Článek
Narodila se 29. února 1956, v přestupný den, který se vrací jen jednou za čtyři roky, a už ten detail jako by k Aileen Carol Wuornos patřil: člověk, který do běžných škatulek nikdy pořádně nezapadl. Dětství strávila v Michiganu, bez jistoty a bez opory. Otec, muž s násilnickou minulostí, byl ve vězení a brzy spáchal sebevraždu, matka byla příliš mladá a příliš vyčerpaná na to, aby zvládla dvě děti. Aileen i jejího bratra nakonec adoptovali prarodiče.
Aileen Wuornos
Tragické dětství formovalo její vývoj
Na papíře to vypadalo jako záchrana, v reálném životě to byl dům, kde se křičelo, pilo a trestalo. Pozdější výpovědi Aileen, byť ne vždy konzistentní, se shodovaly v jednom: v tom domě nebyla bezpečno. Místo pocitu bezpečného domova se učila přežít, mlčet, uhýbat, a když už nebylo kam, utéct do lesa za městem a zůstat tam přes noc, jen aby unikla další hádce nebo ráně. Ve škole nepatřila nikam, mezi spolužáky byla terčem posměchu i krutostí a brzy přišla na to, že když chce cigarety, jídlo a teplo, existuje způsob, jak si je obstarat bez otázek. V jedenácti letech tak začala „měnit“ sex za drobné věci.
Když jí bylo čtrnáct, otěhotněla. Tvrdila, že ji znásilnil známý rodiny, dítě po porodu odebrali k adopci a dědeček ji krátce nato vyhodil z domu. Od té chvíle žila mezi opuštěnými auty, lavičkami a lesními mýtinkami, s věčně odřenou tváří a prázdným žaludkem. Když je člověku sotva patnáct a dívá se do prázdna mezi stromy, je těžké naplánovat si cokoliv na víc než pár hodin dopředu. Aileen si plánovala jen to, kde přespí, koho musí oblafnout a jak se vyhnout příští ráně. Policie ji v následujících letech znala pod různými přestupky, drobnými krádežemi, rvačkami a opilstvím. Byla tvrdá, protože musela být, a krutost světa vracela zpátky v menších „dávkách“.
Florida a manželství měly být novým začátkem, který ale nevyšel
V sedmnácti stopla směr Florida, slunce a dálnice, kde všechno působí, že by se to mohlo zlomit k lepšímu. Chvíli to tak vypadalo. V baru se seznámila s výrazně starším, bohatým mužem a vzala si ho. Bylo to manželství, které by se v novinách dalo popsat jako senzace a v civilu jako omyl. Trvalo jen pár týdnů a skončilo tím, čím podobné svazky končí, když se střetne iluze s realitou. Po rozvodu zůstaly účty, prázdná peněženka a stejné otázky jako předtím: kde spát, co jíst, jak zaplatit pokoj v motelu. Aileen se vrátila na silnice a k prostituci, tentokrát už to byla rutina, jen vybudovaná na mapě Floridy. Pumpa, motorest, škarpy u dálnice, řidiči kamionů, muži spěchající domů. Zbraň měla u sebe častěji než kartáček na zuby a v záznamech policie přibývaly zářezy, které samy o sobě nic neznamenaly – výtržnictví, krádež, falešné doklady – ale dohromady skládaly profil někoho, kdo se naučil přežít v drsných podmínkách.
V roce 1986 potkala Tyrie Moore. Poprvé v životě měla Aileen partnerku, se kterou sdílela víc než postel. Dvě ženy, levné motely, půjčená auta, směs drobných krádeží a nepravidelných výdělků, mezi tím smích a hádky a opilá usmíření, jak to v těžkých vztazích bývá. Aileen pro Tyrie sháněla peníze, které se rozutíkaly rychleji, než přitékaly, a tlak na další a další jízdy k dálnici rostl. Když nemá člověk záchrannou síť, někoho, kdo by řekl „to stačí“, chytne se prvního stébla, které se namane. Jenže v tomhle případě to nebylo stéblo záchranné.
První vraždy
Na konci listopadu 1989 Aileen stopla muže jménem Richard Mallory. Podle její verze ji vzal na osamělé místo, přepadl a znásilnil a ona se jen bránila. Podle policie šlo o plánovanou loupež, která skončila několika ranami z pistole ráže .22. Tělo našli později, už ve stádiu rozkladu, a vyšetřovatelé začali spojovat nitky, které se zpočátku zdály náhodné. Další nitka přibyla v roce 1990, když se ve střední Floridě objevovala další mrtvá těla: muži středního věku, muži na cestách, muži, kteří měli u sebe hotovost, auta, hodinky. Vzorce vypadají jasně až zpětně, tehdy to zpočátku tak evidentní nebylo: žena, dálnice, krátká jízda, střelba, okradení, zmizení. Jména obětí – David Spears, Charles Carskaddon, Troy Burress, Charles Humphreys, Peter Siems, Walter Antonio – zůstala pro veřejnost jmény v novinách, pro policii to byly případy, které bylo nutné poskládat do jedné skládačky.
Jeden detail skládačku rozhodil a zároveň pomohl: havárie auta Petera Siense, po níž zůstaly na místě stopy i svědci, kteří si zapamatovali dvě ženy, jež odtud mizely ve spěchu. Otisky a výpovědi začaly mířit jedním směrem a 9. ledna 1991 policie Aileen zadržela v baru s ironickým názvem The Last Resort. Tyria Moore, kterou zadrželi krátce poté, přistoupila na spolupráci. Volala Aileen, policie naslouchala, a mezi slovy o věrnosti a obavách se postupně objevila přiznání. Nebyla to čistá, jednorázová zpověď, spíš série útržků a obratů, v nichž se obrana a hněv střídaly s rezignací.
Oběť, nebo vraždící maniak?
Soud s Wuornos se stal událostí. Titulky přitahovala žena v roli, která bývá stereotypně spojena s muži, a média neodolala jednoduchému nálepkování. Prokuratura předkládala obraz chladnokrevné vražedkyně, která zabíjela pro peníze. Obrana kreslila portrét zraněné ženy, někoho, kdo od dětství zažíval násilí a reagoval na ně s postupně se vytrácející schopností rozlišovat skutečné nebezpečí od zdánlivého. Do procesu vstoupilo i specifikum floridského práva, takzvané pravidlo Williams Rule, které umožnilo předložit porotě důkazy o dalších činech, aby se ukázal vzorec. Když člověku řeknete, že někdo něco udělal jednou, je to jedna věc; když mu ukážete, že se podobná věc stala šestkrát, začne se mu jen těžko věřit, že šlo pokaždé o nerozvážnou obranu.
Porotci v lednu 1992 Aileen uznali vinnou za vraždu Richarda Malloryho a soud vyměřil trest smrti. V dalších případech Aileen přiznala vinu nebo byla odsouzena a postupně se na ni navrstvilo několik rozsudků smrti, jako by zákon chtěl pevně přitlačit víko. Během let, která následovala, se vedly odborné debaty o jejím duševním stavu. Diagnózy se různily v termínech, ale shodovaly se v tom, že se pohybovala na hraně – hraniční porucha osobnosti, antisociální rysy, trauma, které se prokousalo až do morku kostí. Apelační soudy procházely spisy, odmítaly nové a nové námitky, a nakonec se ke slovu dostala i sama odsouzená. V roce 2001 Aileen prohlásila, že odvolání nechce dál podávat. Řekla, že pokud by ji pustili, zabíjela by znovu, a že poprava je pro ni logický konec. Byl to výrok, který se těžko poslouchal a ještě hůř interpretoval: upřímnost, provokace, rezignace, poslední snaha převzít kontrolu nad vlastním příběhem?
Ilustrační obrázek
9. října 2002 byla ve věznici ve Starku na Floridě popravena smrtící injekcí. Poslední jídlo odmítla, dala si jen kávu, a její poslední slova byla směsí víry, popkulturních obrazů a zvláštní, téměř dětinské naděje, že se „vrátí“. Už v té době se na její příběh dívali dokumentaristé i novináři a krátce po její smrti dorazila do kin hollywoodská verze, film Monstrum, který Aileen proměnil v postavu, jakou umí vyprávět jen film: hrůznou a zároveň politováníhodnou, dravou a zároveň zraněnou. Získané ceny potvrdily, jak silně veřejnost fascinuje kombinace krutosti a zranitelnosti, a jak moc potřebujeme postavám – i těm skutečným – rozumět formou vyprávění. Aileen tu naprosto skvěle ztvárnila herečka Charlize Theron.
Z právního hlediska je věc uzavřená: soudy rozhodly, že nešlo o sebeobranu, ale o sérii vražd s motivem zisku, a rozsudek byl vykonán. Z lidského hlediska je to složitější. Aileen si vybírala muže, které potkávala v situacích, jež byly pro ni i pro ně nebezpečné, a v nichž se hranice moci a souhlasu často rozmazávají. Někteří z těch mužů ji mohli ohrozit, některé zabila bezprostředně po tom, co do auta nastoupila z čisté kalkulace, a možná se ty motivy během roku 1989–1990 proměnily. První výstřel mohl vzniknout ze strachu, pátý už ze zvyku a přesvědčení, že svět nic jiného než první ránu neuznává.
Příběh Aileen Wuornos zůstal v kultuře i proto, že klade nepříjemné otázky. Jak moc jsme ochotni vidět v pachateli zároveň někoho, koho jsme jako společnost nechali bez šance? Jak máme mluvit o ženském násilí, které se nevejde do stereotypů, a neschovat se přitom za jednoduché nálepky? A co udělat, aby se dívky, které dnes utíkají do lesa před křikem z kuchyně, nedostaly za dvacet let na titulní strany? Tohle nejsou otázky, které by šly uzavřít rozsudkem, ale jsou to otázky, které mají smysl pokaždé, když se k příběhu Aileen vrátíme. Připomíná nám, že spravedlnost bez empatie je slepá, a empatie bez spravedlnosti bezbranná.
Na konci zůstává obraz ženy, která se nikdy nenaučila důvěřovat světu a svět se nikdy nenaučil pracovat s její bolestí jinak než trestem. Neomlouvá ji to, ani to nevysvětluje všechno. Ale dává to rámec, v němž lze aspoň pochopit, proč se z dívky s jizvami na duši stala žena s pistolí v ruce. Kdyby se její život psal jinak, možná by dnes seděla na verandě někde v Michiganu a sledovala vnoučata na trávníku. Místo toho skončila 9. října 2002 na nosítkách ve Starku a její jméno se stalo zkratkou pro nejtemnější kapitoly lidského chování. Je to příběh, který se čte těžce a špatně se na něj zapomíná, právě proto, že je tak lidský ve své zpackanosti – a tak krutý ve svých důsledcích.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://capitalpunishmentincontext.org/cases/wuornos
https://www.biography.com/crime/aileen-wuornos
https://abcnews.go.com/GMA/story?id=124614&page=1
https://allthatsinteresting.com/aileen-wuornos
https://www.unilad.com/news/us-news/aileen-wuornos-interview-nick-broomfield-theory-752513-20250713
https://law.justia.com/cases/florida/supreme-court/1994/79484-0.html
