Článek
Sinéad Marie Bernadette O’Connor se narodila 8. prosince 1966 v Dublinu do rodiny, která navenek působila obyčejně a pevně katolicky, ale za zdmi domova se nešlo pro násilí daleko. Její dětství formovalo napětí mezi rodiči i zkušenosti, o nichž později mluvila bez příkras: fyzické i psychické násilí, pocity studu a opuštěnosti, které v ní zůstaly jako jizvy. Škola pro ni nebyla útočištěm, často utíkala, potýkala se s kázeňskými tresty a v pubertě skončila ve výchovném zařízení vedeném řádovými sestrami. Paradoxně právě tam narazila na něco, co jí dalo smysl – mohla si nosit kytaru, učit se akordy, psát texty, a najednou se otevřel svět, v němž bylo možné bolest převést do tónů a slov. Hudba se stala jazykem, kterému rozuměla víc než pravidlům a už jako náctiletá začala vystupovat s místními muzikanty; její hlas, ostrý a průzračně zranitelný, budil pozornost všude, kde zazněl.
Sinéad O´Connor
Odchod od rodiny a vzdor vůči společenskému očekávání
Když jí bylo osmnáct, zemřela její matka při autonehodě. Vztah mezi nimi byl plný rozporů, a tak se do truchlení vmísil i chaos, který se těžko pojmenovává: úleva i vina, vztek i něha zároveň. Ten rok zároveň urychlil rozhodnutí odejít. Sinéad si zabalila pár věcí a přesunula se do Londýna, do města, kde se mohl mladý hlas rychle ztratit – nebo také rychle najít. V londýnských studiích a klubech se učila řemeslu, psala písně a nahrávala první dema. V té době už se vědomě vymezila proti tomu, co od ní okolí čekalo: oholila si hlavu, odmítala být „hezkou zpěvačkou“, která splní představu cizích lidí o ženskosti, a místo toho stavěla jenom na hudbě a pravdivosti. Brzy přišla smlouva s vydavatelstvím a v roce 1987 debutové album, které znělo jako otevřené okno – The Lion and the Cobra spojilo syrový rock, cit pro melodii i jiskřivou křehkost. Píseň „Mandinka“ ji vystřelila do rádií, ale ještě podstatnější bylo, že si už tehdy nastavila jasný kurz: nepodřizovat se, i kdyby to mělo bolet.
O tři roky později se stal zázrak i kletba zároveň. Druhé album I Do Not Want What I Haven’t Got (1990) přineslo „Nothing Compares 2 U“, baladu, kterou napsal Prince a kterou Sinéad proměnila v intimní zpověď tak silnou, že posluchači měli pocit, jako by pronikla skrz obrazovku přímo do jejich obýváků. Kamera v klipu snímá jen její tvář, žádné efekty, žádné únikové cesty; když jí steče po tváři slza, nehraje se na drama, ono tam prostě je. Deska se prodávala po milionech a z irské dívky se stala světová hvězda, která vyhrává ankety, získává ocenění a cestuje po světě. Jenže Sinéad nikdy netoužila po tom, co se s hvězdami pojí: po kompromisu. Sláva ji spíš svírala, protože s ní přicházela další očekávání, která v sobě však nikdy nenosila a rozhodně se jim ani nechtěla podřídit.
Mladá Sinéad v roce 1987
Syrová pravdivost, bolest vyzařovaná z každého činu, z každé písně
Její vzdor nebyl pózou, ale způsobem dýchání. Když v roce 1992 v přímém přenosu Saturday Night Live roztrhla fotografii papeže Jana Pavla II. se slovy „bojujte proti skutečnému nepříteli“, nešlo jí o skandál, nýbrž o to, aby se nahlas řeklo, co se šeptalo – že v katolické církvi existuje zneužívání dětí a že mlčení je účast na tomto zneužívání. Reakce byla krutá: bojkoty, výhrůžky, vysmívání v médiích, pískot na pódiu při poctě Bobu Dylanovi, kde namísto očekávané písně odzpívala a capella protestní „War“. V té chvíli se trh s hudbou a žena, která se odmítla uklonit, rozešly na dvě strany. Až o mnoho let později, když se skandály rozlily po titulních stranách, začala část veřejnosti její čin vnímat jinak. Sinéad se v následujících letech vrátila k tišším písním i k experimentům, střídala nálady i žánry, ale nikdy už nepatřila do bezpečného středu, nálepka problémové umělkyně jí zůstala. Ať už v dobrém, nebo ve zlém.
Její desky po roce 1992 vykreslují portrét někoho, kdo nehledá přízeň, ale pravdu. Am I Not Your Girl? s orchestrem a standardy vydala v době, kdy se od ní čekaly další hity; na Universal Mother otevřela rodinné rány i irská témata, „Famine“ promlouvala klidně a přitom tvrdě. EP Gospel Oak znělo jako dopis příteli, který neodsuzuje, a přelom milénia přinesl Faith and Courage, album, jež chtělo znovu žít, byť opatrně. Pak se Sinéad pustila do tradičních irských písní na Sean-Nós Nua, aby vzápětí skočila do jamajského rytmu na reggae poctě Throw Down Your Arms se Sly & Robbie. Theology bylo meditativní, skoro modlitební, a dvojice pozdějších desek – How About I Be Me (and You Be You)? a I’m Not Bossy, I’m the Boss – nabídla návrat k popové přímočarosti bez ztráty upřímnosti. Kdo od ní chtěl jednotnou značku, mýlil se; kdo chtěl člověka, který se vyvíjí, ten ho měl.
Osobní život jako v bouři uprostřed oceánu
Osobní život Sinéad byl rozbouřený jako moře před bouří. Milovala hluboce a rychle, několikrát se vdala a rozvedla, a především – byla matkou. Prvního syna Jakea měla s hudebníkem a producentem Johnem Reynoldsem, dceru Róisín s novinářem Johnem Watersem, syna Shana s hudebníkem Dónalem Lunnym a nejmladšího Yeshuyu s Frankem Bonadiem. Vztahy často narážely na její neústupnost i vnitřní křehkost, někdy na tlak okolí, jindy na praktické věci života na cestách. Když mluvila o rodině, bylo cítit, že je to kotva i bolest – něco, co si přála chránit, a co zároveň ne vždy dokázala udržet pohromadě. Přiznávala chyby, přiznávala bezmoc, ale nikdy nepřestala dávat najevo lásku k dětem, která se nedá přerušit ani tam, kde se přeruší vztah dospělých.
Velkým tématem jejího života byla psychická bolest. Mluvila o depresích, o diagnózách, které se v čase proměňovaly a někdy i zpochybňovaly, o posttraumatické poruše spojené s dětstvím, o lécích, hospitalizacích a pokusech o sebevraždu. Nedělala z toho tajemství; naopak – nahlas popisovala, jak vypadá den, kdy je těžké vstát z postele, i noc, kdy se člověk cítí na dně. Pro část publika tím byla „problémová“, pro mnoho jiných ale znamenala úlevu, protože někdo konečně řekl slovy to, co oni neuměli. Když se v rozhovorech ptali, proč to dělá, odpovídala v podstatě pořád stejně: není hanba být nemocný a není správné mlčet o tom, co zabíjí potichu a beze svědků.
Její vztah k víře byl další kapitolou hledání. V devadesátých letech přijala kněžské svěcení a vzala si jméno, které odráželo úctu k duchovnímu světu. Později se její víra dál proměňovala a v roce 2018 konvertovala k islámu. Přijala jméno Shuhada’ Sadaqat a zároveň si ponechala umělecké jméno, pod nímž ji znal svět; pro ni nedávalo smysl volit mezi občanským, duchovním a uměleckým já, protože všechna byla její. V textech se opakovaně vracela k Bohu, ne jako k rekvizitě, ale jako k blízké bytosti, s níž se dá hádat i plašit samotu.
Do toho všeho psala, co prožívala. Její memoáry Rememberings nejsou výčtem událostí, ale proudem hlasu – jazykem někoho, kdo ví, že pravda se málokdy vejde do hladkého odstavce. Vypráví o chudém dětství, o studiích, o hudbě i o trapasech, o lidech, kteří ji zachránili, a o těch, kterým nedokázala pomoci. Kniha je stejně jako její písně: nerovná, syrová a dojemná, protože nic nepředstírá. V posledních letech plánovala další nahrávky, mluvila o písních věnovaných veteránům i o tom, jaké to je vracet se po těžkých obdobích k práci, která ji drží nad vodou.
Sinéad O´Connor
Smrt syna ji zasáhla příliš těžce
Pak přišel leden 2022 a s ním zpráva, která by položila i nejsilnější lidi. Její sedmnáctiletý syn Shane spáchal sebevraždu. Sinéad se po jeho smrti zhroutila a veřejně psala o smutku, který nemá dno; rušila koncerty, omlouvala se fanouškům, děkovala přátelům, kteří ji drželi, a zároveň se snažila najít cesty, jak pokračovat aspoň o krok denně. Mluvila o tom, že láska k dítěti je něco, co neumí zmizet ani po smrti, a že se člověk poté učí „dýchat znovu“, i když to každý den bolí. Tahle rána jí zůstala až do konce a není těžké pochopit proč.
V létě 2023 se přestěhovala do Londýna a vypadalo to, že si pomalu chystá nový začátek. Krátké videovzkazy z bytu, zprávy o chystaných písních, drobné radosti a střípky běžných dnů – nic z toho nenaznačovalo, jak blízko je mrazivé ticho. Dne 26. července 2023 byla nalezena mrtvá ve věku padesáti šesti let. Policie už tehdy uvedla, že nešlo o podezřelé okolnosti, a pozdější vyšetření mluvilo o přirozené smrti v důsledku zhoršení chronické obstrukční choroby plic a souvisejících dýchacích problémů. V Irsku se lidé spontánně sešli v Bray, kde několik let žila, a kde se její jméno skandovalo jako něžný pozdrav. Na sociálních sítích se přelévaly vlny vzpomínek, hudebníci i obyčejní posluchači psali o tom, kdy je její hlas poprvé zastavil uprostřed dne, a „Nothing Compares 2 U“ – píseň, kterou sama časem brala s nadhledem – znovu zažila návrat do žebříčků.
Co po ní zůstalo, nejde měřit jen počtem desek a cen. Zůstala po ní stopa v debatě o moci a zneužívání, které se nesmí schovávat za svaté obrazy. Zůstala po ní odvaha mluvit o psychických nemocech bez nánosů studu. Zůstaly písně, v nichž se člověk může schovat, když je mu těžko, a v nichž může vyrůst, když je mu líp. A zůstala po ní zkušenost, že umělec nemusí být tvárná hlína v rukou průmyslu, ale může být člověkem z masa a kostí, který si chrání svou duši, i když to znamená přijít o pohodlí a leckdy i přízeň.
Sinéad O’Connor nebyla hvězda, která se jednoduše líbí. Byla svědomí, které píchá do žeber, když se otáčíme jinam. Uměla rozčílit, uměla rozplakat a uměla utěšit, někdy během jediné písně. Její život je plný nedokončených vět a lásek, které nenašly přístav, ale zároveň nabízí důkaz, že i křehký člověk může změnit svět tím, že se odmítne vzdát vlastní pravdy. Ať už si ji někdo pamatuje jako dívku s oholenou hlavou z MTV, jako ženu, která se postavila církvi v době, kdy to bolelo, jako matku, která přišla o syna, nebo jako hudebnici, která se nebála ticha – v každé z těch podob je přítomný stejný proud: neústupnost vůči lži a věrnost svému hlasu.
Když se dnes znovu pustí její písně, je snadné slyšet především smutek. Ale mezi řádky je i spousta světla: humor v drobných obratech, něha, s níž oslovuje obyčejné lidi v publikách, a nečekaná radost, která se objeví, když verš dopadne přesně. Její příběh nekončí posledním koncertem ani poslední stránkou memoárů; pokračuje v tom, že lidé díky němu víc rozumějí vlastní bolesti a méně se stydí požádat o pomoc. A právě to je možná největší vítězství zpěvačky, která nikdy nehrála podle pravidel, a přesto ji budou poslouchat i ti, kteří pravidla milují: přiměla nás slyšet pravdu, i když zněla nepohodlně.
Náhrobek Sinéad
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.theguardian.com/music/2023/jul/27/sinead-oconnor-mental-health-struggles-parental-abuse
https://www.bbc.com/culture/article/20230727-why-sinad-oconnor-refused-to-be-silenced
https://www.npr.org/2023/08/02/1191257525/sinead-oconnor-freedom-singer
https://www.theguardian.com/music/2023/jul/26/sinead-oconnor-obituary
https://thegentlewoman.co.uk/library/sinead-oconnor
https://www.bbc.com/news/entertainment-arts-35031186
https://www.biography.com/musicians/sinead-oconnor
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73315/sloz-svou-hlavu-milacku-v-56-letech-zemrela-sinead-o-connor-v-poslednich-letech-ji-stihala-jedna-rana-za-druhou.html
