Článek
Harrison Okene nebyl slavný dobrodruh, potápěč ani muž, který by celý život vyhledával nebezpečí. Byl to lodní kuchař. Pracoval na nigerijském remorkéru Jascon-4, který sloužil u ropných zařízení v Guinejském zálivu. Pro lidi na pevnině je taková práce často neviditelná. Nejsou to hrdinové z plakátů, ale muži, kteří v těžkých podmínkách udržují v chodu obrovský průmysl. Vaří, obsluhují techniku, tahají lana, hlídají motory, drží služby.
Dne 26. května 2013 se ale z běžné služby stalo něco, co se téměř vymyká lidské představivosti. Remorkér Jascon-4 se nacházel zhruba třicet kilometrů od nigerijského pobřeží a pomáhal stabilizovat tanker u plošiny společnosti Chevron. Podle zpráv loď zasáhly silné oceánské vlny, převrátila se a klesla ke dnu. Na palubě bylo dvanáct lidí. Jedenáct z nich zemřelo. Jediný Harrison Okene přežil.
Loď se obrátila vzhůru nohama
Když se loď převrátí, člověk uvnitř ztratí i ty nejzákladnější jistoty. Podlaha už není podlahou. Stěny se mění v překážky. Chodby se zaplavují vodou. Všude je hluk, kovové rány, tma, nárazy předmětů a tlak vody, která se dere dovnitř.
Okene později popisoval, že byl v době nehody uvnitř lodi. Některé zdroje uvádějí, že byl na toaletě nebo v její blízkosti, když se plavidlo převrátilo. Loď šla ke dnu rychle a skončila převrácená asi třicet metrů pod hladinou.
Pro většinu posádky nebyla šance. V takové situaci nerozhoduje jen plavecká schopnost nebo odvaha. Rozhoduje, kde člověk zrovna stojí, jestli se dveře zaseknou, jestli ho proud vody strhne, jestli najde cestu v naprosté tmě. Okene měl nevídané štěstí - nezemřel při prvním zaplavení a podařilo se mu najít prostor, ve kterém zůstal vzduch.
Nebyla to žádná bezpečná komora připravená pro přežití. Byl to zbytek vzduchu uvězněný v převrácené lodi. Malá kapsa mezi vodou a kovem. Místo, které se stalo jeho jediným světem.
Tma pod hladinou
Představa, že člověk sedí nebo stojí v potopené lodi, je děsivá sama o sobě. Jenže skutečnost byla horší. Okene nebyl v suchém prostoru. Voda byla všude kolem. Vzduchová kapsa byla omezená a chladná. Kolem něj ležel vrak, ve kterém před chvílí zemřeli jeho kolegové.
Neměl jistotu, že ho někdo hledá. Neměl možnost zaklepat na dveře a zavolat. Nemohl se protáhnout únikovým otvorem a vyplavat nahoru, protože třicet metrů pod hladinou není jednoduchý návrat k životu. Navíc se nacházel uvnitř převrácené konstrukce, ve tmě a pod tlakem.
Podobné přežití je kruté i tím, že člověku dává čas přemýšlet. Okene neumíral okamžitě. Čekal. Minutu po minutě. Hodinu po hodině. Musel slyšet zvuky vraku, vody a vlastního dechu. Musel cítit, jak se vzduch postupně kazí. Každý nádech mohl být o něco těžší než předchozí.
Podle dobových zpráv přežil více než šedesát hodin. Často se píše o dvou a půl až téměř třech dnech.
Modlitba v kovové pasti
Okene později opakovaně mluvil o víře. Říkal, že se modlil a že mu právě modlitba pomohla nepodlehnout panice. To je důležitý detail, protože v takové situaci by panika byla téměř stejně nebezpečná jako voda. Kdyby začal divoce dýchat, křičet, zmítat se nebo zoufale hledat cestu ven, spotřeboval by kyslík mnohem rychleji.
Přežití pod hladinou nebylo jen otázkou náhody. Bylo to i boj proti vlastnímu strachu. Člověk musel zůstat dost klidný na to, aby se nezabil sám zoufalstvím. Okene nemohl vědět, že se k němu někdo dostane. Nemohl vědět, jestli loď vůbec někdo přesně lokalizoval. A pokud ano, nemohl vědět, zda záchranáři budou hledat živé, nebo jen mrtvé.
Právě to je na jeho příběhu možná nejmrazivější. On čekal na záchranu. Svět nad ním už ale nejspíš počítal s tím, že žádná záchrana nebude.
Potápěči nehledali přeživšího
K vraku byli vysláni potápěči. Jejich úkolem však nebylo zachránit živého muže. Podle zpráv šlo hlavně o vyhledání a vyzvednutí těl obětí. Po více než dvou dnech pod vodou nikdo rozumně nepředpokládal, že by uvnitř remorkéru mohl být někdo naživu.
A právě proto působí okamžik nalezení tak neuvěřitelně.
Potápěč se pohyboval uvnitř vraku, kde čekal jen smrt. Svítil do temnoty, prohledával prostory a najednou se před ním objevila ruka. Nejprve to muselo vypadat jako pohyb mrtvého těla, něco, co v kalné vodě a stísněném prostoru člověka vyděsí. Pak ale přišlo pochopení - ten muž žije.
Video z Okeneho nalezení se později rozšířilo po světě. Na záběrech je vidět šokující okamžik, kdy potápěč objeví živého člověka v místě, kde už nikdo živého člověka nečekal.
Ani záchrana nebyla jednoduchá
Když potápěči Okeneho našli, nebylo možné ho prostě vytáhnout na hladinu. To by ho mohlo zabít.
Po tak dlouhé době pod tlakem hrozila dekompresní nemoc. Tělo člověka pobývajícího v hloubce reaguje jinak než tělo na hladině. Rychlý návrat nahoru může vést ke vzniku plynových bublinek v krvi a tkáních. Následky mohou být těžké, včetně ochrnutí nebo smrti.
Okene proto musel projít řízenou dekompresí. Podle dostupných zpráv trvala jeho cesta zpět k normálnímu tlaku ještě zhruba dva a půl dne.
Je zvláštní si uvědomit, že když ho potápěči našli, jeho boj ještě neskončil. Přežil potopení. Přežil tmu. Přežil čekání. Ale stále se musel vrátit na svět způsobem, který nezničí jeho vlastní tělo.
Jak je možné, že nezemřel?
Příběh Harrisona Okeneho se často vypráví jako zázrak. Z lidského pohledu se tomu dá rozumět. Z biologického a fyzikálního hlediska ale jeho přežití stálo na několika mimořádně vzácných okolnostech.
Nejdůležitější byla vzduchová kapsa. Převrácená loď uvěznila část vzduchu uvnitř konstrukce. Díky tomu měl Okene co dýchat. Zároveň ale nebyl v bezpečí, protože kyslík se spotřebovává a oxid uhličitý se hromadí. Právě oxid uhličitý bývá v takových uzavřených prostorech velkým nebezpečím. Člověk nemusí zemřít jen proto, že mu dojde kyslík, ale i proto, že už nedokáže snášet rostoucí koncentraci vydýchaného vzduchu.
Pomohlo také to, že zůstal relativně klidný. Klidnější dýchání znamená pomalejší spotřebu kyslíku. V takové chvíli se přežití může měřit ne na hrdinství, ale na nádechy.
A pak tu byla náhoda. Kdyby vzduchová kapsa byla menší, kdyby se vrak posunul, kdyby potápěči přišli později, kdyby prohledávali prostory jiným směrem, kdyby Okene ztratil vědomí, příběh by skončil stejně jako u ostatních členů posádky.
Jeden přeživší a jedenáct mrtvých
Při vyprávění podobných příběhů je snadné nechat se unést úžasem nad přežitím. Jenže nesmí se zapomenout, že katastrofa Jascon-4 byla především tragédie. Jeden muž přežil, ale jedenáct dalších se domů nevrátilo. Reuters tehdy uvedla, že potápěči našli deset těl a jeden člen posádky zůstal pohřešovaný.
To dává celému příběhu jiný tón. Není to jen triumf lidské vůle. Je to také připomínka práce, která se odehrává daleko od očí veřejnosti a někdy končí beze svědků. Když se potopí velká osobní loď, svět zná jména cestujících, sleduje vyšetřování, vznikají filmy. Když se převrátí pracovní remorkér u ropné plošiny, většina lidí si toho sotva všimne.
Okeneho příběh se stal známým právě proto, že přežil způsobem, který působil nemožně. Bez něj by Jascon-4 možná zůstala jen krátkou zprávou o další námořní nehodě.
Život po návratu
Člověk by čekal, že po něčem takovém už Okene nikdy nebude chtít k moři. Jenže jeho život se vyvíjel překvapivě jinak. Podle pozdějších zpráv se s traumatem postupně vyrovnával a nakonec se stal komerčním potápěčem.
To je skoro nepochopitelné. Muž, který strávil desítky hodin uvězněný pod hladinou, se později naučil do hloubky vracet dobrovolně. Možná v tom byla snaha získat kontrolu nad místem, které ho málem zabilo. Možná potřeba dokázat sám sobě, že oceán nebude navždy jen obrazem hrůzy. A možná také prostá skutečnost, že člověk se po traumatu někdy nevrací zpět tím, že před ním uteče, ale tím, že se mu znovu podívá do očí.
V roce 2023 The Guardian zveřejnil Okeneho osobní vzpomínku, v níž popisoval nejen potopení Jascon-4, ale i pozdější autonehodu, při které se znovu ocitl ve vodě. I tehdy se mu podařilo přežít a zachránit dalšího člověka.
Skoro tři dny na dně oceánu. Tma. Vrak. Mrtví kolegové. Vzduchová kapsa. Ruka, která se vynoří ve světle potápěčské kamery.
Okeneho přežití nepůsobí silně proto, že by ukazovalo člověka jako pána přírody. Právě naopak. Ukazuje, jak jsme křehcí. Jak málo stačí, aby všechno skončilo. Jeden převrácený remorkér, několik metrů kovu, temná voda a svět nahoře, který už vás odepsal.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.badassoftheweek.com/harrison-okene
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2023/sep/26/i-survived-three-days-in-a-capsized-boat-on-the-ocean-floor-praying-in-my-air-bubble
https://zoom.iprima.cz/zajimavosti/nigerijec-prezil-60-hodin-pod-vodou-476761
https://www.lifee.cz/neuveritelny-pribeh-harrisona-okeneho-diky-vzduchove-kapse-dokazal-prezit-na-dne-oceanu-tri-dny-a6d83
https://www.nasdenik.cz/spolecnost-kultura/prezil-tri-dny-pod-vodou-pribeh-harrisona-okeneho
https://www.nationalgeographic.com/adventure/article/131204-nigerian-air-bubble-survival-shipwreck-viral-video-science
