Článek
Na Dálném východě, tam, kde se Rusko dotýká Číny a moře zalévá ústí řeky Amur, leží země ticha. Zimy tam bývají dlouhé a těžké, sníh se drží až do jara a mráz zemi svírá tak, že praskají kmeny stromů. Jen málokteré zvíře tu vydrží. A přesto v těchto lesích žije tvor, který se s chladem naučil žít tak samozřejmě, jako se jiní rodí do tropů.
Říká se mu tygr ussurijský (Panthera tigris altaica) a za tímto jménem se skrývá zvíře, které je samo o sobě zázrakem přizpůsobení.
Tygr ussurijský v zoologické zahradě
Obr z tajgy
Tygr ussurijský je největší z celé své čeledi. Dospělý samec může mít i tři metry na délku a vážit přes čtvrt tuny. Když se postaví, působí spíš jako medvěd než jako kočka. A přesto se pohybuje s lehkostí, kterou mu může závidět i srnec. V hustém lese kráčí tiše, téměř neslyšně, jako by se sněhu nedotýkal. Jeho široké tlapy fungují jako sněžnice a nesou ho po závějích, zatímco vítr mu cuchá hustou srst.
Barva srsti se s ročním obdobím mění. V létě má teplý oranžový odstín s černými pruhy, v zimě je světlejší, někdy až do šeda. Každý tygr má jedinečný vzor pruhů – jako lidské otisky prstů.
Život v mrazu
Ussurijští tygři obývají husté smíšené lesy Přímořského a Chabarovského kraje, kde se prolínají borovice, břízy a habry. V létě tu bývá dusno, v zimě naopak nehostinně prázdno. Tygři tu žijí sami, na obrovském území. Jeden samec může mít revír velký i přes tisíc kilometrů čtverečních. Takové území si pečlivě hlídá – močí značkuje stromy, drápe kůru a nechává pachové stopy, které jiné šelmy varují, že tady vládne on.
Loví hlavně jeleny, srnce a divoká prasata. V zimě, když zvěře ubývá, se spokojí i s menší kořistí – zajícem nebo jezevcem. Když zabije, nespěchá. Kořist si často schová do závěje a vrací se k ní několik dní, dokud nezůstanou jen některé kosti a srst.
Na rozdíl od lvů nebo gepardů neloví do zásoby, žije z okamžiku. Co mu les dá, to vezme, co nevezme, to nechá.
Jako každá kočkovitá šelma, i tygr tráví velké množství času spánkem. Když se však vydá na lov, ujde i desítky kilometrů
Ticho mezi stromy
Když se mluví o tygrech, většina lidí si představí řev, hrozivé výpady, divokost. Ale tenhle tygr je jiný. Jeho síla je tichá.
Většinu dne tráví v klidu, schovaný ve stínu stromů nebo u skalního výběžku. Aktivní bývá hlavně za svítání a za soumraku. V té době taje sníh na povrchu, větřík unáší pachy a světlo je měkké – ideální chvíle pro lovce.
Vidět ho v přírodě je téměř nemožné. Lidé, kteří ho stopují celý život, mívají to štěstí třeba jednou, dvakrát. Někdy zahlédnou jen stopy. Někdy slyší krátké zamručení, které zní, jako by se ozýval samotný les. A někdy vůbec nic. Jen cítí, že tam je.
Matka a mláďata
Když samice zabřezne, po sto dnech se v doupěti, obvykle pod padlým stromem nebo ve skalní dutině, narodí dvě až čtyři mláďata. Slepá, bezbranná, s jemnou srstí. Matka je neopouští – první týdny jen kojí, čistí a hlídá. Když musí na lov, schová je tak, že by je nenašel ani zkušený lovec.
Mláďata rostou pomalu. Lovit se učí až po půl roce, ale skutečnými lovci se stávají až kolem dvou let. Tehdy se rozcházejí a hledají vlastní území. Jen málokteré z nich však přežije první zimu. Hlad, mráz i konkurence jsou neúprosné. Ale ti, kteří přežijí, se stanou dokonalými stroji na přežití.
Mláďata zůstávají dlouho s matkou, oddělují se až kolem věku dvou let
Téměř ztracený druh
Ještě na začátku 20. století žilo v Dálném východě několik tisíc tygrů ussurijských. Potom přišel lov, odlesňování, železnice a osady. Tygři mizeli z mapy stejně rychle jako jejich lesy.
V roce 1940 zůstalo méně než padesát jedinců. Zvířata se stahovala do hor, daleko od lidí. Zdálo se, že je to jejich konec.
Tehdy Sověti vyhlásili úplný zákaz lovu a začali s ochranou. Zřídili rezervace, mezi nimi i slavnou přírodní rezervaci Sichote-Aliň, která se stala jejich posledním útočištěm. Během několika desetiletí se populace začala zvolna zvedat. V 80. letech se počet tygrů vyšplhal na tři stovky, dnes se odhaduje na 500 -600 kusů. To číslo se zdá malé, ale v přírodě znamená zázrak.
Díky fotopastem a satelitním obojkům víme, že se tygři z Ruska znovu objevují i v Číně. Některé samice tam už přivedly na svět mláďata. Poprvé po desítkách let se tak zdá, že by se jejich areál mohl rozšířit, nikoliv zmenšovat.
Krása, která klame
Tygři ussurijští mají hustou hřívu kolem krku a mohutné boky, které jim dávají impozantní vzhled. Ale za tou krásou je těžký život. Lov není vždy úspěšný a každá zima je tvrdou zkouškou.
Jednoho dne může mít tygr plný žaludek a druhý den 30 kilometrů bez nalezení jakékoliv kořisti. Když se dlouho nedaří, přiblíží se k vesnici. Tehdy vznikají střety – pytláci, psi, lidé. Občas někdo zmizí. A přesto, když se to stane, místní neříkají, že šelma „zaútočila“, ale že „vzala, co musela“.
V tamním světě má tygr zvláštní postavení – je to vládce, ale i duch lesa. Zabít tygra se považuje za neštěstí. Mnozí místní lovci věří, že kdo ho zastřelí, do roka zemře.
Pro místní je tygr téměř posvátným zvířetem
Křehká naděje
Dnes už se o tygra starají desítky organizací. Strážci přírody, vědci i dobrovolníci hlídají, aby se pytláctví nevrátilo. V rezervacích se sledují jednotliví jedinci, dávají se jim jména, kontroluje se jejich zdravotní stav i genetika.
Ukazuje se totiž, že právě genetická rozmanitost je největší slabinou druhu. Početná páření mezi příbuznými zvířaty kvůli nízkému počtu jedinců v minulosti způsobily, že populace je geneticky jednotvárná. To zvyšuje riziko nemocí i nižší plodnosti. Pomoci by mělo propojení s čínskou populací, která je částečně odlišná.
Les, který je jejich královstvím
Když se člověk ocitne v těchto lesích, pochopí, proč tygři přežili právě tady. Krajina je tichá, ale živá. Když zapadá slunce, světlo se rozlévá po sněhu jako tekuté zlato. Všude jsou stopy – jelení, vlčí, zaječí – a občas větší, hlubší otisk, který mluví sám za sebe.
Ticho je klamné. Někde nedaleko kráčí tygr. Možná vás vidí. Možná o vás ví už dlouho. A vy nevíte nic.
Takové setkání si člověk zapamatuje na celý život. Ti, kteří ho zažili, říkají, že když se tygr objeví, čas se na chvíli zastaví. Ne kvůli strachu, ale kvůli úžasu. Je to okamžik, kdy se setkají dvě bytosti z různých světů – člověk a zvíře, které přežilo i vlastní vyhubení.
Tygr ussurijský je víc než jen predátor. Je připomínkou toho, co jsme málem ztratili. Kdyby zmizel, zmizela by i divočina, která mu dává život. Je to druh, který spojuje sílu a křehkost, nádheru a nebezpečí, samotu a přežití.
A když se v noci lesem rozlehne tiché zavrčení, není to hrozba. Je to hlas prastarého světa, který nám říká, že i tam, kde vládne sníh a chlad, může přežít život – pokud mu to dovolíme.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://animaldiversity.org/accounts/Panthera_tigris/
https://www.discoveryuk.com/big-cats/siberian-tiger-facts-habitat-and-diet/
https://www.animalspot.net/siberian-tiger.html
https://www.nationalgeographic.com/animals/mammals/facts/siberian-tiger
https://theanimalmap.com/en/animals/siberian-tiger
https://animalfactguide.com/animal-facts/siberian-tiger/
