Od křiku a nesnesitelné bolesti k tichu: jak se zrodila anestezie

Ještě ve 30. a 40. letech 19. století měla operace dvě hlavní pravidla: držet a spěchat. Pacient byl při vědomí, často přivázaný, několik asistentů mu fixovalo tělo, chirurg připravený na závod s časem  – ne proto, že by miloval rekordy, ale proto, že delší výkon znamenal víc bolesti, víc šoku a horší vyhlídky. Pomůcky proti bolesti byly bídné: alkohol, opium, někdy led, někdy hypnotické „rozptýlení“. Složitější zákroky (břicho, hrudník) byly prakticky nedosažitelné. A pak během jedné jediné generace přišel zlom: anestezie. Zrodila se z chemie, odvahy pár lékařů a taky z omylů, hádek a politické i náboženské debaty.

Lidstvo se snažilo tlumit bolest odjakživa. Starověké texty znají opium, mandragoru, víno; středověk sází na byliny a modlitby. V 18. století nastupuje chemie a s ní plyny, o nichž se ví, že „mění vědomí“. Nikdo ale neměl spolehlivou a bezpečnou metodu, kterou by šlo rutinně použít u operací. Klíč chyběl: přesná dávka, kontrolované podání, přístroj, který udrží pacienta „mezi“ – nebdělého, ale dýchajícího.

První seriózní naději dal oxid dusný. Mladý chemik Humphry Davy koncem 18. století píše, že látka vyvolává euforii a zřejmě tlumí bolest; dokonce navrhne její chirurgické využití. Svět si zatím užívá spíš „plynové večírky“. Až Horace Wells, zubař z Hartfordu, v roce 1844 při veřejné show vidí, jak si omámený muž poraní nohu a necítí to. Wells si pod plynem nechá vytrhnout vlastní zub – funguje to. O rok později chce triumfálně demonstrovat metodu v bostonské nemocnici. Jenže dávkuje nejistě, pacient vykřikne a sál se mu vysměje. Wells to zlomí, ale dějiny si jeho nápad zapíší jako předběžný signál, že bezbolestná operace je možná, ale že bude potřeba jiný prostředek a hlavně jiný způsob podání.

Je férové připomenout jméno, které se v populárních verzích příběhu ztrácí: Crawford Williamson Long, lékař z Georgie. Už v roce 1842 použil éter k odstranění nádoru na krku a později u dalších pacientů při amputacích prstů. Jenže nepublikoval hned; první článek vyšel až roku 1849. Ve vědě však platí, že „co není zveřejněno, jakoby nebylo“ – a tak Long přišel o prioritu, byť jeho práce byla reálná a bezpečná. V příběhu anestezie je ztělesněním toho, jak důležité je nejen něco udělat, ale i to ukázat.

Hlavní veřejný průlom zajistil jiný zubař: William T. G. Morton. Zajímal se o chemii, radil se s Charlesem Jacksonem, experimentoval s éterem a zkoušel vytvořit přístroj, kterým by šlo páry kontrolovaně vdechovat. 16. října 1846 vstoupil do amfiteátru Massachusetts General Hospital (dnes slavná Ether Dome), nechal pacienta dýchat éter a John Collins Warren klidně odstranil nádor v čelisti. Žádná křeč, žádné výkřiky. Účastníci si zapsali do paměti Warrenovu větu: „Pánové, tohle není žádný podfuk.“

Morton udělal však jednu omylnou, ale pro dějiny typickou věc: pokusil se metodu zpatentovat pod názvem „Letheon“ a utajit, že jde o obyčejný sírový éter. Tajemství dlouho nevydrželo a patent se stejně vynutit nedal – éter byl známá látka. Spor o zásluhy se ale rozhořel naplno: Jackson tvrdil, že to byl jeho nápad, Wells si činil nárok za průkopnictví s rajským plynem a Mortona pálila touha po uznání i penězích. Všechny tři nakonec čekal smutný osud: Wells zemřel ve vězení, Jackson v ústavu, Morton bez bohatství, které očekával. Přesto se jejich práce spojila v jeden přelom: éterová narkóza se během měsíců rozšířila do Ameriky i Evropy.

Sírový éter má hned několik výhod: působí předvídatelně, navozuje hlubší útlum a – na rozdíl od chloroformu – nezastavuje srdce tak snadno. Nevýhody? Podráždí dýchací cesty, páchne a je vysoce hořlavý (což se stalo problémem s nástupem elektrokauterů a později i s kyslíkem). První přístroje byly jednoduché baňky, které ohřívaly tekutinu a vedly páry k masce. Průkopníkem přesného dávkování se stal John Snow v Londýně – už od konce 40. let systematicky měřil, kolik par se míchá se vzduchem, a navrhoval inhalátory s regulací. V oboru, který se právě rodil, byl Snow první, kdo to dělal inženýrsky.

Do hry vstupuje Evropa: skotský porodník James Young Simpson v roce 1847 testuje různé látky a nadchne se pro chloroform. Jeho účinek nastupuje rychle, nevoní tak odpudivě jako éter a méně dráždí. Simpson jej prosazuje v porodnictví, ale narazí na odpor, i náboženský: „Bolest porodu je Božím údělem,“ zní tehdy častý argument. Simpson obrací Bibli proti kritikům – vždyť Bůh uvedl Adama do „hlubokého spánku“ před „operací“ s žebrem. Rozhodující PR moment nabízí královna Viktorie, když v roce 1853 (a znovu 1857) přijímá chloroform při porodu. John Snow jí jej podává pečlivě titrovaný na kapesník a veřejnost definitivně ztrácí strach. Chloroform v Evropě vítězí, i když časem vyjde najevo jeho toxicita: nebezpečné arytmie, poškození jater, náhlá úmrtí i při „malé“ dávce.

Brzy po triumfech přicházejí první tragédie. Už v roce 1848 umírá mladá pacientka Hannah Greener po podání chloroformu během drobného zákroku – pravděpodobně na srdeční zástavu. Podobných případů je víc a lékařská komunita pochopí, že nestačí „přiložit kapesník“. Je nutné dávkovat, monitorovat a standardizovat. Snow publikuje rozsáhlý spis o anestezii, popisuje stupně útlumu, varuje před riziky a systematizuje preoperační hodnocení pacienta (věk, srdce, plíce, žaludek). Tady někde začíná nový obor – anesteziologie – a rodí se profese lékaře, který se stará „jen“ o vědomí, dýchání, oběh a bolest, zatímco chirurg dělá svou práci.

Technický pokrok je překotný. Z „roztaženého kapesníku“ s pár kapkami éteru či chloroformu se přechází na inhalátory a postupně na anesteziologické přístroje, které míchají plyn s kyslíkem a (později) s oxidem dusným. V 60. a 70. letech 19. století se oxid dusný vrací – tentokrát ve směsi s kyslíkem – a získává pevné místo v zubním lékařství i v kratších výkonech. Později, na přelomu století, přibydou éterové kapky přes gázu v přesnějším režimu, pak endotracheální intubace a první zárodky řízené ventilace. Ale to už je další kapitola.

Anestezie nezpůsobila rozvoj chirurgie sama o sobě – ale bez ní by žádné další pokroky nebyly možné. V 60. letech 19. století přichází Joseph Lister s antiseptickými postupy (fenol, čistota), na přelomu století asepse, v první polovině 20. století krevní transfúze, antibiotika a lepší šicí materiály. Ale první dveře otevřel bezbolestný spánek. Teď šlo bezpečně operovat břicho (apendix, žlučník), hrudník (plíce, srdce), cévy, později mozek. Chirurgové už nemuseli závodit s časem, mohli se soustředit na techniku. Operace se změnila z výjevu na hraně mučení v precizní řemeslo.

Z dnešního pohledu je těžké představit si, jak kontroverzní zavedení anestezie bylo. Kritici varovali před „umělým spánkem“ a zásahem do přirozeného chodu světa. Zvlášť porodní bolesti byly rámovány vyloženě biblicky. Argumentace Simpsona a další zkušenosti – zejména bezpečné porody u žen z vyšších vrstev – postupně odpor otupily. Z veřejné debaty tak zbylo poučení: i dobrý vynález potřebuje vysvětlit, zdokumentovat a legitimizovat.

Spor o prvenství není jen kuriozita. Ukazuje, co všechno je potřeba, aby se nový nápad uchytil: nápad, důkaz, bezpečná technika, publikace a přijetí komunitou.

Výsledek? Kolektivní objev. Přelom, který má více „otců“ – a také více lekcí o tom, jak funguje věda i lidská marnivost.

Práce anesteziologa v éře éteru a chloroformu zahrnovala:

To vše se rodilo v praxi, s chybami, ale s rostoucí odborností. Z improvizace se postupně stal protokol.

Zatímco v USA zůstával éter delší dobu hlavním činidlem, Británie a část Evropy si oblíbily chloroform. Důvody byly i praktické: chloroform nepáchl, nedráždil a dalo se s ním snáze pracovat u porodů a dětí. Jenže práh toxicity byl nízko – „chloroformové smrti“ se objevovaly i u relativně zdravých pacientů. Z dnešního pohledu je americké „přilnutí k éteru“ vlastně šťastné: i když byl éter nepříjemný a hořlavý, měl větší bezpečnostní rezervu. Rozdílné preference vedly i k rozdílnému vývoji přístrojů a škol.

S tím, jak anestezie přestala být „trik“ a stala se nezbytnou součástí každého zákroku, vyrostla nová profese. V nemocnicích se objevují lékaři, jejichž těžištěm je anestezie a perioperační péče. Staví se sály s lepší ventilací, katalogizuje se vybavení, vznikají první odborné společnosti a výukové texty. Anesteziolog se postupně promění v rovnocenného partnera chirurga – strážce dýchání, oběhu a bezpečí.

Anestezie není jen chemie v lahvičce. Je to organizace práce, etika, komunikace s veřejností a technika. Ukazuje, že průlom v medicíně potřebuje kombinaci nápadu (Davy, Wells, Morton, Long, Simpson), systému (Snow, nemocnice, standardy) a společenské podpory (od královského dvora po zuby běžných lidí). A zároveň připomíná, že velké vynálezy mají často víc autorů, než se nám vejde na pamětní desku.

Éter, chloroform a posléze i oxid dusný udělaly z operace něco, co se dá prožít bez hrůzy a bez křiku. Chirurgii otevřely cestu k přesnosti a odvaze – a spolu s antisepsí a antibiotiky ji přetvořily v moderní obor. V pozadí stojí jména, která si zaslouží zapamatovat, ale taky ponaučení: bez bezpečného dávkování, bez pokorného sběru dat a bez ochoty přiznat si rizika by se novinka neuchytila. Anestezie nakonec vyhrála, protože spojila chemii s disciplínou a kuráž s péčí. A svět od té doby dluží pár tvrdohlavým lékařům víc, než si uvědomujeme.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.pbs.org/newshour/health/the-painful-story-behind-modern-anesthesia

https://www.umhs-sk.org/blog/medical-milestones-discovery-anesthesia-timeline

https://www.rcoa.ac.uk/about-us/heritage/history-anaesthesia

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC9312459/

https://nasregion.cz/vitez-nad-bolesti-william-t-g-morton-se-zaslouzil-o-pouzivani-narkozy-v-chirurgii-135899/