužívat jedy na slimáky,
– nepodávat mléko (vadí jim laktóza), ale jen vodu a případně kočičí granule.
Ježci jsou malí sympaťáci, kteří pomáhají regulovat hmyz
V západní Evropě klesají počty ježka západního, někde až alarmujícím tempem. Východní druh je na tom zatím lépe. Je pořád běžný a v některých oblastech se dokonce mírně rozšiřuje.
Ježci nejsou jen milé noční návštěvy. Jsou to fascinující malí savci, kteří přežili dobu ledovou, dokážou vypnout vlastní tělo na teplotu ledové vody, cítí larvy pod zemí a čas od času se natřou vlastním „parfémem“. A přesto jim civilizovaný svět dává zabrat víc než kterékoliv období v jejich historii.
Ať už potkáte v zahradě ježka východního, západního nebo jejich křížence, vždycky je to malý kousek divoké přírody, který stojí za to chránit. Nejen proto, že je roztomilý, ale proto, že jeho osud dost přesně ukazuje, jak se mění svět kolem nás.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.hedgehogprogram.com/knowledge-hub/species/hedgehogs/european-hedgehog/
https://hedgehogprogram.com/knowledge-hub/species/hedgehogs/eastern-forest-hedgehog/
https://www.wwf.org.uk/learn/fascinating-facts/hedgehogs
https://animaldiversity.org/accounts/Erinaceus/
https://www.thoughtco.com/hedgehogs-profile-130256
https://animalfact.com/hedgehog/
https://www.animalspot.net/european-hedgehog.html
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/25377/DPTX_2007_1_11310_MDIPL001_199401_0_37204.pdf;jsessionid=08EDAE32AF3764EB019517B227EA8B67?sequence=1
https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/jezku-ve-volne-prirode-ubyva-jsou-na-hranici-ohrozenych-druhu-uvadi-ochranari
