Článek
Požár Malé Strany a Hradčan 2. června 1541 bývá popisovaný jako nejničivější požár v dějinách Prahy. Nešlo jen o „větší požár“, po kterém se pár ulic opraví. Ten den se během hodin „zlomila páteř“ celé levobřežní Prahy: Malá Strana, Hradčany i velká část Pražského hradu se změnily ve spáleniště. A spolu s domy shořely i věci, které se už nikdy nedaly nahradit – třeba části zemských desek, tedy právních zápisů a paměti státu.
Město, které hořelo snadno
Abychom pochopili, jak se mohl ten požár tolik rozšířit, je potřeba se na chvíli přenést do Prahy poloviny 16. století. Dnešní Malá Strana je pro nás „kamenná“, barokně uhlazená, turisticky fotogenická. Jenže tehdy měla spoustu prvků, které byly pro velký požár doslova pozvánkou:
- střechy ze šindele nebo jiných hořlavých krytin,
- dřevěné pavlače, přístavky, sklady,
- úzké uličky a domy natěsnané jeden na druhý,
- a hlavně: oheň v domácnosti byl každodenní nutnost – vaření, topení, řemesla.
Když se k tomu přidá sucho, horko a vítr, může z malého ohně vyrůst během chvíle katastrofa. Přesně tak to líčí dobové vzpomínky: mluví o mimořádném horku, suchu a „zrádném větru“, který plameny hnal dál.
Dobová ilustrace požáru, Heinrich von A. Steiner
Kdy a kde to začalo: „dům Bašta“
Dnes se jako místo vzniku nejčastěji uvádí dům Na Baště (čp. 7) na Malostranském náměstí. Ten údaj se objevuje v pozdějších souhrnech a je běžně citovaný i v moderních přehledech.
Co je na tom zajímavé: dobový text spojovaný s Václavem Hájkem z Libočan (který požáru věnoval samostatný spis) popisuje, že oheň měl začít u domu „který slove Bašta“ a první si ho měli všimnout pokrývači na sousední malostranské radnici; zmiňuje se i komín „od kuchyně“.
Požár nevzniká vždycky dramaticky. Často je to obyčejná kombinace – jiskra, komín, špatně hlídané ohniště, nešťastná manipulace při práci kolem střechy. Přesnou příčinu dnes s jistotou prohlásit nejde; to, co máme, jsou popisy průběhu a místo, které se v tradici ustálilo.
V některých novějších popularizačních textech se objevují jiné názvy domu (např. „U Černého orla“). To už ale není jednotné a v pevných historických souhrnech se nejčastěji drží první varianta.
Časová osa: od odpoledne k peklu během hodin
Dobové líčení, které shrnuje i panel Historického ústavu AV ČR, umisťuje začátek požáru do rozmezí mezi 19. a 20. hodinou tehdejšího počítání času (v přepočtu zhruba kolem 15. hodiny dnešního času).
To, co následovalo, už šlo mimo běžnou lidskou kontrolu.
- Zpočátku se prý snažilo hasit služebnictvo domu, ale rychle bylo jasné, že to nezvládnou.
- Oheň přeskočil na sousední domy a vítr ho táhl severním a západním směrem.
U velkých městských požárů nehoří „jeden dům vedle druhého“ jako v klidném řetězu. Hořící šindel a jiskry létají vzduchem, přeskakují ulici, chytají střechy o desítky metrů dál. Najednou máte v jedné čtvrti víc ohnisek, než kolik je lidí schopných nosit vodu.
Dnešní Hradčany
Malá Strana: ztráta dvou třetin domů
V součtech škod se objevují konkrétní čísla: na samotné Malé Straně shořelo 155 domů a zachovalo se jen 78 stavení, tedy zhruba třetina.
To znamenalo tisíce lidí bez střechy nad hlavou, zničené dílny, obchody, zásoby, osobní věci, dokumenty, rodinné památky. A také obrovský zásah do fungování města: Malá Strana nebyla „předměstí“, ale klíčová část Prahy – s úřady, šlechtickými domy, kláštery, služebnictvem, řemesly napojenými na Hrad.
V různých textech se někdy objeví vyšší čísla „stovek“ či „téměř celé Malé Strany“. Podle skutečně doložených soupisů je nejčastěji citovaná bilance 155 malostranských domů a celkem 197 domů na Malé Straně a Hradčanech dohromady.
Hradčany: téměř všechno pryč
Požár se nezastavil na hranici čtvrti. Podle souhrnu škod se uvádí, že na Hradčanech shořelo 42 domů.
Dobové paměti Mikuláše Dačického z Heslova mluví ještě tvrději: že kromě několika výjimek byla vypálena všechna stavení na Hradčanech i Malé Straně a že zbyla jen třetina domů.
Tady je vidět rozdíl mezi „souhrnným číslem“ a „pocitem z katastrofy“ v očích svědka. Když hoří ulice a lidé utíkají s tím, co unesou, nejsou jejich pocity reálné ve smyslu přesného zhodnocení škod. Lidé jsou v takových chvílích plní emocí a mají pocit, že se jim zhroutil celý svět – a vlastně v rámci té čtvrti se opravdu zhroutil.
Pražský hrad: oheň v srdci království
Nejzásadnější symbolický moment je, že oheň došel až na Pražský hrad. Dobové líčení zmiňuje, že nejdřív vzplály pavlače a bašty parkánu, pak krov kaple Všech svatých a sousední Starý královský palác.
Zasažena byla i katedrála sv. Víta – zvlášť těžce měla být poškozená její nedokončená západní část, zatímco chór přežil.
Pro obyvatele to tak byla dvojitá rána: nejenže něco shoří, ale ještě se to týká stavby, která vznikala generacemi a už tehdy byla symbolem státnosti a prestiže.
V moderních přehledech se objevuje i informace, že v kapli Všech svatých se při požáru propadla klenba.
A oficiální stránka Pražského hradu k objektu Starého královského paláce připomíná, že po „velkém požáru 1541“ z kostela Všech svatých zůstaly jen obvodové zdi.
Dnešní Vladislavský sál
Vladislavský sál a „štěstí v neštěstí“
Požár poškodil také Vladislavský sál – prostor, který byl i tehdy vnímán jako výkladní skříň reprezentace. Zdroje uvádějí zvláštní detail: že v něm zůstala klenba zachována, i když byl poničen.
To je vlastně typická stopa požáru: někde se propadne všechno, jinde přežije to, co byste čekali, že padne jako první. Kámen a klenby vydrží víc než krovy a střechy, a oheň často zabíjí hlavně shora – tím, že spálí konstrukce, které drží celý dům pohromadě.
Spolu s Vladislavským sálem bylo poškozeno i Ludvíkovo křídlo a další části královského paláce.
Zemské desky: když shořela „paměť“ státu
Jeden z nejhorších následků se netýkal ani tak zdí, jako spíš papíru. Při požáru shořel archiv zemských desek – tedy pozemkových knih a právních zápisů české šlechty.
To nebyly „nějaké dokumenty“. To byl základ majetkových práv: kdo co vlastní, jaké jsou závazky, převody, spory, dědictví. Když se tohle ztratí, není to jen historická škoda. Je to zcela aktuální problém týkající se mnoha a mnoha lidí.
Je příznačné, že podle přehledu byl ještě koncem roku 1541 založen nový archiv a sněm uložil obnovu starých zápisů na základě svědeckých výpovědí.
Lidé, kteří právě přišli o domy, museli svědčit o tom, co kdo vlastnil, kde byl jaký zápis, jaké hranice pozemku platily, kdo komu co dluží. A do toho chaos, chudoba, stěhování, nouze. Požár tedy nezničil jen město, ale na čas „rozkýval“ i právní jistotu.
Oběti: víme jméno i počet, ale neznáme celý příběh
U velkých historických požárů bývá problém, že se počty obětí jen odhadují. Tady je situace paradoxně přesnější: přehled uvádí, že uhořelo nebo zemřelo na následky požáru 52 osob a že Václav Hájek z Libočan měl ve spise dokonce „pečlivě zpracovaný seznam obětí“.
Číslo 52 ale neříká nic o tom, kolik lidí přišlo o všechno a přežilo. Při městském požáru se dá utéct – ale často jen tak, že necháte za sebou celý život v jedné truhle, v jedné dílně, v jedné světnici. Velké množství lidí přišlo úplně o všechno.
Proč se to rozjelo tak strašně rychle?
Když se člověk drží toho, co zdroje skutečně říkají, opakují se tři motivy:
- mimořádné horko a sucho
- vítr, který „zrádně“ pomáhal ohni
- městské prostředí, které bylo pro oheň ideální (hustá zástavba, hořlavé střechy, dřevo)
A k tomu tehdejší realita hašení. Profesionální hasičské sbory v dnešním smyslu neexistovaly. Města měla určité povinnosti a opatření (vědra, háky, hlídky), ale proti velkému požáru rozhoduje organizace, tlak vody, technika a rychlost zásahu. To tehdejší Praha prostě neměla.
Ilustrační obrázek
„Boží dopuštění“: jak si to lidé vysvětlovali
Dobová mentalita hrála obrovskou roli. Panel Historického ústavu AV ČR cituje pasáž, která jasně ukazuje, jak se podobné katastrofy interpretovaly: jako důsledek „hříchů lidských“ a božího dopuštění, a jako varování k nápravě života.
To není jen pobožná fráze. Takové vysvětlení pomáhalo dát chaosu smysl: když se děje něco tak obrovského, lidé instinktivně hledají příčinu, viníka, pravidlo. V době bez moderního chápání rizik a bez pojistného systému to byla i forma „psychologické opory“ – byť tvrdé a často kruté.
Smutným faktem také je, že kromě Božího hněvu se lidé snažili najít i další vysvětlení nebo spíše důvod, proč došlo k tak ohromnému požáru. A jako tomu bylo i později v historii, tak i tehdy ukázalo mnoho občanů na Židy. Král Ferdinand I. Habsburský je nechal posléze vyhnat z města i království, a to i přesto, že nebyl žádný důkaz, že by se na vzniku požáru nějak podíleli.
Obnova: požár jako (nechtěná) brána renesance
Největší paradox tohohle neštěstí je, že to otevřelo prostor pro proměnu. Přehledy uvádějí, že zničení středověké zástavby Malé Strany vytvořilo podmínky pro uplatnění renesanční architektury a pro scelování parcel – tedy výstavbu větších šlechtických paláců blízko panovnického sídla.
Renesance se v Praze začala prosazovat už za vlády Ferdinanda I. a jako jeden z prvních výrazných příkladů se uvádí Letohrádek královny Anny (Belveder), spojený se jménem architekta Paola della Stella.
Neznamená to, že „požár přinesl renesanci“ jako kouzlem. Ale tím, že shořelo mnoho domů současně, nebylo nutné je stavět přesně takové, jaké byly předtím. Najednou se dala měnit dispozice, spojovat parcely, stavět reprezentativněji, používat jiné materiály a jiné stavební postupy.
A taky – obnova netrvala rok. Podle přehledu byla Malá Strana obnovena až v druhé polovině 16. století, tedy v dlouhém procesu.
Nová pravidla a hlídky: město se učí z popela
Požár přinesl i konkrétnější opatření. Přehled zmiňuje mimo jiné požadavek, aby ulice vedoucí k řece zůstaly nezastavěné, a také dlouhodobé noční hlídky na věži kostela sv. Mikuláše (zrušené až v roce 1892).
Požár 1541 tak nebyl trauma na pár let. Některé reakce a zvyky se táhly městem stovky let.
Co zůstalo a co zmizelo?
U některých částí Hradu víme, jak zásadní byl zásah ohně, protože pozdější stav je už „po“. Třeba u kostela Všech svatých se přímo uvádí, že po požáru zůstaly jen obvodové zdi a obnova už měla jiný rozsah a podobu.
A u katedrály sv. Víta je zdůrazněné, že těžce doplatila hlavně nedokončená západní část.
Dneska už těžko rozeznáme, které části byly poničené, které zničené a které přežily bez újmy, protože Praha prošla dalšími přestavbami, barokem, 19. stoletím i moderními zásahy. Jenže ten požár je jedna z těch událostí, které posunuly „výhybku“. Když se dnes člověk prochází Malou Stranou a říká si „tohle je tak krásně historické“, velká část té „historické“ podoby je ve skutečnosti výsledek dlouhé obnovy po roce 1541 – a následných stavebních vln, které už stály na nových základech.
Malá Strana po roce 1541: město, které muselo začít znovu
Požár 1541 je jedním z těch okamžiků, kdy se historie přestane tvářit jako „plynulý vývoj“ a ukáže se jako ostrý řez. Ještě včera měl někdo dílnu, dnes má hromadu popela. Ještě včera stály domy nalepené na sobě, dnes jsou to holé parcely. Ještě včera existovaly listiny, dnes nejsou – a musí se znovu skládat z lidské paměti.
Oheň nebyl jen ničitel domů, ale i ničitel souvislostí. Zničil plánky, zápisy, smlouvy, rodové papíry, kroniky, řemeslné záznamy. Spousta věcí se obnovila – město znovu vyrostlo, paláce se postavily, kostely opravily. Jenže něco se už nikdy nevrátí.
Proto je požár Malé Strany a Hradčan z roku 1541 tak velký i dnes: není to jen „historická událost“. Je to moment, kdy se Praha doslova přepsala.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://epochaplus.cz/prazane-obvinili-z-niciveho-pozaru-v-roce-1541-zidy/
https://www.idnes.cz/praha/zpravy/pozar-mala-strana-smutne-vyroci.A160601_2250429_praha-zpravy_rsr
https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2021/cislo-7/praha-plamenech.html
https://www.hiu.cas.cz/user_uploads/badatelum_i_verejnosti/pro_ucitele_dejepisu/2021_11_5_panelova_vystava_dod_stredovek/05_pozary_1.pdf
https://theses.cz/id/0yui27/00176042-838262696.pdf
https://eurozpravy.cz/veda-a-technika/veda/221643-dopustil-buh-hroznou-ranu-pro-hrichy-na-malou-stranu-jak-vypadal-nejvetsi-pozar-v-dejinach-prahy
