Poslední z rodu Lykovových. Přes 40 let žili v izolaci na Sibiři, Agafja tam žije v osamění dodnes

Sibiřská tajga má zvláštní vlastnost: umí být krásná i vražedná zároveň – a často obojí v té samé minutě. V létě se umí tvářit skoro přívětivě. Les voní pryskyřicí, kolem vody je měkko, všechno roste jako o závod. Jenže pak přijde první mráz, pak druhý, třetí – a najednou se rozhostí mrazivé ticho a život zmizí. Zima tam není „roční období“. Je to režim.

Právě do takového režimu se ve 30. letech 20. století dobrovolně ztratila rodina Lykovových – ruští starověrci, kteří se rozhodli, že radši budou žít uprostřed ničeho, než aby riskovali další střet se státem a jeho lidmi. A zůstali tam tak dlouho, že když je po desítkách let náhodou objevili geologové, působilo to, jako by někdo otevřel dveře do jiné doby. V roce 1978 se totiž v horách Západního Sajanu našla rodina, která neměla zprávy o světě, jaký znal zbytek Sovětského svazu – včetně druhé světové války a toho, že lidé létají do vesmíru.

Lykovovi, drsný příběh o víře, strachu, tvrdohlavosti, a hlavně o tom, co s člověkem udělá izolace, když netrvá týdny, ale desetiletí.

Lykovovi patřili ke starověrcům – skupině, která se v Rusku oddělila od oficiální pravoslavné církve po reformách v 17. století. Zjednodušeně řečeno, je to tradice, která si držela starší rituály, bohoslužebné knihy a přísné pojetí „správné víry“. Starověrci byli v různých obdobích pronásledovaní a často utíkali na periferii říše – do oblastí, kam se úřady dostávaly hůř.

Ve 30. letech v Sovětském svazu navíc náboženství obecně nemělo na růžích ustláno. Represe byly reálné, někde brutální. V případě Lykovových se jako spouštěč uvádí událost z roku 1936: podle vyprávění, které později zachytil novinář Vasilij Peskov a které popularizují i další texty, měl být Karpův bratr zastřelen sovětskou hlídkou; Karp to viděl a rozhodl se „zmizet“.

Karp Osipovič Lykov tehdy vzal manželku Akulinu a dvě malé děti a odešel do tajgy. Později se jim v izolaci narodily další dvě děti – nejmladší byla Agafja, narozená v roce 1944.

Byl to útěk a zároveň duchovní rozhodnutí. V jejich logice byla civilizace nebezpečná – nejen fyzicky (kvůli státu), ale hlavně duchovně. Když se vám celý svět smrskne na víru a rodinu, začnete vnímat vnější svět jako něco, co vás může zkazit a svést ze správné cesty.

Rodina se usadila v oblasti Abakanského hřbetu v Západním Sajanu, dnešní Chakaské republice na jihu Sibiře. Je to kraj daleko od velkých sídel, s horami, řekami a hustým lesem.

Zima je zde dlouhá a velmi mrazivá, každodenní život se během dní smrskne na základní činnosti - udržet oheň, teplo a udělat něco k jídlu. Léto je naopak velmi krátké, ale během něj je potřeba vypěstovat plodiny, usušit, nasbírat, opravit, připravit a zásobit se na zimu. A to vše v prostředí, které je tvořené rozsáhlými lesy, svahy, vodními toky… ale cesty si musíte prošlapat sami.

Lykovovi byli tvrdí, úsporní a měli znalosti, které se v civilizaci vytrácejí. Bez toho by zde neměli šanci přežít.

Základ jejich přežití byla jednoduchá pravda: bez zásob nepřežiješ. A bez zahrady nemáš zásoby. Lykovovi si proto u obydlí vybudovali záhony a terasy – na tolik „neviditelném“ místě, že je nakonec prozradila až plocha políčka viditelná z vrtulníku. Právě tohle geologové v roce 1978 zahlédli z výšky: v krajině, kde „nic nemá být“, byl najednou kus půdy, který vypadal jako lidská práce.

Pěstovali hlavně to, co má šanci v krátkém létě: brambory, žito, různé druhy zeleniny, konopí. Z konopí se dá udělat vlákno na látku a provazy – a v jejich světě to byl doslova materiál na přežití.

Jídlo bylo tvrdě monotónní. Ne „občas“ jednotvárné, ale trvale. V některých obdobích žili téměř jen z brambor, žitného chleba a toho, co nasbírali. Když přišel mráz ve špatnou chvíli a zničil úrodu, začala opravdová nouze. Některé popisy zmiňují roky, kdy jedli i věci, které bychom normálně jako jídlo nevnímali (kůra, kožené zbytky). Hlad u nich nebyla výjimka, ale opakující se riziko.

Oheň byla druhá osa života. Bez něj se neusuší jídlo, neuvaří, člověk se nezahřeje, nevysuší se oblečení. Dřevo znamenalo čas, pot a pravidelnou práci. A práce byla třetí nutnost. Nešlo jen o to „odpracovat si svoje“. Nutné bylo pracovat pořád, protože když na týden vypadnete z rytmu, zima vám to vrátí i s úroky. A možná nepřežijete.

Čtyři děti (Savin, Natalja, Dmitrij a Agafja) vyrůstaly v prostředí, kde neexistovala škola, lékař, obchod, soused, noviny, rádio. Informace byly rodinné a náboženské. Přesto byly gramotné – četly staré náboženské texty a měly svou představu o dějinách a řádu světa.

Když se později objevili geologové, ti nejdřív některé členy rodiny podcenili – například kvůli zvláštní řeči a intonaci, která byla „pokřivená“ izolací. Později ale sami uznávali, že jde o lidi zručné, vynalézavé a psychicky odolné.

Zajímavé je, jak rozdílné povahy v rodině fungovaly. Některé popisy (opět hlavně přes Peskova) vykreslují Savina jako velmi přísného a tvrdého v náboženských otázkách, zatímco mladší Dmitrij a Agafja byli vůči novým věcem zvědavější.

V létě 1978 letěli sovětští geologové nad Západním Sajenem při průzkumu a všimli si toho, co v té krajině nedává smysl: obdělané plochy. Když se k místu vydali, našli srub a lidi, kteří tam „neměli být“.

První setkání muselo být napjaté pro obě strany. V tajze je cizí člověk riziko – někdy horší než zvěř. A pro Lykovovy navíc cizí člověk znamenal potenciální návrat všeho, před čím utíkali.

Přesto se kontakt postupně navázal. Rodina dlouhé roky postrádala sůl – a když jim ji geologové nabídli, přijali ji. Karp později mluvil o životě bez soli jako o „mučení“, o skutečném trápení.
V našem světě je sůl banalita. V jejich světě to byla jedna z prvních věcí, která jim po letech opravdu chyběla.

Postupně přijímali i další věci – nástroje, látky, baterku… ale zároveň odmítali jiné (typicky zápalky, které považovali za „hříšné“).

Nejsmutnější část příběhu přichází krátce po „objevení“. V roce 1981 zemřeli tři ze čtyř dětí – Savin, Natalja a Dmitrij.

Často se říká, že „zemřeli na civilizační bacily“, protože jejich imunita nebyla zvyklá. Ale nemusí to být tak jednoznačné. Podle Peskovova podání měli Savin a Natalja zemřít na selhání ledvin (což by odpovídalo dlouhodobé podvýživě a extrémnímu režimu), zatímco Dmitrij zemřel na zápal plic – a tam už je možné, že infekce mohla souviset s kontaktem.

Dmitrij je navíc popisovaný jako člověk mimořádně zdatný v pohybu a v lesním životě. O to víc působí jeho konec jako připomínka, že i „nejodolnější“ člověk je jen tělo – a tělo má své limity. Geologové mu nabízeli odvoz do nemocnice, ale on odmítl.

Izolace je zabíjela pomalu (hladem, zimou, stresem), ale kontakt se světem jim nepřinesl záchranu, spíš poslední ránu. Ne proto, že by geologové něco zavinili. Spíš proto, že čtyřicet let v extrému „vytvoří“ extrémní organismus. A pak stačí málo.

Po smrti tří dětí zůstali Karp a Agafja. Geologové se je snažili přesvědčit, aby odešli zpátky mezi lidi, za příbuznými. Oni odmítli.

Tajga pro ně byla domov a město hrozba. Agafja sice později podnikla cestu „po zemi“ – sovětské úřady jí umožnily poznat svět a ona na měsíc vyjela. Ale nakonec se vrátila s tím, že venku je to „strašné“, že je tam příliš aut, špíny a nedá se dýchat.

Karp zemřel v roce 1988. Agafja ho podle popisů pohřbila s pomocí geologů – a pak se vrátila zpátky do svého života v tajze.

Z příběhu „rodiny ztracené v lesích“ se tak stal příběh jediné ženy, která tvrdohlavě odmítá přestřihnout poslední vazbu s místem, které ji formovalo.

Agafja je dnes poslední žijící člen rodiny Lykovových. Její životní příběh se stal v Rusku téměř mýtem a zároveň předmětem řady reportáží, dokumentů a debat o tom, kde je hranice mezi svobodou a opuštěním. Základní fakta jsou ale jasná: narodila se v roce 1944, dětství prožila v izolaci, rodinu objevili geologové v roce 1978 a po smrti otce žije v tajze v podstatě sama (s občasnou pomocí zvenčí).

Podle pozdějších zpráv začala s věkem přijímat víc pomoci – mimo jiné měla získat satelitní telefon a pomocníci jí vozí zásoby, zvlášť v zimě.
Ale přijmout pomoc není totéž co „přijmout civilizaci“. Ona pořád odmítá odejít. Ne proto, že by nechápala pohodlí. Spíš proto, že její identita je s tajgou pevně srostlá. Agafja patří do tajgy.

Velkou část toho, co dnes o Lykovových známe v detailu (povahy, drobné každodennosti, dialogy), zpopularizoval novinář Vasilij Peskov. V 80. letech o rodině publikoval sérii textů a později z nich udělal knihu známou jako „Taёжный тупик“ (česky by to šlo přeložit jako „Slepá ulička v tajze“, anglicky vyšla jako Lost in the Taiga).
V angličtině vyšla kniha v 90. letech a recenze ji popisují jako mimořádný dokument o víře a přežití.

Jejich příběh se stal tématem mnohých debat. Pro některé je to důkaz, že lze žít samostatně mimo civilizaci, pro jiné je to naopak důkaz, že bez společnosti se moc přežít nedá. Faktem je, že taková izolace, byť pro některé z nás i lákavá, není žádný med a idylka. Je to každodenní snaha o přežití. Víra byla v jejich případě motorem, ale současně i překážkou, která jim bránila se začlenit do společnosti.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.theguardian.com/world/2026/jan/22/forty-years-in-the-siberian-wilderness-the-old-believers-who-time-forgot

https://magazin.aktualne.cz/po-70-letech-v-divocine-se-stretla-s-civilizaci-utikala-pred/r~0d6cac7abdd311e59c4a002590604f2e/?lp=1

https://rarehistoricalphotos.com/lykov-family-story/

https://www.smithsonianmag.com/history/this-russian-family-lived-alone-in-the-siberian-wilderness-for-40-years-unaware-of-world-war-ii-or-the-moon-landing-7354256/

https://www.theguardian.com/world/2016/jan/15/siberian-hermit-agafia-lykova-russia-airlifted-to-hospital-over-leg-pain

https://www.businessinsider.com/72-year-old-hermit-lives-in-siberian-wilderness-photos-video-2017-6#her-homestead-is-decorated-with-christian-artwork-4