Článek
Představte si, že si s jistotou vybavíte, jak jste jako dítě ztratili oblíbenou hračku na výletě v přírodě. Vzpomínáte si na barvy stromů, vůni vlhké trávy, na pláč a uklidňující hlas vaší matky. Jenže – ten výlet se nikdy nestal. A vaše matka si pamatuje, že hračka se ztratila doma za pohovkou. Když si to vzájemně vyprávíte, nemáte daleko k tomu, abyste se hádali, jak to celé vlastně bylo. A obě strany jsou pevně přesvědčené, že si to pamatují dobře. Velmi patrné je to například tam, kde jsou lidé zvyklí si třeba v rámci rodiny vyprávět a připomínat dřívější zážitky. Jenže každý si je vybaví jinak. Starším členům pak máme tendenci tvrdit, že je to právě jejich paměť, kdo je klame. Jenže klidně to může být paměť naše.
Falešné vzpomínky nejsou výjimečné. Ve skutečnosti jsou běžnější, než bychom si rádi přiznali. Ale proč si mozek něco takového „vymýšlí“? A co to znamená pro naše chápání pravdy, reality – a nás samých?
Vzpomínky si vytváříme, neopakujeme
Představa, že si náš mozek ukládá vzpomínky jako pevně zaznamenaná videa, je hluboce chybná. Moderní neurověda ukazuje, že si paměť vytváříme a přepisujeme znovu a znovu, pokaždé když si na něco vzpomeneme.
Paměť je proces rekonstrukce, nikoli reprodukce. Když se na něco snažíme vzpomenout, mozek aktivuje různé fragmenty informací uložených v různých oblastech – a pak je „slepí“ dohromady do celistvé scény. Ale v tomto procesu často dochází k chybám. Vzpomínka je vlastně příběh, který si vyprávíme sami sobě.
Ilustrační foto
Jak vzniká falešná vzpomínka?
Existuje několik způsobů, jak může falešná vzpomínka vzniknout:
- Sugesce – Pokud vám někdo opakovaně řekne, že se něco stalo, mozek tuto informaci může začít přijímat jako vlastní vzpomínku. Například při výslechu může nechtěná sugesce vyšetřovatele ovlivnit výpověď svědka.
- Záměna zdroje – Můžeme si pamatovat informaci, ale ne její původ. Například vidíte scénu ve filmu a později si ji zapamatujete jako něco, co jste zažili.
- Emoce – Silné emoce mění způsob, jakým si ukládáme informace. Paradoxně mohou vést k přesvědčení, že si na něco vzpomínáme jasněji, přestože to není přesné.
- Asociativní logika – Mozek často „doplňuje mezery“ na základě předchozích zkušeností. Pokud jste byli v zoo a slyšeli lva řvát, mozek vám později může „přimyslet“ obraz lva, i když jste ho ve skutečnosti neviděli.
Psycholožka Elizabeth Loftus, průkopnice v oblasti falešných vzpomínek, ukázala, jak snadno lze lidskou paměť zmanipulovat. V jednom z jejích nejslavnějších experimentů přesvědčila účastníky, že byli v dětství ztraceni v obchodním domě – a oni si tuto událost začali vybavovat do detailu, přestože byla smyšlená.
„Paměť nefunguje jako videokamera. Funguje jako Wikipedie – kdokoli ji může upravit, a vy sami taky.“ (Elizabeth Loftus)
To má vážné důsledky. Falešné vzpomínky ovlivnily výsledky soudních procesů, způsobily zničení životů a zpochybnily spolehlivost výpovědí svědků. Dokonce i vysoce přesvědčivá, dojemná vzpomínka může být úplná fikce.
Loftus vystoupila jako expertka ve více než 300 soudních případech, včetně velmi sledovaných procesů (např. Timothy McVeigh, Michael Jackson nebo Harvey Weinstein). Často svědčila na straně obžaloby nebo obrany, kde upozorňovala na nespolehlivost svědeckých výpovědí.
Její výzkum pomohl osvobodit nespravedlivě odsouzené lidi, kteří byli usvědčeni pouze na základě svědecké výpovědi, jež se později ukázala jako falešná nebo nepřesná.
Loftus však čelila i značné kritice, především ze strany obětí sexuálního násilí a terapeutů. Kritici jí vyčítají, že její práce může být zneužívána k bagatelizaci nebo zpochybňování skutečných traumatických vzpomínek. Objevila se i v několika sporech ohledně výzkumu falešně „vyvolaných“ vzpomínek v terapii.
Přesto se její práce nepokouší zpochybnit existenci traumatu, ale spíše upozorňuje na to, jak snadno může být lidská paměť manipulována – dobrovolně i neúmyslně.
V bezpečí není ani naše krátkodobá paměť. V další studii (zde) výzkumnice Marte Ottenová zjistila, že si falešnou vzpomínku dokážeme vytvořit i pár sekund poté, co jsme událost prožili.
Ilustrační foto
Co je to realita, když jí nelze důvěřovat?
Pokud jsou naše vzpomínky tak nespolehlivé, co to znamená pro naši představu o „realitě“? Nežijeme pak spíše ve své subjektivní verzi světa, než v něčem objektivně pravdivém?
Odpověď je – ano, do jisté míry. Naše vědomí je filtr. Nezaznamenáváme realitu, ale naši vlastní interpretaci reality. Mozek vybírá, co je důležité, co zapadne do našeho narativu, co podpoří naše přesvědčení a hodnoty. Falešné vzpomínky nejsou jen chybou – jsou součástí mechanismu, který zajišťuje soudržnost naší identity.
Zajímavé je, že lidé s poškozením mozku, kteří si uchovávají zcela přesné a neměnné vzpomínky (například u tzv. hyperthymésie), často trpí psychickou nepohodou. Jejich život se stává přetíženým, protože si nemohou „upravit“ minulost. Zdá se tedy, že schopnost mírně zkreslovat vzpomínky má i svoji evoluční výhodu.
Co s tím?
Falešné vzpomínky nám připomínají, že paměť je subjektivní a že bychom měli být pokornější vůči své vlastní „pravdě“. Může to vést k větší empatii – protože si uvědomíme, že každý člověk vnímá stejnou událost jinak. Stejný rozhovor, stejný zážitek, stejný vztah – to všechno může existovat ve více verzích, aniž by jedna byla „ta pravá“.
V osobní rovině to může být osvobozující. Nemusíme být vězni traumat, pokud víme, že minulost není neměnná. Terapeuti s tímto poznatkem pracují při přepisování traumatických vzpomínek – nejde o to, co se „opravdu“ stalo, ale jak si to dnes vykládáme.
Realita je jako mozaika vzpomínek
Mozek nevytváří objektivní historii. Vytváří smysluplný příběh. A v tomto příběhu někdy hrají hlavní roli věci, které se nikdy nestaly. Je to znepokojivé – ale i krásně lidské. Falešné vzpomínky nejsou selháním. Jsou důkazem toho, že paměť není archiv, ale nástroj přežití, přizpůsobení a vyprávění.
Tvorba falešných vzpomínek do jisté míry souvisí i s naší tendencí tvrdit, že dříve se nám žilo lépe - špatné chvíle „zapomeneme“ nebo si je „upravíme“.
V realitě, která se neustále mění, je naše mysl tím, co ji drží pohromadě – i když si občas něco domyslí. A co vy, stalo se vám někdy, že jste při vyprávění zjistili, že se vaše vzpomínky na událost neshodují se vzpomínkami toho druhého a že se událost možná odehrála jinak, než si ji vlastně pamatujete?
Anketa
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.stoplusjednicka.cz/podvody-vlastniho-mozku-falesne-vzpominky-vznikaji-bleskovou-rychlosti
https://psychologie.cz/fenomen-falesne-vzpominky/
https://www.flowee.cz/civilizace/12532-kdyz-nas-obelhava-vlastni-pamet-naucte-se-rozpoznat-falesne-vzpominky
https://www.goethe.de/ins/cz/cs/kul/the/ktx/21422934.html
https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-falesne-vzpominky-lze-vytvorit-pripadne-i-vymytit-40356309
https://www.marianne.cz/zivotni-styl/falesne-vzpominky-na-detstvi-mladi-proc-si-lide-minulost-prikrasluji-maluji-si-ji-na
https://www.sisyfos.cz/clanek/1050-falesne-vzpominky
https://theses.cz/id/u6ws80/47856264
https://en.wikipedia.org/wiki/Elizabeth_Loftus
