Percy Fawcett hledal v amazonské džungli ztracené město Z. Zmizel i se svým synem beze stopy.

Když se na začátku 20. století říkalo, že „svět už je objevený“, Percy Harrison Fawcett působil jako člověk, který si to bere skoro osobně. Ne proto, že by si přál výjimečnost, ale proto, že mu nedávalo smysl, že by se všechno dalo shrnout do čar, map a popisků a nikde už nezůstalo nic, o čem bychom jako lidstvo nevěděli. Měl povahu, která nezná klid, dokud si sama neosahá hranice. A měl ještě jednu podstatnou věc: vytrvalost, která vydrží déšť, hlad, malárii i posměch.

Vyrůstal mezi mapami

Narodil se 18. srpna 1867 v Torquay v Devonu. Dům, kde vyrůstal, byl plný map, atlasů a zpráv o výpravách – jeho otec byl členem Královské geografické společnosti, ale atmosféra nebyla vřelá, otec byl poměrně strohý a odměřený. Z takového prostředí často vzejde určitý typ člověka: tichý, soustředěný, samostatný. Někdo, kdo si zvykne spoléhat sám na sebe a moc se neohlíží. To není vlastnost, která by se každému líbila, ale v pralese je taková povaha k nezaplacení.

Po škole nastoupil ke Královskému dělostřelectvu. Sloužil mimo jiné na Srí Lance a zažil tropy dřív, než se do nich vydal jako průzkumník. Naučil se, co s člověkem udělá vlhkost, která se lepí na kůži a vniká hluboko do plic. Naučil se, že oheň je přítel i zrádce, voda požehnání i past a že noc v džungli má jiné měřítko času než noc v Evropě. Tahle škola nebyla „romantická“. Byla praktická a tvrdá a on ji vstřebal do své paměti.

Na začátku 20. století vystudoval u Královské geografické společnosti geodézii a dostal zakázku, která vypadala suše, ale byla nebezpečná: podílet se na vytyčování hranice mezi Bolívií a Brazílií a na mapování málo probádaných území v Amazonii. Znamenalo to týdny pochodu lesem, kde cestu nevidíte, ale slyšíte a cítíte. Znamenalo to jednat s domorodými komunitami, které rozhodují pomalu a přesně: podle toho, jestli v cizinci cítí hrozbu, nebo respekt. Fawcett měl pro tenhle „tichý protokol“ cit. V dopisech a zápiscích je překvapivá věc: mluví o indiánech ne jako o překážce, ale jako o lidech, u kterých se člověk má nejdřív naučit poslouchat. To bylo v jeho době velmi neobvyklé.

Respektoval domorodé obyvatele, ale sám byl v Evropě vnímán jako podivín

Právě tehdy se do jeho příběhu vetkly motivy, které se kolem něj budou motat už navždy. Jednak pověst muže s nezdolnou výdrží – člověka, který jde dál, když ostatní už sedí. Jednak zrnko skepse okolí, které si k němu hledalo cestu kvůli jeho občasným nepravděpodobným pozorováním (legendární příběh o anakondě dlouhé přes devatenáct metrů mu odborní kolegové neodpustili nikdy). A hlavně se v něm usadila myšlenka, která přerostla v posedlost: že kdesi v brazilském vnitrozemí jsou pozůstatky vyspělé kultury, která dávno zmizela pod zelenou hmotou pralesa.

Tahle představa se nenarodila z ničeho. Fawcett seděl nad portugalskými koloniálními zápisy a našel v nich strohé zmínky o kamenných konstrukcích, o cestách, o zdech, které nikdo nedokázal datovat. K tomu připojil vyprávění místních – vždycky neúplná, opatrná, často vyřčená spíš mezi řádky než nahlas – a svoje vlastní zkušenosti z terénu. Dával si dohromady mozaiku, která mu nedávala klid. Místo, které hledal, pojmenoval prostě „Z“. Ne jako ornament, ale jako poslední písmeno, konečný bod, za kterým má být odpověď. A pak dělal to, co uměl: šel.

Mezi roky 1906 a 1914 podnikl řadu výprav. Mapoval na hranicích Bolívie, v Mato Grosso i dál na západ, šel po pramenech řek, stavěl provizorní tábory na místech, kde se zem rozpadá pod nohama. Byl systematický – dělal pečlivé náčrtky, záznamy o teplotě, o stavu vody, o zásobách, ale uměl i improvizovat: přehodnotit trasu, když místní řekli „tudy ne“, i za cenu ztracených týdnů. Choval se jinak než část jeho evropských současníků. Nenesl si do pralesa pocit nadřazenosti, a to mu často otevřelo dveře. Měl zásadu, že když vstupuješ na cizí území, nejsi první, kdo mluví. A taky věděl, že tělo musí být vždycky připravené: krátké pochody, žádné zbytečné kilogramy, spát, kdykoliv to jde; jíst málo, ale často; pečovat o nohy, protože když ztratíš krok, ztratíš všechno.

1. světová válka jeho hledání přerušila, ale ne na dlouho

První světová válka jeho cesty utnula. Vrátil se do armády, sloužil na západní frontě, zažil zákopy a dělostřelecké peklo a dostal vyznamenání (Distinguished Service Order). Vrátil se živý, ale proměněný. Po návratu do civilu mu Evropa připadala sevřená a hlučná, zatímco prales – jakkoli krutý – byl srozumitelný. Tady pravidla dávala smysl: když nespíš, přijde nemoc; když nedáš pozor na vodu, odnese tě; když ukážeš zbraň ve špatný moment, už ji nesnížíš. V Evropě se mordovalo podle tabulek a přitom se to tvářilo ušlechtile. Ten rozdíl v něm zůstal.

Rozhodl se vrátit. Ne už jako kartograf pro někoho jiného, ale jako někdo, kdo chce potvrdit (nebo vyvrátit) sám sebe: že Z skutečně existuje – ne jako pohádka, ale jako zaniklé městské centrum v síti osídlení, které Evropané přehlíželi. Chápal, že musí zmenšit skupinu, aby se nezasekl; že musí jít tiše; že musí mít partnera, kterému věří bez výhrad. A právě tady přichází moment, který z jeho příběhu dělá legendu i rodinné drama: v roce 1925 s ním vyrazil jeho syn Jack a Jackův přítel Raleigh Rimell.

To rozhodnutí leccos prozrazuje. Vzít do pralesa vlastního syna není gesto hazardéra; je to známka toho, že věříš, že věc má smysl a že máš plán. Trojice vyrazila z Cuiabá, nesla lehkou výstroj, minimum přebytečného železa a mnoho papíru a tužek. Fawcett měl zásadu „čím méně neseš, tím dál dojdeš“, a dodržel ji až na hranu. Šli postupně, posílali zprávy po návratových nosičích, kteří odnášeli dopisy a vzkazy na poštu, jak to v těch končinách šlo. V jednom z posledních sdělení psal Percy manželce, že jsou v pořádku, že pokračují a že není důvod k obavám. Tábor, odkud to poslal, dostal později jméno Dead Horse Camp. Psalo se datum 29. května 1925.

Ticho beze stop

A pak – ticho. Žádné další zprávy, žádné potvrzené stopy. Tím okamžikem se z osobního příběhu stalo veřejné tajemství. Začaly výpravy, nejdřív menší, potom doslova „hon“ na odpověď. Některé skončily rychlým návratem, jiné katastrofou. Objevily se kosti, o kterých někdo tvrdil, že jsou Fawcettovy – testy to vyvrátily. Objevili se svědkové, kteří mluvili o bílém muži mezi indiány – detaily se rozpadaly při druhém vyprávění. Dlouho se držela teorie, že trojici zabili příslušníci kmene Kalapalo po sporu; jindy se tvrdilo, že Fawcett zůstal dobrovolně v jedné komunitě a odmítl návrat. Nic z toho se nepovedlo prokázat tak, aby bylo možné říct: „Ano, tak to bylo.“ A přitom mnohé z těch verzí mají střípky pravdy: v pralese je zabití cizince extrémní řešení, ale stává se; dobrovolné zůstání není nemožné, ale vyžaduje víc času, než měla jejich trasa; nemoc a vyčerpání jsou jako tiší společníci – nikdy si nevybírají správný okamžik.

Na Fawcettovi je fascinující i ta „nepohodlná“ část: nebyl neomylný a nešlo o posvátnou postavu. Některá jeho pozorování jsou přestřelená, interpretace sporná, zápisky zkratkovité. Jeho víra v Z měla i rysy tvrdohlavosti: nechtěl přijmout, že by se mohl mýlit. Zároveň ale dokázal něco, co většina lidí nedovede – držet v hlavě dvě věci najednou: pochybnost a odhodlání. To není rozpor; to je předpoklad dobrého hledání. V terénu to vypadá tak, že si připustíte, že možná jdete špatně, ale jdete dál a hledáte, kde přesně se ta chyba stala.

V něčem se mýlil, ale…

Dnes, s odstupem sta let, se dá říct ještě něco podstatného: Fawcettova intuice nebyla prázdná. Moderní výzkum Amazonie – od objevů geoglyfů na odlesněných plochách až po letecké laserové snímkování (LIDAR), které „odlistí“ koruny stromů – ukazuje rozsáhlé systémy sídlišť, cest a zemědělských úprav. V krajině, kterou jsme si zvykli vnímat jako „panenský les“, jsou stopy dávného plánování, urbanismu a dlouhodobé lidské péče (včetně fenoménu tmavých, úrodných půd známých pod jménem terra preta). Nejde o „kamenné metropole“ po evropském způsobu, ale rozhodně nejde o prázdno. Amazonie byla kulturní krajinou – a to je klíčová změna optiky. Fawcett, jakkoli romantik a někdy přestřelený vypravěč, tuhle možnost tušil. Možná hledal Z jako jedno město a realita mluvila spíš o síti. To ale pro podstatu věci není zásadní rozdíl.

Stojí za to podívat se i na jeho metodu. Na rozdíl od mnoha „hrdinských“ výprav si zakládal na malých, pohyblivých skupinách. Byl posedlý logistikou: „voda – oheň – boty – signál – trasa – respekt“. V tom pořadí. Voda, protože bez ní nevydržíte den. Oheň, protože usušíte sebe i dřevo. Boty, protože chodidla jsou zbraň i slabina. Signál, protože ztratit spojení znamená ztratit orientaci. Trasa, protože návratový plán dělá rozdíl mezi výpravou a útěkem. Respekt, protože domorodé komunity nejsou kulisa. Tenhle „manuál“, byť nikdy nenapsal jako knihu, z jeho zápisků čouhá na každé stránce. A tím spíš je zarážející, že zrovna poslední výprava skončila tak absolutně: žádný doklad, žádná jistota, žádná drobná stopa, která by šla statisticky vůbec zachytit. To je na Amazonii typické – pohltí vás se vším všudy.

A ještě jeden rozměr: vztah otce a syna. Fawcett nebyl jednoduchý člověk, a o to méně jednoduchý byl jako otec. Vzít s sebou Jacka do prostoru, kde je všechno na hraně, je zároveň projevem víry i testem, který si většina rodin nikdy nedovolí. V tom je krása i krutost jejich příběhu: nejsou to jen dějiny průzkumu, je to i kus rodinné ságy, která končí bez hrobu a bez posledního slova. A právě to – absence závěru – dělá z jejich zmizení to, čemu se říká „živá legenda“. Nezakončený příběh žije déle než ten, který dostane tečku.

Jak to vnímáme dnes?

Fawcett byl schopný profesionál s mimořádnou výdrží, který udělal chyby, protože všichni dělají chyby, a který věřil intuici víc, než bylo v akademických kruzích přijatelné. To, že se na sto let zasekl v prostoru mezi vědou a legendou, není náhoda; z obou stran si něco půjčoval. A to, že moderní archeologie dává jeho tušení částečně za pravdu, není důkaz jeho neomylnosti, ale důkaz, že i „nepohodlné“ hypotézy si zaslouží trpělivost, pokud jsou vedené poctivou prací v terénu. Člověk by se neměl bát zkoumat něco, co ostatní považují za nemožné, ale současně by měl zůstat dostatečně kritický ke své vlastní práci a nenechat „se unést“.

Když se řekne „co po něm zbylo“, není to mnoho hmotného. Pár map, deníků, sporů. Ale zbyla otázka, která stojí za to: co když nejsme poslední generace, která má právo překvapovat se světem? Co když i v roce, kdy si myslíme, že satelity vidí všechno, pořád existují místa, která chápeme špatně – ne proto, že jsou daleko, ale protože na ně hledíme špatnýma očima? Fawcett by nejspíš řekl, že nejdřív musíme změnit způsob, jak se ptáme. A teprve potom se vydat.

Je snadné skončit romantickým obrazem muže, který mizí v zeleném příšeří pod těžkými listy a mizí bez stopy, skoro jako by se rozplynul. Ale možná je fér skončit jinak: jako praktickou poznámkou pro každého, kdo má sklon dělat si z něj modlu. Fawcett se nevrátil, protože prales není scénografie a dějiny nejsou laskavé.

Když jdeš za poslední písmeno abecedy, počítej s tím, že žádná další už nejsou. A přesto – nebo právě proto – to stojí za to.

Možná proto jeho poslední dopis končí prostě: „Jsme v pořádku. Jdeme dál.“ Není v tom výkřik, není v tom melodrama. Je v tom jistota, že směr je správně – a že člověk někdy musí zmizet z dohledu, aby dal ostatním důvod znovu pohlédnout na mapu.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.reflex.cz/clanek/historie/110065/percy-fawcett-dobrodruh-objevitel-legenda-a-nejspis-uplny-magor.html

https://www.theguardian.com/uk/2004/mar/21/research.brazil

https://www.historyextra.com/period/20th-century/percy-fawcett-lost-city-z-what-happened-search-missing-explorer/

https://www.nationalgeographic.com/history/article/percy-fawcett-search-lost-city-of-z

https://www.historytoday.com/archive/missing-pieces/lost-city