Není to jen nemoc špinavých rukou. Žloutenka má mnoho tváří – a některé zabíjejí potichu

Když člověk zežloutne, málokdo zůstane klidný. Kůže i oční bělmo se barví do odstínu starého pergamenu, moč ztmavne, stolice vybledne – a v hlavě se rozbliká varovná kontrolka: žloutenka. Jenže tahle barva sama o sobě není nemoc. Je to jen signál, že se v těle něco děje – může jít o maličkost, ale také o vážný problém.

Žloutenka, odborně ikterus, je stav, kdy se v krvi hromadí bilirubin – žlučové barvivo, které vzniká při rozkladu červených krvinek. V malém množství je přirozenou součástí metabolismu, v nadbytku se ale začne ukládat do tkání a dává jim typický nažloutlý odstín. Vidět je to nejdřív na očním bělmu, pak na kůži. V podstatě je to takový biologický ukazatel, že se tělo nedokáže zbavovat bilirubinu tak, jak by mělo.

Za normálních okolností se červené krvinky po asi 120 dnech života rozpadnou. Hemoglobin, který v sobě nesou, se rozloží na železo (to tělo znovu využije) a zbytek se přemění právě na bilirubin. Ten se dopraví do jater, kde se chemicky upraví, spojí s jinými látkami a vyloučí do žluči. Odtud putuje do střeva, kde pomáhá trávit tuky a nakonec se vyloučí stolicí – ta díky němu získává typickou hnědou barvu.

Když se tenhle koloběh někde přeruší, začne se bilirubin hromadit. A to je chvíle, kdy tělo začne žloutnout.

Podle toho, kde k poruše dojde, lékaři rozlišují tři hlavní typy žloutenky:

V každém případě žloutenka znamená, že je něco v nepořádku – ale sama o sobě není diagnózou, spíš upozorněním.

Kromě samotného zežloutnutí bývá žloutenka provázená i dalšími příznaky. Typická je tmavá moč (protože přebytečný bilirubin se dostává do moči) a světlá stolice (protože se ho nedostává do střeva). Mnoho lidí cítí únavu, tlak nebo bolest pod pravým žebrem, někdy se přidává nevolnost, ztráta chuti k jídlu, svědění kůže.

Někdy je průběh nenápadný – jen drobná změna barvy očního bělma, které si všimne lékař při kontrole. Jindy je to na první pohled zřejmé. V obou případech má ale smysl pátrat po příčině, protože zatímco některé formy jsou přechodné a neškodné, jiné mohou ohrozit život.

Nejznámější příčinou žloutenky je zánět jater způsobený virem, tedy virová hepatitida. Tady už nejde jen o poruchu metabolismu bilirubinu, ale o skutečnou infekci, při které virus napadá jaterní buňky a narušuje jejich funkci.

Lidé jí říkají „žloutenka typu A, B nebo C“, ale přesněji jde o hepatitidu A, B nebo C – tři různé viry, které mají podobné příznaky, ale liší se způsobem přenosu, průběhem i následky.

Hepatitida A je klasická „nemoc špinavých rukou“. Virus se přenáší fekálně-orální cestou, tedy znečištěnou vodou, jídlem nebo kontaktem s nakaženým člověkem. Na viru je zrádné, že přežívá i v prostředí – stačí jedno nedostatečně umyté ovoce, jedna sklenice kontaminované vody.

Inkubační doba (tedy doba od nákazy po první příznaky) bývá dva až sedm týdnů. První dny vypadají jako běžná chřipka – únava, teplota, nechutenství. Teprve pak přichází zežloutnutí.

Dobrá zpráva? Hepatitida A se téměř vždy vyléčí úplně. Tělo si s ní poradí, játra se zotaví a nemoc nepřechází do chronické fáze. Imunita po prodělání bývá celoživotní.

Existuje i účinné očkování, které se doporučuje cestovatelům nebo lidem, kteří pracují v rizikovém prostředí (například ve školních jídelnách či zdravotnictví).

Hepatitida B už je jiný kalibr. Virus se přenáší krví a tělními tekutinami – tedy při pohlavním styku, transfúzi, sdílením jehel nebo z matky na dítě při porodu. Někdy se nakazí i zdravotníci při kontaktu s pacientem.

Průběh může být zpočátku mírný, nebo dokonce bez příznaků, a člověk o infekci nemusí vůbec vědět. Ale u části nakažených virus v těle přetrvá a přejde do chronické hepatitidy, která pomalu, tiše ničí játra. V průběhu let pak může vést k cirhóze nebo rakovině jater.

Přitom jde o nemoc, proti které existuje účinná vakcína. V Česku je očkování proti hepatitidě B součástí dětského očkovacího kalendáře, takže většina mladších generací je chráněná. Očkovat se mohou i dospělí – zejména zdravotníci, partneři nakažených nebo lidé s rizikovým chováním.

Léčba chronické hepatitidy B je složitější, ale antivirotika umí virus potlačit a udržet nemoc pod kontrolou.

Hepatitida C se šíří hlavně krví. Nejčastější cesta přenosu je přes nesterilní jehly (např. při injekčním užívání drog), ale také transfúze nebo lékařské zákroky provedené před zavedením přísných testů dárců krve.

Dlouho se o ní mluvilo jako o „tichém zabijákovi“, protože většina nakažených nemá žádné příznaky – a přesto se jim pomalu poškozují játra. Až polovina případů se odhalí náhodou při běžných krevních testech.

Dobrou zprávou je, že v posledních letech došlo k obrovskému pokroku v léčbě. Dříve bylo možné nemoc jen tlumit, dnes existují moderní antivirové léky, které dokážou virus zcela odstranit z těla. Léčba bývá krátká, účinná a s minimem vedlejších účinků.

Očkování proti hepatitidě C zatím neexistuje, takže nejdůležitější zbraní zůstává prevence – nepoužívat cizí jehly, důsledná sterilita při zákrocích a bezpečné sexuální chování.

Kromě těchto tří hlavních existují i další, méně známé typy.

I když se o žloutence nejčastěji mluví v souvislosti s virovou hepatitidou, může mít i neinfekční příčiny.

Žloutnout můžete po předávkování některými léky, při otravách, po nadměrném pití alkoholu nebo třeba při nádoru žlučových cest. U novorozenců je žloutenka dokonce běžná a většinou neškodná – jejich játra ještě nejsou zcela vyzrálá, takže bilirubin se na čas hromadí.

Proto lékař nikdy nevychází jen z barvy kůže. Dělá krevní testy, zjišťuje hladinu bilirubinu, sleduje jaterní enzymy a další ukazatele.

Léčba žloutenky vždy závisí na tom, co ji způsobilo.
U virové hepatitidy typu A stačí klid, dieta a trpělivost – tělo si s virem poradí samo. U hepatitidy B a C se přidávají antivirové léky.
Pokud je příčinou překážka ve žlučových cestách, je nutné ji odstranit – třeba endoskopicky nebo chirurgicky. A pokud jde o rozpad červených krvinek, léčí se příčina hemolýzy.

V každém případě platí, že žloutenka je vždy důvodem k návštěvě lékaře. I když se cítíte relativně dobře, může být v pozadí problém, který bez léčby přejde do chronického stádia.

Prevence je jednoduchá, i když se na ni často zapomíná. Základ je očkování – proti hepatitidě A i B. Dodržovat hygienu, pít čistou vodu, vyhýbat se sdílení injekčních jehel, být opatrný při tetování nebo piercingu, používat ochranu při sexu.
A pokud cestujete do oblastí s horšími hygienickými podmínkami, berte očkování vážně.

Důležitá je také šetrnost k vlastním játrům. Játra jsou jediný orgán, který se dokáže regenerovat, ale i ta mají své meze. Dlouhodobé pití alkoholu, zneužívání léků nebo kombinace obojího může jejich schopnost samo-oprav vyčerpat. A když přijdou o funkci, často už je pozdě.

Většina lidí se z akutní žloutenky zotaví úplně. Játra se umí uzdravit, pokud dostanou čas a klid. Ale chronická hepatitida nebo pokročilé jaterní poškození vyžaduje trvalý dohled lékaře, pravidelné kontroly a zdravý životní styl.

Neznamená to žít ve strachu, jen s respektem. Lidé, kteří se z hepatitidy C vyléčili, mívají normální život – jen si víc hlídají alkohol, léky a stravu. A hlavně – nenechávají se zaskočit, kdyby se někdy objevily nové potíže.

Žloutenka není choroba, kterou by člověk poznal podle teploměru nebo laboratorního výsledku – pozná ji i v zrcadle. Někdy jde o přechodný problém, jindy o varovné znamení, že játra, ten tichý a neúnavný filtr těla, volají o pomoc.

Možná právě proto má tahle nemoc v češtině tak výstižné jméno: žloutenka. Jedna barva, která dokáže říct víc než desítky laboratorních výsledků.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.zloutenky.cz/infekcni-zloutenka/typ-a

https://www.nhs.uk/conditions/hepatitis/

https://my.clevelandclinic.org/health/diseases/hepatitis

https://emedicine.medscape.com/article/775507-overview?form=fpf

https://www.webmd.com/hepatitis/default.htm

https://www.who.int/health-topics/hepatitis#tab=tab_1