Parazitická dvojčata - když máte něco „navíc“ a není to vaše. Některé případy překvapí i lékaře.

Na první pohled to vypadá jako něco z knihy kuriozit, ale ve skutečnosti jde „jen“ o chybu v jinak obdivuhodně přesném procesu. Parazitická dvojčata nejsou mýtus ani senzace, ale vzácná odbočka ve vývoji jednovaječných dvojčat. Vše začíná jediným oplodněným vajíčkem. To se obvykle buď nerozdělí vůbec (narodí se jedno dítě), nebo se rozdělí včas a úplně (vzniknou dvě jednovaječná dvojčata se stejnou DNA). Jenže příroda nemá tlačítko „repeat“ pro případ, že se vloudí chybička. Někdy se rozdělí pozdě, neúplně, nebo se jedno embryo zastaví v růstu a druhé ho „přeroste“. A právě tehdy se může stát, že v těle životaschopného plodu zůstane kus toho druhého. Ne jako rovnocenný člověk, ale jako jeho neúplná část, napojená na oběh a živiny hostitele.

Parazitické dvojče nemusí být vůbec vidět

Lékaři používají dvě slova: autozit (ten, kdo se vyvíjí a narodí jako plnohodnotné dítě) a parazitické dvojče (rudiment druhého, nedovyvinutého zárodku). To parazitické dvojče nebývá schopné samostatné existence - často mu chybí srdce, mozek nebo orgány, bez nichž život nefunguje. Navenek se to někdy projeví „jen“ jako přebytečná ruka, noha nebo část pánve. Jindy jde o složitější útvar přirostlý k hrudníku či křížové oblasti. A někdy je celé to nevyvinuté dvojče schované uvnitř těla, kde roky tiše existuje, dokud na něj nepřijde náhoda v podobě vyšetření břicha. Pro tu vnitřní variantu existuje název, který zní skoro až básnicky: fetus in fetu - plod v plodu.

To označení je přesné. Nejde o „něco“, ale o vývojový pokus, který se dávno zastavil. U fetus in fetu bývá poznávacím znakem náznak osové kostry (tedy primitivní páteř), občas i uspořádání končetin. Právě ten řád v chaosu odlišuje fetus in fetu od teratomu. Teratom je nádor, který sice může obsahovat kosti, chrup nebo vlasy (protože vzniká z buněk schopných přeměnit se v různé tkáně), ale nemá „plán těla“. Je to rozdíl podstatný: nádor je nádor, zatímco parazitické dvojče je pozůstatek skutečného zárodku.

Čím dál vzácnější

Jak často se to stává? Člověk by řekl, že „skoro nikdy“. A nemýlil by se. Odhady mluví o jednom případu na statisíce porodů, někdy se uvádí rozmezí 1 : 500 000 až 1 : 1 000 000. Zní to suše, ale důsledek je praktický: každá situace je unikát. Lékařská literatura popisuje několik stovek případů, přičemž dva stejné prakticky nenajdete. Někde jde o nadbytečnou nohu přirostlou k pánvi, jinde o útvar napojený hluboko v dutině břišní. Někdy stačí plánovaná operace v kojeneckém věku, jindy je potřeba týmová práce chirurgů, anesteziologů, radiologů a plastických chirurgů na několika etapách.

Dnešní diagnostika stojí na zobrazovacích metodách. Už prenatální ultrazvuk může zachytit, že něco nesedí: neobvyklou masu, atypický přívod krve, střevní posuny, cizí kostěné struktury. Pomáhá 3D/4D ultrazvuk, doppler (kvůli cévám), u složitějších případů magnetická rezonance. Po porodu přichází ke slovu CT a detailní angiografie, protože bez přesné mapy cév se do operace nepouští nikdo rozumný. Důležité je i odlišení od zmiňovaného teratomu; rozhoduje kombinace obrazu, anatomie a někdy i histologie po odstranění.

Speciální kapitolou je těhotenství s jednovaječnými dvojčaty, která sdílejí placentu. Tam může vzniknout tzv. TRAP sekvence (Twin Reversed Arterial Perfusion). Jedno dvojče je akardické (bez srdce) a je vyživováno „pozpátku“ přes cévní spojky od druhého, „pumpujícího“ dvojčete. To zdravé pak dře za oba a může mu selhat srdce. Není to totéž, co parazitická dvojčata po narození, ale principiálně jde o další důsledek nešťastného napojení a nerovnoměrného vývoje. Když se to zachytí včas, existují fetální zákroky, které umí přívod krve k akardickému plodu uzavřít a dát šanci tomu druhému. Není to rutina. Je to medicína na hraně možností a indikuje se jen tam, kde benefit převažuje riziko.

Co s tím, když se parazitické dvojče projeví až po narození? Cíl je jasný: chránit zdraví hostitele. Pokud parazitická část překáží, odčerpává krev, deformuje kostru, brání v pohybu nebo tlačí na orgány, je odstranění na místě. Když jde „jen“ o kosmetický problém, zvažuje se, kdy je ideální načasování (tkáně kojenců se výborně hojí, ale malé dítě hůř snáší rozsáhlou anestezii). Samotná operace mívá dvě části: nejdřív bezpečné uzavření cév parazitické tkáně (v některých centrech i miniinvazivně z cévního systému), pak vlastní odpojení a rekonstrukce měkkých tkání a kostí. Někdy se zákrok rozdělí do dvou či tří etap, aby se minimalizovala zátěž. Po operaci přichází rehabilitace, někdy ortopedické vedení růstu a později jemnější plastické korekce.

Mezitím je tu lidská stránka. Rodiče novorozence, který se narodí „jinak“, bývají zaskočení i vyděšení. Ne všichni mají kolem sebe prostředí, které drží směr a klade dobré otázky. Proto je tolik důležitá jasná a laskavá komunikace: co přesně se děje, proč se to stalo (náhoda, nikoli „chyba matky“), jaké jsou možnosti, co bude následovat. A také odvaha říct: „Nevíme všechno, ale víme dost, abychom postupovali bezpečně.“ Dítě samo pak potřebuje totéž, jen v jiném věku: aby vědělo, že není definované chybou v těle. Že operace a jizvy jsou jen kapitoly, nikoli celá kniha.

Dříve panoptikum, někde posvátnost

Historicky se s podobnými případy zacházelo hrozně. Lidé s nápadnými malformacemi končili v panoptiku, tahali davy, zatímco o jejich zdraví a důstojnosti nešlo skoro nikomu. V Indii a jiných zemích mohou být lidé s parazitickým dvojčetem považování za vtělení některého z bohů. Dnes se však snažíme o pravý opak. Ne proto, že bychom byli sentimentální, ale protože jsme pochopili, že právě extrémy učí medicínu nejvíc. Z odchylek se vyčtou pravidla. Díky vzácným případům víme, jak kritické je načasování dělení embrya, jaké triky umí placenta, jak snadno se drobná chyba v prvních týdnech života promění v komplikovanou anatomii o mnoho měsíců později.

Je fér říct i to, co parazitická dvojčata nejsou. Nejsou to siamská dvojčata, kde vedle sebe žijí dva životaschopní jedinci sdílející část těla. Nejsou to teratomy, přestože mohou „vypadat podobně“ na první pohled. Nejsou to důsledky „vymizelého dvojčete“ (vanishing twin), kdy druhé embryo zanikne brzy a nezanechá makroskopické stopy. A už vůbec nejde o „důkaz čehokoli nadpřirozeného“. Je to biologie. Nepředvídatelná, ale vysvětlitelná.

A co mediálně známé příběhy? Občas probleskne titulek o dítěti s „osmi končetinami“ nebo „druhou hlavou“. Takhle se dívá kamera, ne skutečnost. V realitě jde o konkrétní cévní napojení, konkrétní kosti, konkrétní nervy, které je potřeba identifikovat a bezpečně oddělit. Některé případy jsou publikované a operované na světových centrech, jiné se obejdou bez titulků a uzavřou se jednou korekcí na regionální klinice. Důležité je, aby rozhodování neřídila senzace, ale anatomie, fyziologie a zdravý rozum.

I příroda někdy „zablbne“

Proč k tomu dochází? Zjednodušeně: protože vývoj je série přesně načasovaných kroků a každý z nich musí padnout na milimetr. Většina „odchylek“ se opraví sama, některé ukončí těhotenství, a jen výjimečně projde chybou vychýlený scénář až do porodu. A i když projde, často je to tak, že zdravý člověk nese část něčeho, co se kdysi snažilo stát se druhým člověkem - a nedošlo tam. Je v tom kus křehkosti i kus velkoleposti: příroda, která si občas dovolí improvizaci.

Po medicínské stránce platí, že čím lepší diagnostika, tím větší šance na „opravu“. Proto tolik pozornosti k zobrazování, proto trpělivé plánování, proto týmová rozhodnutí. Někdy je nejlepší nechat věc chvíli být a dítě sledovat. Jindy je lepší jednat dřív, než začne parazitická tkáň brát příliš mnoho krve nebo příliš tlačit na orgány. Neexistuje univerzální návod. Existuje jen konkrétní člověk a konkrétní anatomie, která si říká o řešení na míru.

A ještě jedna praktická poznámka, která dokáže rodinám ulevit: nic z toho není „vina“. Nejde o životní styl, o jídlo, o to, že matka jednou zvedla těžkou tašku. Je to kombinace načasování a náhody v rané fázi, kterou neovlivní ani svědomitý člověk. Přiznat náhodě její roli je někdy těžké, ale pravdivé. A leckdy osvobozující.

Parazitická dvojčata jsou vzácná vývojová vada jednovaječných dvojčat. Definuje je to, že „parazitické“ části nejsou samostatně životaschopné a jsou závislé na krevním oběhu hostitele. Mohou být vidět zvenku, nebo být schované uvnitř. Diagnostika je dnes přesná, léčba existuje a je většinou úspěšná, byť může být náročná a vícestupňová. A i když každý případ vypadá jinak, společný cíl je vždy stejný: ochránit zdraví a důstojnost člověka, který se narodil s křehkým darem navíc - s otiskem druhého, nedokončeného života.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.webmd.com/baby/what-are-parasitic-twins

https://www.healthline.com/health/pregnancy/parasitic-twin

https://my.clevelandclinic.org/health/diseases/23513-parasitic-twin

https://embryo.asu.edu/pages/parasitic-twins

https://abcnews.go.com/Health/man-twin-living-inside-medical-mystery-classic/story?id=2346476