Článek
Když se řekne žralok bílý, většina lidí si okamžitě vybaví tu slavnou filmovou hudbu a stoupající ploutev z Čelistí. Od té doby se stal symbolem hrůzy, noční můrou všech, kdo se odváží dál od pláže. Jenže tahle představa má s realitou společného možná tolik, jako pohádky s opravdovým životem. Žralok bílý je sice obrovský, rychlý a skutečně dokáže být nebezpečný, ale zároveň je to tvor, který se chová úplně jinak, než nám Hollywood vykreslil.
Žralok bílý působí impozantně
Kde můžete tohoto žraloka potkat?
Bílí žraloci nejsou vázaní jen na jedno místo, žijí prakticky ve všech oceánech. Nejvíc jich je kolem Jižní Afriky, Austrálie, Kalifornie nebo Nového Zélandu, ale občas zavítají i do Středozemního moře. Mají rádi pobřeží, kde se vyskytuje hodně tuleňů a lachtanů. Ale není pravda, že by se drželi jen u břehů. Některé jedince vědci osadili satelitními vysílačkami a zjistili, že urazí i tisíce kilometrů. Jeden slavný kus například plul z Jižní Afriky až k Austrálii, jiný se vydal z Kalifornie na Havaj. Tyhle dlouhé trasy zatím úplně nechápeme, ale zdá se, že souvisejí s rozmnožováním a hledáním potravy.
Jak velký vlastně ve skutečnosti je?
Říkat mu „velký“ není přehnané. Běžný dospělý kus měří kolem čtyř až pěti metrů a váží přes tunu. Některé samice ale přesáhnou šest metrů a hmotnost se počítá na dvě tuny. Samice bývají větší než samci – v žraločím světě to není nic výjimečného.
Tělo mají jako torpédo. Úzké, hladké, přizpůsobené rychlosti. V kombinaci s obrovským ocasem to znamená, že dokážou plavat rychlostí až kolem 25 km/h. A pak jsou tu jejich čelisti – plné trojúhelníkových, pilovitých zubů, ostrých jak břitva. A protože se zuby neustále obměňují, nikdy nemají „špatný chrup“. Když nějaký zub vypadne, hned ho nahradí další z řady. Za život tak žralok vystřídá tisíce zubů.
Velikost žraloka a množství jeho ostrých zubů děsí lidi nejvíce. Ale člověk není jeho přirozenou kořistí.
Smysly, které člověk nemá
Kdybychom měli čich jako žralok bílý, asi by nám vadilo i to, když si někdo dal o tři patra níž česnek. Tenhle predátor ucítí i stopu krve rozptýlenou v obrovském množství vody. Navíc má tzv. Lorenziniho ampule – speciální senzory na hlavě, které zachytí elektrické impulsy svalů. Díky tomu žralok pozná, že se někde poblíž něco hýbe, i když to nevidí. V kombinaci s dobrým zrakem má tak opravdu působivý „radar“.
Strategie lovu
Žralok bílý má víc strategií, ale nejznámější je útok zespoda. Uvidí tuleně u hladiny, rozjede se zdola a tak prudce, že občas vyletí celý nad hladinu. To se dá nejlépe pozorovat u Mysu Dobré naděje v Jižní Africe. Scéna, kdy obrovský žralok vyletí z vody s tuleněm v tlamě, působí jako z jiného světa.
Není to ale jen lovec živých zvířat. Neopovrhne ani mršinou velryby. Když někde hyne kytovec, dřív nebo později se tam objeví bílí žraloci. Takový „švédský stůl“ jim vydrží klidně i týdny.
Rychlý a inteligentní, takový je vrcholový predátor moří a oceánů
Rozmnožování: tajemství, které pořád neznáme celé
O jejich rozmnožování se toho ví málo, protože se odehrává daleko od lidí. Samice rodí živá mláďata, ale jde o zvláštní proces – mláďata se vyvíjejí ve vejcích uvnitř těla matky. Březost trvá dlouho, odhady mluví o 11 až 18 měsících. Mláďata se rodí velká, kolem 1,5 metru, a hned od začátku se musí starat sama o sebe. Matka je nechá napospas osudu.
Žraloci bílí se dožívají čtyřiceti i víc let. Samci dospívají kolem desátého roku, samice ještě později. To znamená, že když lidé populaci výrazně zredukují, trvá dlouhá léta, než se znovu vzpamatuje.
Útoky na lidi: víc mýtus než realita
Ano, bílý žralok je jedním z nejčastějších viníků žraločích útoků na člověka. Ale čísla jsou jiná, než by laik čekal. Na celém světě se ročně eviduje pár desítek případů, z toho jen hrstka smrtelných. Nejčastěji se to stává surfařům. Zespodu silueta člověka na prkně vypadá jako tuleň – a to je oblíbená kořist. Žralok tedy vyzkouší kousnutím, a když zjistí, že to není ono, často odplave. Jenže i jedno kousnutí může být fatální.
Do dějin se zapsala třeba série útoků v New Jersey v roce 1916. Právě tahle událost inspirovala spisovatele Petera Benchleyho k románu Čelisti. Další časté útoky se odehrávají v Austrálii nebo u Jižní Afriky. Přesto je šance, že člověka zabije žralok, menší, než že ho zasáhne blesk.
Žraloci se jmény
Někteří bílí žraloci se stali doslova celebritami. Díky vědcům a dokumentaristům dostali jména a sledují se celé roky. Například „Deep Blue“ – samice měřící přes šest metrů, která se objevila u Havaje. Je považovaná za jednoho z největších žraloků, jací kdy byli natočeni. Její klidná povaha vyvrací mýtus o neustále útočícím monstru.
Další známou samicí je „Nicole“, která byla sledována při rekordní cestě z Jižní Afriky až do Austrálie a zpátky – více než 20 tisíc kilometrů. A pak je tu „Ironbound“, velký samec z Kanady, kterého vědci často lokalizují pomocí GPS. Tyhle konkrétní příběhy ukazují, že každý žralok je osobnost a že o jejich životě stále víme málo.
V kultuře a médiích
Obraz žraloka bílého změnil hlavně Spielbergův film Čelisti z roku 1975. Z původně málo známého tvora se stal symbol hrůzy. Lidé se začali bát plavat v moři, a zároveň se rozpoutala vlna nenávisti a lovu žraloků.
Dnes už je situace jiná. Dokumentární kanály jako Discovery pořádají každoročně „Shark Week“ – týden věnovaný žralokům, kde se snaží ukázat pravdu a zároveň přilákat diváky na působivé záběry. Z původně démonizovaného zvířete se tak stává spíš fascinující objekt studia a obdivu.
Žralok jako suvenýr i pokrm
Po staletí se žraloci lovili hlavně kvůli ploutvím. V Asii se z nich vaří polévka, která má být symbolem bohatství. Ploutve se ale často získávají brutálním způsobem – rybáři je useknou a tělo žraloka hodí zpátky do moře. Zuby a čelisti se prodávají jako suvenýry, někdy za neuvěřitelné částky.
Maso žraloka bílého se jí jen výjimečně, protože jeho lov je ve většině zemí zakázán. Přesto se občas chytí nechtěně do sítí nebo na háky. Pro tak pomalu se množící druh to představuje obrovský problém.
Proč je důležitý?
Žralok bílý je dnes vedený jako ohrožený druh. Počty klesají kvůli lovu, vedlejším úlovkům i ničení prostředí. Přitom má v mořském ekosystému zásadní roli. Je to vrcholový predátor – drží v rovnováze počet tuleňů, lachtanů a dalších zvířat. Když by zmizel, celé potravní řetězce by se rozpadly.
Proto se dnes víc než kdy dřív mluví o ochraně. Některé státy zakázaly jeho lov úplně, jinde vznikají chráněné oblasti. A velký boom zažívá i ekoturistika – potápění v kleci. Lidé, kteří to zažili, často říkají, že jim to úplně změnilo pohled. Ze strašáka se pro ně stal majestátní tvor, který si zaslouží respekt.
Pravda versus mýtus
Velký bílý žralok je fascinující tvor, který si neprávem vysloužil pověst krvelačného monstra. Ano, může být nebezpečný, ale statisticky nás ohrožuje mnohem míň než naše auta. Spíš než o sebe bychom se měli bát o něj – protože největší hrozbou jsme pro něj právě my lidé.
Pokud se naučíme na něj dívat bez předsudků, zjistíme, že je to nedílná součást oceánů. A že bez něj by moře nebyla tím, čím jsou.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://animaldiversity.org/accounts/Carcharodon_carcharias/
https://www.floridamuseum.ufl.edu/discover-fish/species-profiles/white-shark/
https://www.sharks.org/white-shark-carcharodon-carcharias
https://sharkcagediving.co.za/myth-busting-5-common-misconceptions-about-great-whites/
https://www.nationalgeographic.com/animals/article/great-white-shark-myths
https://www.bbc.com/news/newsbeat-46916839
