Nežije v úlech a nevyrábí med. Přesto je samotářská zednice jedním z nejvýznamnějších opylovačů

Na jaře, když se zahrada teprve probouzí a člověk ještě váhá, jestli už opravdu přišlo teplo, začíná mezi květy pracovat jeden z nejzajímavějších opylovačů naší přírody. Není hlučná, neútočí, netvoří velký roj a netvoří med. Většina lidí kolem ní projde bez povšimnutí. A přitom právě zednice rezavá (Osmia bicornis, někdy též Osmia rufa jako poddruh), patří k těm druhům, které mají pro zahrady, sady i volnou krajinu mnohem větší význam, než by odpovídalo její velikosti.

Je to samotářská včela, což ji významně odlišuje od včely medonosné, kterou si lidé s pojmem „včela“ spojují nejčastěji. Zednice nemá královnu, dělnice ani složitě uspořádané včelstvo. Každá samice žije za sebe. Sama si najde dutinu, sama ji vyčistí, sama do ní nanosí potravu pro larvy, sama postaví přepážky a naklade vajíčka. Pak zmizí. S potomky se nikdy nesetká.

Přesto v jejím životě není nic chaotického. Naopak. Je to krátký, přesně načasovaný a neobyčejně účelný příběh.

České jméno zednice je velmi výstižné. Samice totiž při stavbě hnízda používá hlínu, jíl nebo bláto. Nevyhrabává si vlastní chodbičky jako některé jiné druhy hmyzu, ale hledá už hotové dutiny. Mohou to být otvory po broucích ve dřevě, dutá stébla, praskliny ve zdivu, staré rákosové stonky nebo trubičky v hmyzím hotelu. Jakmile najde vhodné místo, začne ho měnit v řadu malých komůrek.

Do každé komůrky nanosí směs pylu a nektaru. Na tuto zásobu položí jediné vajíčko a komůrku zazdí tenkou přepážkou z bláta. Pak pokračuje dál. Znovu pyl, nektar, vajíčko, přepážka. Tak vzniká za sebou několik samostatných pokojíčků, ukrytých v jedné úzké dutině. Odtud také pochází anglické označení „mason bee“, tedy zednická včela.

Její stavba je jednoduchá, ale promyšlená. Uvnitř dutiny bývají obvykle hlouběji uložené samičky, zatímco blíže ke vchodu se častěji vyvíjejí samečci, což dává smysl. Samečci se na jaře líhnou dříve a mohou se z předních komůrek snáze dostat ven. Samice, které jsou pro pokračování rodu cennější a obvykle potřebují víc potravy, bývají chráněné hlouběji. U zednic je dobře doloženo, že samice dokáže pohlaví potomka ovlivnit tím, zda vajíčko oplodní, nebo ne - z oplodněných vajíček vznikají samice, z neoplodněných samci.

Zednice rezavá není velká. Samice měří zhruba kolem jednoho centimetru, samečci bývají menší a štíhlejší. Na první pohled působí jako drobná, hustě ochlupená včela s rezavohnědým nádechem. Není tak uhlazená jako včela medonosná. Působí spíš huňatě a trochu neposedně.

Samice má na hlavě dva malé výrůstky, podle nichž vzniklo druhové jméno bicornis, tedy „dvourohá“. Nejde o žádné nápadné rohy v klasickém smyslu, ale při detailním pohledu jsou patrné. Samečci zase mívají světlejší, někdy až bělavé ochlupení v obličeji, takže mohou působit jako malé vousaté včelky.

Důležitý rozdíl oproti včele medonosné je způsob přenášení pylu. Zednice nenosí pyl v košíčcích na zadních nohách. Samice má sběrací kartáč, takzvanou skopu, na spodní straně zadečku. Když se vrací do hnízda, bývá její břicho doslova obalené pylem. Právě to z ní dělá tak účinného opylovače. Pyl na jejím těle nedrží tak úhledně jako v pevných rouskách včely medonosné, a proto se snadněji přenáší z květu na květ.

Dospělá zednice rezavá má krátký život. Její nejviditelnější období trvá jen několik týdnů na jaře. Samečci se líhnou jako první. Objevují se u hnízdních dutin, poletují kolem otvorů a čekají na samice. Jejich život je krátký a jednoduchý - vylíhnout se, najít samici, spářit se. Poté poměrně brzy hynou.

Samice se po vylíhnutí a páření pustí do práce. Nemá na ni mnoho času. Musí najít vhodné hnízdo, sehnat dost potravy, postavit komůrky a naklást vajíčka. Každá z těchto činností závisí na počasí. Když dlouho prší, fouká nebo se ochladí, práce stojí. Když je málo květů, chybí pyl. Když není poblíž vlhká hlína, chybí stavební materiál.

V tom je život samotářských včel křehký. Včela medonosná má za sebou celé společenstvo. Zednice má jen sebe. Když se samici něco stane, její rozestavěné hnízdo nikdo nedokončí. Žádná dělnice ji nenahradí.

A přesto tento způsob života funguje. Funguje tak dobře, že zednice rezavá patří k běžnějším evropským samotářským včelám a v některých sadech je dokonce cíleně využívána jako opylovač.

Zvenčí vypadá hotové hnízdo obyčejně. Jen ucpaný otvor, trocha zaschlého bláta a ticho. Uvnitř se však odehrává celý vývoj nové generace.

Z vajíčka se vylíhne larva. Nemusí nikam lézt ani nic lovit. Vedle ní leží zásoba pylu a nektaru, kterou jí matka připravila. Larva ji postupně spotřebuje, roste, a nakonec se zakuklí v kokonu. Během léta a podzimu se uvnitř vyvine dospělá včela, ale ven se ještě neprokouše. Zůstane v kokonu a přezimuje. Teprve následující jaro, když teplota a roční doba dovolí, začne nová generace opouštět hnízdo.

Většinu života tak tráví skrytě. Člověk vidí jen několik jarních týdnů dospělého letu. Zbytek roku existuje jako vajíčko, larva, kukla nebo dospělá včela uzavřená v kokonu. V hmyzím hotelu tedy zdánlivě „nic není“, ale ve skutečnosti tam může čekat celá příští generace.

Zednice rezavá patří mezi druhy, které často využívají hmyzí hotely. Díky tomu se dostala do povědomí lidí víc než mnoho jiných samotářských včel. Jenže hmyzí hotel sám o sobě není automaticky dobrá věc. Záleží na provedení.

Vhodné jsou hladké dutiny přibližně tak široké, aby se do nich samice pohodlně vešla. Důležitá je dostatečná hloubka. Příliš mělké dutiny mohou vést k tomu, že se v nich vyvine hlavně více samečků, protože samice ukládají samičí komůrky spíše hlouběji. Výzkumy u zednice rezavé skutečně ukazují, že rozměry hnízdních trubic ovlivňují reprodukční výsledek, včetně poměru pohlaví.

Špatné jsou roztřepené otvory, popraskané bambusové trubky s ostrými hranami nebo mělké navrtané díry. Včely si v nich mohou poškodit křídla. Problémem je i vlhkost a plíseň. Hmyzí hotel by měl být chráněný před deštěm, orientovaný ideálně na slunné a klidné místo a neměl by se každou chvíli přenášet. Není to dekorace, která se na zimu uklidí do kůlny bez rozmyslu. Pokud jsou uvnitř kokony, člověk by tím mohl narušit jejich přirozené podmínky.

Ještě důležitější než samotný hotel je okolí. Zednice potřebuje květy a hlínu. Bez pestré nabídky kvetoucích rostlin je hotel jen prázdná „budova“. Bez vlhkého jílu nebo bláta nemá z čeho stavět přepážky. Ideální zahrada pro zednice není dokonale uklizená, ale živá. Má květy od časného jara, kousek neodkryté půdy, starší dřevo, stonky trvalek a místa, kde hmyz může nerušeně dokončit vývoj.

Mnoho lidí má ze včel automaticky strach. U zednice rezavé je ale obava většinou zbytečná. Samice sice žihadlo má, ale není útočná. Nemá úl plný medu, který by musela bránit. Nemá početné společenstvo, které by reagovalo hromadným útokem. Když člověk stojí u hmyzího hotelu a pozoruje ji, zednice si ho obvykle nevšímá. Zajímá ji dutina, pyl a čas.

Bodnutí by teoreticky možné bylo při nešetrném chycení do ruky nebo zmáčknutí, ale běžné pozorování na zahradě rizikové není. Je to jeden z druhů, na kterých se dá dětem i dospělým dobře ukázat, že ne každý blanokřídlý hmyz je protivník.

Ani zazděná komůrka není úplně bezpečný svět. Zednice mají své parazity a predátory. Některé druhy hmyzu se snaží proniknout do hnízd a využít zásoby potravy nebo samotné larvy. Objevují se kleptoparazité, kteří se přiživují na práci samotářských včel, i různí roztoči. Hnízda mohou poškodit ptáci, vlhkost, plísně nebo špatně zvolené umístění.

To je další důvod, proč by se s hmyzími hotely mělo zacházet rozumně. Velké hotely s obrovskou koncentrací dutin na jednom místě mohou sice vypadat efektně, ale zároveň mohou usnadnit šíření parazitů. Přirozenější bývá více menších hnízdních možností rozmístěných po zahradě.

Kdo chce zednici rezavou podpořit, nemusí dělat nic složitého. Pomáhá pestrá zahrada, která nekvete jen v červnu, ale už od časného jara. Důležité jsou vrby, ovocné stromy, trnky, hlohy, plicníky, hluchavky, krokusy a další časně kvetoucí rostliny. Později využijí zahradu i jiné druhy samotářských včel, takže pestrost má smysl po celou sezonu.

Pomáhá také omezení chemických postřiků. U opylovačů nejde jen o přímé otravy. Problémem může být i ztráta potravy, když zahrada nebo okolní krajina zchudne na kvetoucí rostliny. Trávník sečený nakrátko od března do října je pro člověka možná uklizený, ale pro hmyz je to zelená poušť.

Zednice nepotřebuje nepořádek přes celou zahradu. Stačí pár rozumných míst. Kousek ponechaných stonků, suchá zídka, staré dřevo, malá plocha odkryté vlhčí hlíny, květy bez postřiků. Pro člověka drobnosti, pro samotářské včely rozdíl mezi prázdným prostorem a domovem.

Zednice je drobná rezavá včela, která na jaře zmizí v otvoru, za chvíli vyletí, vrátí se s břichem obaleným pylem a znovu zmizí. Když ji ale člověk chvíli sleduje, začne vnímat přesnost jejího života. Sameček čekající u dutiny. Samice hledající otvor správné velikosti. Let ke květům. Návrat s pylem. Cesta pro bláto. Tenká přepážka. Další komůrka. Další vajíčko. Celý rodinný příběh uzavřený do prostoru dlouhého jen několik centimetrů.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.blanokridlivpraze.cz/atlas/detail/?atlId=9

https://www.maly-prirodovedec.cz/blanokridli/zednice-rezava/

https://www.naturespot.org/species/red-mason-bee

https://www.eje.cz/pdfs/eje/2015/01/12.pdf

https://www.zahradkari.cz/zo/barrandov/index.php?str=1708

https://www.nkz.cz/praxe/ekologie-priroda/uzitecne-vcelky-samotarky