Článek
V dějinách pedagogiky existují jména, která se skloňují s respektem. A pak jsou jména, která se vyslovují spíš šeptem, protože připomínají selhání, jaké se vůbec nemělo stát. Helmut Kentler patří k těm druhým. V 60. a 70. letech byl považován za moderního odborníka na výchovu mládeže, člověka, který měl odvahu říkat věci jinak a šťourat i do témat, o nichž se tehdy moc nemluvilo. Jenže spolu s tím postupně prosadil projekt, který je z dnešního pohledu naprosto nepřijatelný. Několik desetiletí totiž přesvědčoval berlínské úřady, že nejlepším řešením pro některé osiřelé či problémové chlapce je svěřit je do domácnosti mužů, o kterých věděl, že mají pedofilní sklony. Tvrdil, že takoví lidé se o ně postarají nejlépe. A úřady mu uvěřily.
Odborník bez zábran
Kentler se narodil v roce 1928 v Kolíně nad Rýnem. Prožil dětství poznamenané válkou, dospívání v troskách poválečného Německa a mládí v době, kdy se společnost snažila nadechnout k novému životu. Studoval psychologii a sociální pedagogiku a postupně se stal vyhledávaným odborníkem. Byl výřečný, sebevědomý a měl dar mluvit o sexualitě tak, že přitahoval pozornost. Zastával se práv homosexuálů v době, kdy to ještě nebylo běžné, a kritizoval prudérnost a autoritářství, které v západním Německu přežívaly dlouho po válce. Mnoha lidem připadal jako průkopník otevřeného myšlení a i díky tomu získával řadu sympatizantů.
Některé jeho myšlenky ale už tehdy vzbuzovaly vážné otazníky. Kentler tvrdil, že děti nejsou tak zranitelné, jak se o nich říká, a že pro jejich rozvoj může být důležitý „vřelý“ kontakt s dospělým, včetně sexuálního, pokud probíhá „dobrovolně“ a „bez násilí“. Připomíná to koncepty, které se objevovaly v okrajových kruzích takzvané sexuální revoluce. Většina odborníků je brala jako nebezpečné fantazie. Kentler je však začal brát vážně - jako reálnou možnost.
Nebezpečné myšlenky uvedeny v praxi
Koncem 60. let se dostal do kontaktu s berlínskými úřady péče o mládež, kde se řešil stále stejný problém: co dělat s dětmi a dospívajícími, kteří utekli z domova, žili na ulici, měli za sebou zanedbání, týrání nebo drogy. Úřady měly málo personálu, málo volných míst a spoustu zoufalých situací. Kentler přišel s řešením, jež znělo lákavě: tvrdil, že zná muže, kteří by si tyto chlapce vzali k sobě. Muže, kteří mají stabilní příjem, dobré bydlení a dostatek času. Důležité však bylo, že šlo o muže s pedofilními sklony - a Kentler to nezastíral. Naopak to prezentoval jako výhodu. Podle něj byli tito muži „motivovaní“ se o chlapce starat, protože je přitahují.
Dnes se to poslouchá s odporem. Jenže tehdy dokázal Kentler vyvolat dojem, že ví, co dělá. Říkalo se o něm, že má s „těžko zvladatelnou“ mládeží mimořádné výsledky. Tvrdil, že tito chlapci získají domov, jídlo a péči, kterou jinde nedostanou. Úřady - přetížené a toužící po jakémkoli řešení - nakonec svolily. A tak se začalo odehrávat něco, co by ve slušné společnosti nikdy projít nemělo.
Faktem je, že jakýsi základ těchto myšlenek nebyl úplně scestný. Pedofilové vykazují náklonnost k dětem, přičemž tato náklonnost je sice sexuálního charakteru, ale to ještě nutně neznamená, že takový člověk dítě skutečně zneužije. I když je v dnešní době slovo pedofil nebo pedofilie často spojováno automaticky se sexuálním zneužíváním dětí, samotná pedofilie ještě takové chování neznamená. Mnoho mužů svoje pedofilní sklony skrývá a stačí jim, že mohou s dětmi pracovat a případně o ně nějakým způsobem pečovat, tvořit pro ně apod. Z takového vztahu mohou děti profitovat - nikdy nesmí sklouznout do sexuální roviny. Mnoho takových mužů se však raději kontaktu s dětmi vyvaruje. V experimentu Kentlera byl ale zásadní problém - Kentler věřil, že dětem prospěje i sexuální styk, což je dnes naprosto vyvrácené a jako názor zcela neobhajitelné.
Ilustrační obrázek
Začátky pokusu
První chlapci byli k pedofilním pěstounům umisťováni na přelomu 60. a 70. let. Byl to tichý proces, který se navenek neprobíral. Některé děti měly za sebou útěky z dětských domovů, jiné rodiče nezajímaly nebo je doma čekalo násilí. Dostaly nabídku „bezpečného ubytování“ u staršího muže, kterého nikdo pořádně neprověřil. A když se ocitly za dveřmi jeho bytu, nebyl už téměř nikdo, kdo by kontroloval, co se tam skutečně děje.
Jeden z pozdějších svědků, označovaný pseudonymem Marco, popsal roky strávené s pěstounem jako dlouhou sérii manipulací, sexuálního nátlaku a izolace. Další, Sven, přiznal, že i v dospělosti nedokáže navazovat vztahy a že má dojem, jako by mu někdo ukradl identitu už v dětství. Podobné výpovědi se začaly objevovat až po mnoha letech. V době, kdy se to dělo, neměl nikdo zájem naslouchat. Chlapci byli považováni za problémové, lháře nebo „těžké případy“. To je mimochodem další děsivý aspekt celého experimentu: děti bez rodiny nebo bez zázemí se staly ideálním terčem, protože neměly nikoho, kdo by se za ně postavil.
Úřady mezitím pokračovaly v umisťování dalších dětí. Někteří z pěstounů byli dokonce v minulosti trestaní za zneužívání nezletilých, což se však nebralo jako důvod k zásahu. Kontroly byly formální, někdy prý probíhaly přímo v přítomnosti pěstouna, takže děti nemohly říct nic upřímného. A vše bylo kryté autoritou odborníka: Kentler publikoval články, vystupoval v médiích a popisoval své metody jako úspěšné. Když byl později tázán, proč to dělal, tvrdil, že pomáhal chlapcům „vyrůst v normální muže“.
Ilustrační obrázek
Problémy vypluly na povrch až se zpožděním
Více než dvacet let se tomuto systému dařilo přežívat. Do povědomí veřejnosti se dostal až v 90. letech, kdy feministický magazín EMMA upozornil na některé Kentlerovy výroky a pěstounské případy. Reakce byla tehdy spíš překvapená než důrazná - Německo začínalo řešit zneužívání v církvi a dalších institucích a nechtělo věřit, že podobná zrůdnost mohla probíhat i v rámci státní sociální péče.
Přelom nastal až po roce 2010, kdy se několik obětí rozhodlo vypovídat a někteří badatelé začali zkoumat archivní dokumenty. Berlínský senát pak v roce 2015 zahájil vlastní šetření. Výsledky byly zdrcující: experiment nebyl omyl ani exces jednoho odborníka. Byl to systém, který fungoval desítky let a do něhož byly zapojeny úřady, jednotliví sociální pracovníci i akademické prostředí. A co bylo nejhorší: experiment pokračoval ještě v 90. letech, tedy dávno poté, co se společnost posunula a měla být schopná něco takového zastavit.
O tři roky později zveřejnila svou zprávu i Leibnizova univerzita v Hannoveru, kde Kentler dlouho působil. V dokumentu stojí, že univerzita selhala, když dlouhá léta přehlížela jeho názory a podporovala jeho kariéru. Zároveň se jasně distancovala od všech jeho teorií. Kentler je v ní popsán jako člověk, který svou autoritu zneužil, překrucoval vědecké poznatky a zcela ignoroval bezpečí dětí, které měly být pod ochranou státu.
Celoživotní trauma
Dopady na oběti jsou dodnes těžké. Někteří z mužů, kteří systémem prošli, žijí s celoživotními traumaty. Mezi jejich nejčastější problémy patří deprese, potíže v partnerských vztazích, ztráta důvěry, izolace nebo neschopnost navázat běžný sociální kontakt. Pro mnohé bylo nejhorší zjištění, že to celé nebyla náhoda, ale vědomý projekt, který jim byl vnucen za podpory lidí, kteří měli chránit jejich blaho.
Kentlerův případ se stal v Německu symbolem toho, jak se reforma může zvrhnout, když se vytratí etické hranice. Jeho jméno se objevuje v debatách o ochraně dětí, ve studiích o selhání institucí a v diskusích o tom, co všechno se může stát, když stát příliš důvěřuje jednomu odborníkovi a přestane kontrolovat, co vlastně dělá. Je to příběh, který ukazuje, jak důležité je, aby měla společnost jasné normy a aby je nikdo - byť sebelepší řečník - nemohl obejít pod záminkou pokroku.
Dnes už se na Kentlera nikdo nedívá jako na reformátora. Je připomínán spíše jako temná kapitola v dějinách sociální péče, jako poučení, že otevřenost a svoboda v sexuální výchově nesmí být zaměňovány s tolerancí k činům, které poškozují děti. Je to příběh o tom, jaké škody může napáchat jeden člověk, když se mu podaří přesvědčit systém, že jeho nápady stojí za to. A zároveň je to příběh o tom, jak důležité je obětem naslouchat - i když je jejich hlas slabý, opožděný nebo nepohodlný. Protože právě jejich výpovědi nakonec prolomily ticho, které kolem experimentu panovalo, a přinutily společnost přiznat si, co se skutečně stalo.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/sileny-experiment-psychologa-helmutha-kentlera-jeho-obeti-musely-celit-zneuzivani-a-biti-poznamenalo-je-to-na-cely-zivot_248195.html
https://www.lidovky.cz/svet/berlin-po-30-let-sveroval-deti-pedofilnim-pestounum-i-tem-co-uz-byli-stihani-pro-zneuzivani.A200625_000458_ln_zahranici_mha
https://www.newyorker.com/magazine/2021/07/26/the-german-experiment-that-placed-foster-children-with-pedophiles
https://www.uni-hannover.de/fileadmin/luh/content/webredaktion/universitaet/geschichte/helmut_kentler_und_die_universitaet_hannover.pdf
https://www.hopeforthefuture.at/en/helmut-kentler-and-his-shocking-concept-of-sex-education/
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/nemecko-pedofilie-pedofil-experiment-sexualni-zneuzivani-nasili-deti-helmut-kentler.A200305_152302_zahranicni_dtt
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pedofilie
