Článek
Bruno Manser nebyl žádný naivní romantik, který by si myslel, že prales je zelená idylka, svobodná příroda a že domorodci žijí ten „pravý“ život. Dobře věděl, že život na ostrově je tvrdý, žádná procházka růžovým sadem. Přesto se rozhodl uniknout z civilizace a žít jako člen kmene. Když se však civilizace přiblížila na dosah v podobě společností těžících dřevo z pralesů, rozhodl se bojovat a informovat svět o tom, co se děje. Pro některé se tak stal velmi nepohodlným svědkem. Když se pak v roce 2000 ztratil, pro mnoho lidí byl důvod jasný - byl zlikvidován jako nechtěný aktivista. Jenže důkazy nejsou. Švýcarský soud ho tak 10. března 2005 prohlásil za nezvěstného a pravděpodobně mrtvého. Příčina smrti oficiálně známa není.
Pastýř, který se nechtěl dívat, jak se svět mění v obchod
Manser měl v sobě zvláštní kombinaci: tvrdohlavost, schopnost vydržet samotu a velmi silnou potřebu žít „po svém“. Začínal jako pastevec v Alpách – dlouhé týdny mimo civilizaci, jednoduchý režim, práce rukama. A vedle toho rostl odpor k tomu, co vnímal jako povrchnost a bezohlednost moderní společnosti.
Někdy v první polovině 80. let se rozhodl pro krok, který dnes zní skoro neuvěřitelně: odejít žít do tropického pralesa na Borneu. Ne „na pár měsíců“. Ne „na zkušenou“. Ale skutečně změnit život. Vzdát se pohodlného života v Evropě a vykročit do neznáma.
V roce 1984 dorazil do malajsijského státu Sarawak a dostal se do kontaktu s Penany – původním obyvatelstvem vnitrozemí, tradičně lovci a sběrači, pro které byl prales domovem i zdrojem všeho podstatného. Manser mezi nimi nakonec strávil šest let (1984–1990).
Manser se mezi nimi nepohyboval v roli návštěvníka. Učil se jazyk, přijímal pravidla komunity, žil v rytmu pralesa. Penanové mu dali přezdívky a v některých zdrojích se objevuje i označení „Laki Penan“ – „penanský muž“.
Jenže zatímco Manser do pralesa odešel „za jednoduchostí“, realita Sarawaku koncem 80. let byla všechno, jen ne jednoduchá.
Sarawak: prales, který se měnil v síť cest a holin
Sarawak byl a je oblastí s obrovskými zásobami tropického dřeva. V 80. a 90. letech se těžba dramaticky zintenzivnila. Do míst, kam se dřív šlo pěšky celé dny, začaly prorážet tzv. logging roads – těžařské cesty. To nejsou jen „silnice“. Jsou to řezy do krajiny, které mění odtok vody, přivádějí hlučné stroje, usnadňují další těžbu, lov i osídlení. A pro lidi, kteří žijí kočovně a jsou na lese existenčně závislí, to znamená zásah přímo do nervového systému jejich světa.
Penanové začali čelit situaci, kdy se jim prales před očima rozpadal na fragmenty. A právě tady se Manser proměnil z člověka, který chtěl „zmizet z civilizace“, v člověka, který se s ní začal střetávat.
Koncem 80. let pomáhal Penanům organizovat odpor – nejznámější jsou blokády na těžařských cestách. Nešlo o jednorázový protest pro efekt na kamery, ale skutečně o fyzické zastavování průjezdu techniky: bariéry z kmenů, lidské řetězy, hlídky. Tyhle akce přitáhly mezinárodní pozornost a z Penanů se stalo jméno, které začalo rezonovat v ekologických a lidskoprávních kruzích.
Blokády nebyly jen „Manserův nápad“. Penanové měli vlastní důvody i odvahu. Manser byl katalyzátor a spojka ven – někdo, kdo uměl předat příběh světu, který do té doby o Sarawaku často nevěděl vůbec nic.
Když se z člověka v pralese stane politický problém
V roce 1990 Manser prales opustil a vrátil se do Evropy. Nevzdal to, ale pochopil, že některé bitvy je potřeba vést mimo les: v médiích, v politice, u investorů, u firem, které kupují dřevo. Začal veřejně vystupovat, mluvit o situaci Penanů a o těžbě v Sarawaku. Tím se ale dostal do přímého konfliktu s malajsijskými úřady.
Zároveň vznikl Bruno Manser Fund, organizace, která dlouhodobě pracuje na ochraně pralesů a na podpoře práv původních obyvatel Sarawaku. Manser byl jedním ze zakladatelů a dlouholetou výraznou tváří.
Čím víc se však snažil upozorňovat na dění v Sarawaku, tím rizikovější bylo pro něj do oblasti jezdit. Přesto se opakovaně vracel. Podle biografie publikované přímo nadací se po pobytu ve Švýcarsku zase vracel zpět do pralesa, sledoval situaci na místě a snažil se pomáhat přímo v terénu.
Bruno Manser bojoval na dvou frontách - v Evropě i na Borneu
Poslední cesta a zmizení
Každé zmizení člověka obvykle doprovázejí různé legendy, fámy, polopravdy. U Mansera máme ohledně poslední cesty řadu indicií a ověřených faktů – a přesto k ničemu nevedou.
Podle dostupných popisů vyrazil 15. února 2000 na cestu k Penanům přes indonéský Kalimantan. Zpočátku s ním byl tajemník BMF John Küenzli a filmový štáb; později Manser pokračoval dál už bez nich. Ještě nějakou dobu posílal přátelům pohlednice.
Druhá část výpravy probíhala s průvodcem, který se v oblasti vyznal. Šli týdny pěšky přes hory a řeky, část trasy i po vodě. Poslední noc před rozdělením strávili u hranice Sarawaku a Kalimantanu – 18. května. Když se loučili, měl Manser podle průvodce působit zdravě. V pohlednici ale zmiňoval průjem a také zlomené žebro.
Z dalších zpráv vyplývá, že 22. května měl s pomocí místního průvodce překročit hranici. Jeho poslední známá písemná komunikace byl dopis přítelkyni (Charlotte), poslaný z oblasti kolem Bario (Kelabitská vysočina). V dopise měl psát, že je velmi unavený a že čeká na západ slunce, aby se pak pohyboval po těžařských cestách. Dopis dorazil do Švýcarska s malajsijskou známkou, ale bez otisku pošty.
A pak je tu poslední opravdu konkrétní svědectví: 25. května 2000 ho měl vidět Penan jménem Paleu a jeho syn. Manser měl mít velký – zhruba třicetikilový – batoh. Doprovodili ho do místa, odkud bylo vidět Bukit Batu Lawi, výrazný horský masiv. Manser řekl, že chce na horu vystoupat sám, a požádal je, aby ho tam nechali. Od té chvíle ho nikdo neviděl.
Batu Lawi bohužel není žádný kopec u města. Je to odlehlé místo v těžkém terénu, navíc s vápencovými útesy a prudkými srázy. A tím se dostáváme k tomu, proč je jeho zmizení tak nevysvětlitelné: prales umí tělo člověka schovat. Někdy dokonale.
Krasový útvar Mulu Pinnacles v národním parku na severu ostrova Borneo, ve státě Sarawak
Pátrání: hodně stop, žádný závěr
Po Manserově zmizení pátrali Penanové i lidé kolem BMF. Podle informací byly prohledávány oblasti kolem řeky Limbang a penanské týmy měly sledovat Manserovy stopy (například záseky mačetou do vegetace) až do bažiny pod Batu Lawi. Tam stopa skončila. Nenašly se ani známky návratu, ani stopy další osoby. BMF nechal oblast prověřit také z vrtulníku, který obletěl vápencové věže Batu Lawi, ale do nejnepřístupnějších částí se nikdo neodhodlal – poslední zhruba stovka metrů je velmi strmá a riskantní.
Pátrání mělo i oficiální rovinu: BMF požádal 18. listopadu 2000 o zapojení švýcarského ministerstva zahraničí; probíhaly prověrky přes švýcarské zastoupení v Malajsii. Přesto žádná další zpráva.
Nešlo o případ, kdy někdo zmizí a nikdo ho nehledá. Hledalo se – a přesto se nenašla žádná věc, žádná část výstroje, žádné lidské ostatky.
Důvody zmizení se nejspíš nikdy nedozvíme
Jeho příběh nás svádí k tomu, abychom si verze jeho konce domýšleli. V podstatě existují tři okruhy vysvětlení. Dva jsou realistické, třetí je lákavý – ale stojí na spekulacích.
1) Nehoda v terénu (nejpravděpodobnější možnost)
Batu Lawi má strmé vápencové stěny, špatnou viditelnost, kluzké povrchy po dešti. Pád může být fatální a tělo se může dostat do místa, kam se nikdo nepodívá – nebo ho zakryje vegetace, sesuv, voda.
Této variantě nahrává i jeho poslední pohlednice - řešil průjem a zlomené žebro. Pokud byl oslabený, s těžkým batohem, v terénu, kde si člověk musí být 100% jistý, je pravděpodobnost nešťastné nehody vyšší.
2) Zdravotní kolaps, vyčerpání, infekce
Tropický prales je laboratorní prostředí pro infekce a komplikace. Nemusí jít o exotickou nemoc – někdy stačí špatně ošetřená rána, dehydratace, zánět. Vyčerpání po dlouhé cestě je v Manserově posledním dopise přímo zmíněné („velmi unavený“).
Tohle vysvětlení je ve výsledku podobné nehodě: člověk se dostane do stavu, kdy už se dál nepohne, a prales ho pohltí.
3) Násilná smrt (možné, ale neprokázané)
Manser byl dlouhé roky trnem v oku. Potvrzují to i organizace, které o něm psaly. Survival International v souvislosti s jeho prohlášením za mrtvého zmiňuje, že příčina smrti není známá a že smrt nemusela být náhodná.
Jenže přímý důkaz veřejně dostupný není. Neexistuje potvrzená svědecká výpověď o útoku, neexistují nalezené věci se stopami násilí, nic takového. Násilná varianta je tedy jen hypotéza, kterou nelze vyloučit, ale stejně tak nelze potvrdit.
Manser zmizel, jeho práce nikoliv
U lidí, kteří zmizí v horách nebo v lese, se občas najdou alespoň drobnosti: kus oblečení, batoh, stopa, cokoliv. U Mansera ne. A navíc – on nebyl „neznalý“. Žil s Penany celé roky, prales pro něj nebyl něčím novým a neznámým.
Pro jedny se stal symbolem hrdinství. Pro druhé varováním před radikalismem. Pro další zase důkazem, že kdo se postaví velkým zájmům, může zaplatit.
Jenže symboly bývají pohodlné. Člověk si vybere verzi, která se mu hodí. Realita bývá tvrdší: Manser mohl zemřít obyčejně neobyčejným způsobem – vyčerpáním a pádem – a přesto jeho smrt může být v širším smyslu „politická“, protože do pralesa šel kvůli konfliktu, který sám nezpůsobil.
Bruno Manser Fund funguje dál a dlouhodobě mapuje situaci v Sarawaku a upozorňuje na dopady těžby a na práva původních obyvatel. V jejich materiálech se opakuje, že odpor Penanů koncem 80. let dokázal přitáhnout mezinárodní pozornost a že se podařilo zachránit některé oblasti primárního lesa.
Jeho příběh se navíc promítl do dokumentů a novinových textů – například švédský filmový štáb, který o něm točil, byl podle IDFA mezi posledními, kdo ho na cestě v roce 2000 viděli.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.bruno-manser.ch/en/about-us/bruno-mansers-biography
https://theecologist.org/2020/feb/10/day-bruno-manser-disappeared
https://blog.nationalmuseum.ch/en/2022/04/guardian-of-the-rainforest/
https://www.brunomanser.ch/en/about-us/sarawak-and-the-penan
https://bmf.ch/en/topics/the-penan-20
https://bmf.ch/en/about-us/bruno-mansers
https://www.swissinfo.ch/eng/climate-solutions/bruno-manser_rainforest-activist/42313816
https://www.survivalinternational.org/news/222
