Nezlomitelná Mary Fields: z otroctví až na nejnebezpečnější poštovní trasy Ameriky. Předčila i muže

Mary Fields patří k těm postavám amerického Západu, kolem nichž se časem nahromadilo tolik historek, až začíná být těžké oddělit člověka od mýtu. Na jedné straně stojí obraz obrovité černošky s puškou, doutníkem a neústupnou povahou, která se v pustině Montany probíjí sněhem s pytli pošty na zádech. Na druhé straně je skutečná žena, narozená do otroctví, která dlouho neměla nic, co by dnes lidé považovali za samozřejmé: jistý původ, bezpečí, majetek, vzdělání, rodinu, společenské postavení nebo ochranu zákona. Jisté dnes je hlavně to, že Mary Fields byla první afroamerickou ženou, která získala kontrakt na přepravu pošty po takzvané „star route“, tedy smluvní poštovní trase, a že se stala mimořádně známou postavou v oblasti kolem Cascade v Montaně. Jisté ale zároveň je i to, že velká část detailů jejího života se dochovala jen útržkovitě a byla později domýšlena nebo romantizována.

Mary Fields se narodila kolem roku 1832 v Hickman County v Tennessee, tehdy ještě jako zotročená dívka. U mnoha lidí narozených do otroctví nejsou přesná data ani základní osobní údaje spolehlivě doložené, protože systém, který z nich dělal majetek, neměl důvod pečlivě zaznamenávat jejich individualitu. V jejím případě se proto i dnes v pramenech objevuje nejistota nejen u přesného data narození, ale i u raných let života. V zásadě se ale zdroje shodují na tom, že vyrůstala na americkém Jihu v době, kdy bylo otroctví stále legální součástí hospodářského a společenského řádu. Mary tak nezačínala jako svobodná žena, která se rozhodla dobýt hranici. Začínala jako člověk, jemuž byla svoboda odepřena už od narození.

Dětství Mary Fields je do značné míry velkou neznámou. Ví se, že se narodila do otroctví, ale většina konkrétních detailů chybí. Tehdejší svět nepovažoval za důležité zaznamenat život černé zotročené dívky tak, jak zaznamenával životy lidí, kteří vlastnili půdu, peníze nebo úřad. Historikové proto pracují spíš s rámcem doby než s přesnými scénami z jejího mládí. Dá se s jistotou říct, že vyrůstala v systému tvrdé nucené práce, v prostředí, kde měla být poslušná, užitečná a přitom nahraditelná. Dá se také předpokládat, že si už tehdy osvojila fyzickou odolnost, pracovní návyky a schopnost obstát v tvrdých podmínkách, které ji provázely celý život. Co už ale doložené není, to jsou konkrétní příběhy, které se někdy v populárních textech objevují jako jasná fakta.

Když roku 1865 skončila občanská válka a s ní právní instituce otroctví, Mary Fields bylo přibližně třiatřicet let. Svobodu tak nezískala v mládí, ale až ve věku, kdy už měla za sebou velkou část života strávenou v nesvobodě. Svoboda navíc automaticky neznamenala bezpečí ani rovnoprávnost. Pro bývalé otroky a otrokyně znamenala často jen to, že si od té chvíle musejí sami najít obživu v zemi, která je sice přestala vlastnit, ale nepřestala je diskriminovat. V tomhle bodě se Maryin život dostává z temné oblasti téměř bezejmenné minulosti do trochu viditelnější roviny, i když pořád ne úplně jisté. Národní parková služba uvádí, že po emancipaci pracovala jako pokojská na parníku plujícím po Mississippi a že se tam seznámila se soudcem Edmundem Dunnem, který ji později zaměstnal ve své domácnosti. Britannica je v této části opatrnější a jen konstatuje, že o jejích letech bezprostředně po válce víme málo. Právě tohle napětí mezi rekonstruovaným příběhem a doloženým minimem je pro Mary Fields typické.

Podle National Park Service se Mary po období práce na parníku dostala přes rodinu Dunneových k uršulinskému klášteru v Toledu v Ohiu, kde působila matka Mary Amadeus Dunne. Tato linka dává smysl i v širším kontextu jejího pozdějšího života, protože právě spojení s matkou Mary Dunnovou patří k nejpevněji doloženým vztahům v jejím příběhu. Britannica uvádí, že v pozdních sedmdesátých letech 19. století byla Mary hospodyní v uršulinském konventu v Toledu a že měla s matkou Mary Dunnovou blízký vztah. Některé verze příběhu dokonce naznačují, že se obě znaly už dřív. Ať už to bylo jakkoliv, v Toledu se Mary dostala do těsné blízkosti ženské náboženské komunity, v níž se od ní očekávala tvrdá práce, disciplína a služba. Jenže ani tady z ní nikdy nebyla pokorná tichá postava v pozadí. Mary Fields byla podle všeho od přírody příliš výrazná na to, aby zůstala neviditelná.

V osmdesátých letech 19. století byla matka Dunnová vyslána do Montany, aby se podílela na založení školy při St. Peter’s Mission nedaleko Cascade. A tady se Maryin život definitivně spojil s americkým Západem. NPS uvádí, že se do Montany přesunula poté, co se dozvěděla o nemoci matky Dunnové a chtěla jí pomoci. Britannica říká podobně, že Mary nejprve zůstala v Toledu a kolem roku 1885 byla do Montany povolána, nejspíš kvůli péči o nemocnou matku Dunnovou. Ať už přesný impuls vypadal jakkoli, podstata je stejná: Mary nepřišla do Montany jako dobrodružka, která si chce vyzkoušet hranici. Přišla tam kvůli práci, loajalitě a vztahu k ženě, s níž byla spojená už dřív. Není to příběh o romantickém volání dálav, ale o přesunu za povinností a za člověkem, na němž jí záleželo.

Montana, do níž Mary Fields přišla, nebyla krásnou kulisou z pozdějších westernů, ale hraničním prostorem s drsnými přírodními podmínkami, slabou infrastrukturou, velkými vzdálenostmi a neustálou nejistotou. Na St. Peter’s Mission nevykonávala nějakou předepsanou „ženskou roli“. Naopak dělala skoro všechno, co bylo potřeba. National Park Service i Britannica se shodují, že zajišťovala údržbu, zahradničení, praní, převoz zásob, pěstování potravin, péči o hospodářství a práce, které tehdejší společnost považovala spíš za mužské. NPS dokonce přímo uvádí, že fungovala jako jakýsi místní „foreman“, tedy předák nebo člověk, který řídí provoz a má odpovědnost za chod místa. To samo o sobě o ní vypovídá dost. Aby žena, navíc černoška a bývalá otrokyně, zastávala v teritoriu osmdesátých let 19. století takovou pozici, musela být nejen fyzicky výjimečně schopná, ale také natolik spolehlivá, že jí ostatní museli svěřovat věci, které se obvykle svěřovaly mužům.

Jenže právě tady se naplno ukázalo i to, proč Mary Fields jen těžko naplňovala očekávání své doby. Byla pracovitá a schopná, ale nebyla poddajná. Zdroje se poměrně dost shodují v tom, že měla prudkou povahu, kouřila doutníky, pila, často mluvila hrubě a svým vystupováním budila pohoršení. Britannica i NPS zmiňují konflikt s mužským zaměstnancem mise, při němž byly taseny zbraně, a po němž biskup rozhodl, že Mary musí z misionářského prostředí odejít. Není úplně jasné, jak přesně spor vznikl. Britannica uvádí, že se různé verze liší v tom, zda muži vadilo, že mu Mary poroučí, nebo že bere vyšší mzdu. Podstatné ale je, že v určité chvíli přestala být navzdory své užitečnosti pro církevní autority únosná. Pro ženu jako Mary byl tehdejší svět ochoten tolerovat sílu jen do chvíle, než se ta síla stala příliš viditelnou a příliš samostatnou.

Vyhazov z mise neznamenal jen pracovní problém. Znamenal ztrátu zázemí, střechy nad hlavou, sociální sítě i určité ochrany. V mužském světě montanské hranice to pro ženu bez rodiny nebyla drobnost. Přesto se Mary nesesypala. Podle zdrojů odešla do Cascade, kde se snažila uživit po svém. Některé prameny mluví o hospodě, jiné obecněji o stravovacím podniku nebo podnicích. Britannica i NPS se shodují alespoň v tom, že podnikání nevyšlo a že jedním z vysvětlování je její velkorysost vůči lidem, kteří neměli na zaplacení. Pozdější svědectví to opakovaně potvrzovala: navenek tvrdá, uvnitř schopná pomoci.

Nejslavnější kapitola jejího života začíná teprve tehdy, když už byla žena ve věku, v němž jiní uvažovali spíš o ústupu než o nové profesi. NPS uvádí, že kolem šedesátky získala kontrakt od United States Post Office Department a stala se „star-route carrier“, tedy smluvní dopravkyní pošty na trase mezi Cascade a St. Peter’s Mission. Podle stejného zdroje tomu předcházelo to, že při výběru prokázala mimořádnou zručnost a rychlost při zapřahání šesti koní. Britannica shrnuje podstatu méně barvitě, ale zásadně potvrzuje to nejdůležitější: Mary Fields byla první afroamerickou ženou, která se stala smluvní přepravkyní pošty pro americkou poštovní službu. V článcích se někdy zjednodušeně píše, že „pracovala pro USPS“, ale přesnější je říct, že držela poštovní kontrakt v systému star routes. Nebyla tedy státní úřednicí v dnešním smyslu, nýbrž kontraktorkou v systému, který byl na americkém Západě běžný.

Přeprava pošty v odlehlé Montaně nebyla snadná práce. Znamenala pravidelnost, odpovědnost a schopnost projet nebo projít trasu i tehdy, když počasí, terén a samota pracovaly proti člověku. NPS uvádí, že Mary držela tuto trasu v letech 1895 až 1903. Jezdila s koňmi a s mulou jménem Mojžíš (Moses) a získala pověst člověka, který nikdy nevynechá ani den. Přezdívka „Stagecoach Mary“ se pojí právě s touto etapou.

S její poštovní službou se pojí několik dnes už téměř ikonických motivů. Jedním z nich je, že nosila zbraně a byla připravená bránit sebe i zásilky. Jiným je, že když zvířata nebo vůz nemohly pokračovat, vzala pytle na ramena a šla pěšky, někdy na sněžnicích. Tyto obrazy se opakují v řadě populárních textů a vycházejí i z poštovních a historických medailonů. Přesto je potřeba rozlišovat mezi věcí velmi pravděpodobnou a věcí přesně archivně doloženou. Že byla ozbrojená a mimořádně odolná, dobře zapadá do dobových svědectví o její povaze a k práci na odlehlé trase to dává smysl. Konkrétní dramatické scény, například noční zápas s vlky nebo přesně rekonstruované blizzardové epizody, je ale lepší brát jako součást legendy, kterou posilovala místní paměť.

Neproslavila se jen tím, že dělala neobvyklou práci. Proslavila se tím, jaká byla. Vypadala jinak, žila jinak a chovala se jinak, než se od ženy na přelomu 19. a 20. století čekalo. Britannica uvádí, že měřila zhruba 183 centimetrů, a vážila kolem 91 kilogramů. Už fyzicky působila impozantně. Přičtěme k tomu práci, kterou zvládala, jazyk, kterým mluvila, zálibu v doutnících a alkoholu, a máme člověka, kterého nešlo přehlédnout ani zaměnit s někým jiným. V prostředí, kde se ženskost spojovala s poslušností, zdvořilostí a cudností, Mary Fields působila skoro jako popření očekávání. A přece, nebo možná právě proto, si získala respekt. Ne nutně respekt slušných salonů, ale respekt místa, kde lidé poznali hodnotu spolehlivosti rychleji než hodnotu dobrých mravů.

Na její pověsti je zajímavé, že se neskládala jen z hrubosti a bojovnosti. Stejné zdroje, které připomínají její konflikt s okolím, zároveň mluví o její oddanosti práci a o tom, že si v Cascade získala silné postavení. NPS přímo uvádí, že se stala milovanou členkou místní komunity. Podle tohoto zdroje se na její narozeniny každý rok zavíraly místní školy a když ve státě prošlo pravidlo, které ženám zakazovalo vstup do saloonů, starosta Cascade udělil výjimku právě jí a žádné jiné ženě. Tyhle informace se v různých textech opakují a zjevně patří k místní paměti o Mary. Je možné, že samotná podoba oslav nebo přesný právní status onoho zákazu byly v realitě méně teatrální, než jak znějí dnes, ale už to, že se taková tradice udržela, o jejím postavení mluví jasně. Mary Fields nebyla v Cascade jen trpěným excentrikem. Byla zvláštní institucí.

Formálně je pravda, že se nevdala a neměla vlastní děti, alespoň o žádném manželství ani potomcích neexistují doložené záznamy v běžně citovaných životopisech. Mary nebyla žena rodinného typu v tehdejším konvenčním smyslu, ale byla pevně zapletená do sítě vztahů. Velmi důležitý pro ni byl vztah k matce Dunnové a k uršulinkám obecně. A po letech si vytvořila i silné vazby na lidi z Cascade. Nešlo o pokrevní rodinu, ale o vztahy vzniklé každodenním životem: pomoc, práce, známost, vzájemná závislost, společně prožitý čas.

Vedle pověsti drsné ženy se v pozdějších vzpomínkách opakuje její vztah k dětem. Místní děti ji měly rády a ona je hlídala nebo s nimi trávila čas; to uvádějí nejen populárnější životopisy, ale i novější práce, které se snaží vrátit Mary lidštější rozměr. Stejně tak se připomíná její účast u místního baseballového týmu Cascade Cubs, kde působila jako jakýsi maskot a pomocnice. Tyto detaily však pocházejí spíš z místní paměti, regionálních vzpomínek a pozdějších rekonstrukcí. Přesto vypovídají o tom, že Mary nebyla jen obávaná figura z cesty, ale i člověk, který byl součástí komunitního života a uměl si vytvořit místo mezi lidmi, i když do jejich norem nikdy úplně nezapadl.

Osobní život Mary Fields je zajímavý ještě z jiného důvodu. Ukazuje, že svoboda někdy nevypadá uhlazeně. Mary nenaplňovala ideál „ctnostné ženy“ své doby. Kouřila, pila, chodila do saloonů, uměla se porvat a nevystupovala s jemností, kterou od žen očekával tehdejší bílý i černošský respektabilní diskurz. Právě proto je její život tak cenný. Nenabízí další příběh ženy, která si zasloužila uznání tím, že byla příkladně mravná podle cizích pravidel. Nabízí příběh ženy, která si ho zasloužila tím, že obstála. Tohle je rozdíl, který stojí za zmínku. Mary Fields nebyla výjimečná navzdory své neuhlazenosti. Byla výjimečná i skrze ni.

Poštovní trasu držela Mary Fields do roku 1903. Bylo jí přes sedmdesát let, když s touto prací skončila. Už to samo o sobě ukazuje, jak neobvyklou fyzickou výdrž musela mít. Po odchodu z poštovní služby zůstala v Cascade. Zdroje uvádějí, že se živila mimo jiné praním prádla a drobnými pracemi a že zůstávala známou postavou města. Novější rekonstrukce zmiňují i to, že po požáru jejího domu jí sousedé pomohli postavit nový. NPS i jiné medailony tuto epizodu opakují jako příklad toho, jak silné místo v komunitě měla. Kdyby byla jen nepříjemná podivínka, lidé by kolem ní nevytvořili tak pevný kruh loajality. To, že jí pomáhali, slavili ji a dělali pro ni výjimky, ukazuje, že za ostrou fasádou zjevně viděli někoho, kdo si jejich oddanost zasloužil.

Zajímavé je i to, jak se v jejím pozdním věku mísí důstojnost s jistým druhem smutku. Mary byla sice v Cascade známá a respektovaná, ale zároveň zůstávala člověkem, který celý život stál trochu vedle hlavního proudu. Nikdy plně nepatřila ani do světa církve, ani do světa viktoriánské ženskosti, ani do běžného rasově a genderově rozděleného řádu své doby. Takoví lidé si často vydobudou uznání, ale málokdy pohodlí. Její příběh se dá číst jako triumf individuality, ale také jako připomínka ceny, kterou za takovou individualitu člověk platí. Být výjimečný neznamená být vždycky šťastný. Znamená to často jen to, že se člověk naučí žít bez ochranných berlí, které ostatním poskytuje přizpůsobení.

Mary Fields zemřela 5. prosince 1914. Britannica uvádí Cascade County v Montaně, National Park Service mluví o Great Falls nebo o Cascade jako o prostoru její smrti a pohřbu; NPS zároveň píše, že byla pohřbena u St. Peter’s Mission. Jisté ale je datum smrti a také to, že její odchod nebyl v komunitě přijat lhostejně. NPS uvádí, že jí komunita zajistila řádný pohřeb a že byla uložena do země u její staré trasy. Novější regionální texty dodávají, že pohřbu se zúčastnilo mnoho lidí a že se lidé na jejím rozloučení finančně i lidsky podíleli. To je důležité zakončení života ženy, která přišla na svět jako majetek někoho jiného. Umírala jako někdo, koho si lidé pamatovali jménem.

Jak tedy vlastně skončila? Ne tragicky v melodramatickém slova smyslu, ale spíš lidsky. Dožila se vysokého věku, po sobě zanechala výraznou pověst a ve městě, kde kdysi musela zápasit o místo, se z ní stala téměř symbolická postava. To je v jejím příběhu možná nejpůsobivější. Nezvítězila tím, že by porazila celý systém své doby. To by bylo příliš jednoduché a nepravdivé. Zvítězila spíš tím, že si v jeho mezích vyvzdorovala vlastní tvar života. Nebyla přepsána do cizí poslušnosti. Nenechala ze sebe udělat ani oběť, ani ozdobnou výjimku. Zůstala sama sebou, a to je u člověka s takovým výchozím bodem skoro zázrak.

Mary Fields se vzpírá jednoduchým kategoriím. Nehodí se úplně do příběhu o „ušlechtilé průkopnici“, ani do příběhu o „divoké ženě Západu“. Byla obojí i něco mezi tím. Byla pracovitá, věrná, odolná a schopná. Zároveň byla neuhlazená, hádavá a pro mnohé nepohodlná. Tenhle příběh je o člověku, který se neprobojoval k uznání tím, že by se stal přijatelným pro svět kolem sebe, nýbrž tím, že si svět kolem sebe postupně zvykl na jeho nepřehlédnutelnost.

Mary Fields žila v době, která by jí podle všech tehdejších pravidel měla přisoudit okrajové místo. Byla černoška narozená do otroctví, žena bez společenského zázemí, člověk bez jemných mravů a bez potřeby komukoli se zalíbit. A přesto po ní zůstalo jméno, které přežilo víc než století. To je asi nejlepší odpověď na otázku, kdo byla. Byla to žena, která odmítla být menší, tišší a poslušnější jen proto, aby to druhým lépe vyhovovalo.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.britannica.com/biography/Mary-Fields

https://blackpast.org/african-american-history/at-the-junction-of-history-and-myth-mary-fields-ca-1832-1914-a-black-woman-on-the-montana-frontier

https://nationalcowboymuseum.org/blog/fields-of-fearlessness

https://www.nps.gov/people/mary-fields.htm

https://postalmuseum.si.edu/stagecoach-mary-fields

https://www.cowboysindians.com/2023/05/the-real-mary-fields/

https://montanawomenshistory.org/the-life-and-legend-of-mary-fields/