Po útoku žraloka přišla o ruku. Přesto se surfařka Bethany nevzdala a na prkno se postavila znovu

Bethany Hamiltonová se narodila 8. února 1990 na havajském ostrově Kauai. Vyrůstala v prostředí, kde oceán byl každodenní součástí života. Její rodiče surfovali, její bratři surfovali a ona sama se na prkno dostala už jako malé dítě. Na Havaji to zní skoro obyčejně, ale u Bethany bylo brzy vidět, že nejde jen o dětské plácání ve vlnách. Měla přirozený cit pro vodu, rovnováhu i odvahu, která k surfingu patří. Už jako osmiletá začala závodit a v deseti letech měla prvního sponzora.

Surfing je sport, který zvenčí vypadá skoro romanticky. Člověk si představí slunce, pláž, modrou vodu a svobodu. Ve skutečnosti je to ale tvrdá disciplína. Surfař musí umět číst moře, rychle reagovat, pádlovat proti proudu, zvládat pády, únavu i strach. Bethany tohle všechno přijímala přirozeně. Oceán pro ni nebyl soupeř, ale prostor, ve kterém se cítila doma.

Její život měl už v dětství jasný směr. Chtěla surfovat. Chtěla závodit. A nebyla to jen dětská představa, která za pár let vyprchá. Patřila mezi nadějné mladé surfařky a lidé kolem ní věřili, že před sebou má skutečnou sportovní budoucnost.

Pak přišlo ráno, které se do jejího života zapsalo velmi hluboko.

Byl 31. říjen 2003. Bethany bylo třináct let. Společně s kamarádkou Alanou Blanchardovou, jejím bratrem a otcem vyrazila surfovat k místu známému jako Tunnels Beach, respektive Makua Beach, na severním pobřeží Kauai. Nebyl to žádný dramatický den. Nebe, voda, prkna, čekání na vlnu. Obyčejné surfařské ráno, jakých Bethany prožila už stovky.

Ležela na prkně břichem dolů. Levou ruku měla volně ponořenou ve vodě. V takové chvíli člověk obvykle nemyslí na nebezpečí. Surfaři samozřejmě vědí, že oceán není bazén. Vědí, že pod hladinou žijí velká zvířata, že proudy mohou být silné a že každá vlna se může změnit v problém. Jenže kdyby člověk na tohle myslel pořád, do vody by nikdy nevlezl.

Útok přišel náhle.

Podle později uváděných informací šlo o velkého žraloka tygřího, přibližně čtrnáct stop dlouhého, tedy asi 4,3 metru. Žralok zaútočil na její levou ruku a během několika vteřin ji ukousl těsně pod ramenem. Bethany si později nevybavovala útok jako dlouhý zápas. Spíš jako prudký tah, tlak a okamžik, po kterém bylo všechno jinak.

Voda kolem ní se zbarvila krví. Pro třináctileté dítě by to byl okamžik naprosté paniky. Jenže ti, kdo byli tehdy s ní, později popisovali něco téměř nepochopitelného - Bethany zůstala mimořádně klidná. Nebyl to klid člověka, který si neuvědomuje vážnost situace. Spíš šok, soustředění a instinkt. Věděla, že musí vydržet.

V podobných chvílích nejde o velká slova. Jde o krev, čas a lidi kolem. Rodina Blanchardových okamžitě pochopila, že Bethany musí co nejrychleji na břeh. Alannin otec jí pomohl zastavit krvácení improvizovaným škrtidlem. V některých popisech se uvádí, že použil část surfařského vybavení. Podstatné je, že se podařilo krvácení alespoň omezit natolik, aby měla šanci přežít cestu do nemocnice.

Když ji převezli do Wilcox Medical Center, byla ve velmi vážném stavu. Přišla o obrovské množství krve. Často se uvádí více než šedesát procent. Lidské tělo v takové chvíli bojuje o základní přežití. Orgány nemají dost kyslíku, krevní tlak padá, vědomí se může ztrácet. Bethany byla na hraně.

Zvláštní shodou okolností byl v nemocnici i její otec, který měl toho dne podstoupit operaci kolena. Jeho zákrok musel ustoupit stranou. Na operační sál šla místo něj jeho dcera. Lékaři jí zachránili život, ale ruku už vrátit nemohli.

Pro okolní svět to byl příběh o žraločím útoku. Pro Bethany a její rodinu to byl především okamžik, kdy se všechno známé rozpadlo. Ještě ráno byla dívkou s oběma rukama a sportovním snem. O několik hodin později ležela v nemocnici jako pacientka po amputaci, s tělem navždy změněným.

Ztráta ruky není jen estetická změna. Není to jen něco, co člověk vidí v zrcadle. Je to zásah do každé drobnosti, kterou předtím dělal automaticky. Oblékání, česání, jídlo, udržení rovnováhy, pád, vstávání, nesení věcí, objetí. Všechno se najednou musí naučit znovu.

U sportovce je to ještě tvrdší. Surfing stojí na práci celého těla. Ruce slouží k pádlování, k rychlému zvednutí na prkně, k rovnováze i k tomu, aby se člověk dostal na správné místo ve správný okamžik. V oceánu nejde nic obejít. Vlna nepočká, až si člověk poradí. Buď stihnete zareagovat, nebo spadnete.

Bethany přitom nebyla dospělá žena, která už má hotovou kariéru a může se rozhodnout, že začne žít jinak. Byla třináctiletá dívka uprostřed snu. A právě v tom je její příběh tak silný. Nešlo jen o to, jestli přežije. Šlo o to, jestli po přežití zůstane sama sebou.

Mnoho lidí by čekalo, že se oceánu začne bát. Bylo by to naprosto pochopitelné. Voda, která pro ni bývala domovem, se mohla změnit v místo hrůzy. Jenže Bethany se rozhodla jinak.

Dne 26. listopadu 2003, tedy necelý měsíc po útoku, se Bethany vrátila do vody. Sama později opakovaně uváděla, že se nechtěla nechat zastavit. Nešlo o jednoduché hrdinství z filmového plakátu. Nešlo o to, že by neměla strach. Spíš o to, že strach neměl dostat poslední slovo.

Začátky byly tvrdé. Musela se učit pádlovat jednou rukou, víc používat nohy, jinak pracovat s těžištěm. Některé zdroje uvádějí, že zpočátku používala speciálně upravené prkno, delší a stabilnější, s úchytem pro pravou ruku. Později se ale dokázala vrátit i ke standardním závodním shortboardům.

Bethany musela přijmout, že věci, které dřív zvládala přirozeně, jsou najednou těžké. Musela překonat frustraci, pomalost, vlastní tělo i pohledy okolí.

Přesto pokračovala.

Už 10. ledna 2004, jen několik týdnů po návratu do vody, nastoupila do soutěže. A tím dala světu najevo něco zásadního - nebyla jen obětí útoku. Byla pořád surfařka.

Příběh Bethany Hamiltonové se rychle rozšířil po celém světě. Média v něm našla všechno, co přitahuje pozornost - mladou dívku, žraloka, zázračné přežití, návrat ke sportu. Jenže pro Bethany to nebyl jen příběh pro kamery. Byl to její život.

Veřejná pozornost může být zvláštní druh zátěže. Člověk, který prošel traumatem, by někdy potřeboval ticho. Bethany se ale stala tváří odvahy. Novináři se ptali na útok, na ruku, na strach, na víru, na budoucnost. Pořád dokola. V takovém zájmu je obdiv, ale i tlak. Každý chce slyšet silnou větu. Každý chce příběh, který se dá shrnout do několika minut.

Jenže skutečné uzdravování takhle nefunguje. Neproběhne během jednoho rozhovoru. Člověk může jeden den působit statečně a druhý den se zlomit nad obyčejnou věcí, kterou už nejde udělat stejně jako dřív. To nijak nezmenšuje odvahu. Naopak. Dělá ji skutečnější.

Bethany se ve svých veřejných vystoupeních opírala o rodinu, víru a surfing. Křesťanská víra je důležitou součástí jejího života a ona sama ji často uváděla jako jeden ze zdrojů síly.

U podobných osudů se někdy stane, že člověk zůstane hlavně symbolem. Je obdivován za to, co přežil, ale jeho další práce se dostane do pozadí. Bethany se však ke skutečnému závodnímu surfingu opravdu vrátila.

V roce 2005 vyhrála v kategorii NSSA National Helping Kids Championship. V roce 2008 skončila druhá na ASP World Junior Championship. Později pokračovala v profesionálním surfingu a pro mnoho lidí bylo fascinující právě to, že se neměřila jen s hendikepovanými sportovci, ale s nejlepšími surfařkami světa.

Bethany Hamiltonová nebyla jen „ta dívka, kterou pokousal žralok“. Byla a je sportovkyně, která si vydobyla respekt výkonem. Ve sportu se soucit rychle vyčerpá. Vlna nikoho nelituje a výsledková listina také ne. Pokud chce člověk obstát, musí opravdu umět.

Její technika se musela změnit, ale její vztah k oceánu zůstal. A možná ještě zesílil. Každý další návrat do vody byl tichým odmítnutím toho, že by jeden okamžik měl navždy rozhodnout o celém životě.

V roce 2004 vyšla její autobiografická kniha Soul Surfer: A True Story of Faith, Family, and Fighting to Get Back on the Board. O několik let později vznikl film Soul Surfer, uvedený v roce 2011, v němž Bethany ztvárnila AnnaSophia Robbová.

Film samozřejmě pracuje s dramatem, emocemi a zkratkou. Tak už filmy fungují. Přesto pomohl jejímu příběhu dostat se k lidem, kteří by jinak o surfingu nebo havajské dívce z Kauai nikdy neslyšeli. Pro mnoho diváků nebyl nejsilnější samotný útok, ale scény po něm - návrat do běžného života, nejistota, rodinné napětí, frustrace a hledání odpovědi na otázku, co z člověka zůstane, když přijde o kus těla a kus jistoty.

Bethany se navíc nestala jen pasivním námětem. Na svém příběhu dál pracovala, psala, vystupovala, podporovala lidi po amputacích a věnovala se projektům zaměřeným na překonávání těžkých životních situací. Později vznikl také dokument Bethany Hamilton: Unstoppable, který ukazoval její život už ne jako jednorázovou senzaci, ale jako dlouhodobý zápas sportovkyně, manželky a matky.

Žralok tygří je velký predátor a může být pro člověka nebezpečný, ale není to filmové monstrum, které by cíleně lovilo lidi. Oceán je jeho prostředí. Člověk do něj vstupuje jako návštěvník.

Bethany sama podle dostupných vyjádření nikdy neudělala ze žraloků démony. To je na jejím příběhu možná stejně pozoruhodné jako návrat na prkno. Po tak brutálním zranění by bylo lidské cítit nenávist. Ona ale dokázala mluvit o oceánu s respektem. Nepřestala ho milovat jen proto, že v něm zažila nejhorší okamžik života.

To neznamená, že útok nebyl děsivý. Byl. Znamená to jen, že příroda se nedá vměstnat do jednoduchých kategorií dobra a zla. Oceán je krásný i nebezpečný zároveň. Bethany to věděla před útokem a věděla to i po něm.

Bethany Hamiltonová se později vdala za Adama Dirkse a stala se matkou čtyř dětí. Pokračovala ve veřejném vystupování, surfingu i práci s lidmi, které oslovil její příběh.

To je další důležitý rozměr. Lidé, kteří přežijí něco výjimečně dramatického, bývají často navždy spojeni s jednou událostí. Veřejnost je ráda uzavře do jedné věty. „To je ta surfařka, kterou napadl žralok.“ Jenže člověk není jen to, co se mu stalo. Bethany se během let měnila. Byla dítětem, závodnicí, pacientkou, mediální tváří, autorkou, manželkou, matkou, sportovkyní i řečnicí.

Její útok zůstává nejslavnější částí jejího životopisu, ale nebyl to celý její život. Právě naopak. Síla jejího příběhu spočívá v tom, že život po útoku nezůstal stát. Pokračoval. S obtížemi, s omezeními, s novým tělem, ale pokračoval.

Bethanyin příběh ukazuje, že odvaha nemusí vypadat jako nepřítomnost strachu. Odvaha může být i návrat na místo, které člověka zranilo. Může to být první pád po amputaci. První soutěž. První den, kdy se člověk podívá do zrcadla a pochopí, že už nebude stejný, ale pořád je to on.

Žralok jí vzal levou ruku. Nevzal jí však vztah k moři. Nevzal jí schopnost závodit. Nevzal jí budoucnost. Stojí za tím bolest, práce, rodina, víra, trénink a tvrdohlavé odmítnutí nechat si zbytek života diktovat jedním ránem z roku 2003.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.surfer.com/news/bethany-hamilton-reflects-on-shark-attack-20-years-later

https://bethanyhamiltonsoulsurferproject.weebly.com/bethanys-story.html

https://www.denik.cz/historie/bethany-hamilton-soul-surfer-surfarka-utok-zralok-tygri-havaj.html

https://guideposts.org/articles/positive-living/surfer-bethany-hamiltons-strong-faith-after-shark-attack/

https://people.com/surfer-bethany-hamilton-shows-how-she-puts-her-hair-ponytail-11801343

https://time.com/4554820/bethany-hamilton-shark-attack-faith