Predátor bez páteře: obří stonožka Scolopendra gigantea měří i 30 cm a troufne si i na drobné savce

Stonoha obrovská (Scolopendra gigantea) se v řadě textů často střídavě mění buď v „hororový hmyz“, nebo v přifouknutou internetovou legendu. Obojí je škoda. Biologicky je totiž zajímavější brát ji vážně jako to, čím opravdu je: velký, aktivní bezobratlý predátor tropů, který kombinuje mechanickou sílu s jedovým aparátem natolik účinně, že se může dostat i k malé obratlovčí kořisti. Právě tahle „překročená hranice“ – tedy situace, kdy bezobratlý predátor příležitostně uloví savce – je klíčem k tomu, proč se o druhu S. gigantea tolik mluví i mimo okruh zoologů.

Začněme u běžného omylu: stonožky nejsou hmyz. Patří mezi mnohonožky (Myriapoda), třídu stonožky (Chilopoda). Na rozdíl od mnohonožek v užším smyslu (Diplopoda), které jsou většinou detritofágní a spoléhají se spíš na chemickou obranu, jsou stonožky od podstaty dravé. Rod Scolopendra patří k největším a nejrobustnějším zástupcům celé třídy a Scolopendra gigantea je v rámci rodu extrém: často se uvádí jako největší stonožka světa, s délkou přesahující 30 cm. V praxi to znamená, že dospělý jedinec není „drobný domácí škůdce“, ale živočich s tělesnou hmotou a svalovinou, která už dovoluje střet s kořistí, jež má páteř a umí se bránit.

Konstrukce těla je dokonale přizpůsobená jejímu stylu života. Tělo je dorzoventrálně zploštělé, článkované, s jedním párem nohou na každý segment. Právě to je podstatné: nejde o spoustu nohou pro „efekt“, ale o stabilitu a kontrolu pohybu v členitém terénu. Stonožka se dokáže opřít o mnoho bodů zároveň, rozložit sílu a přitom zůstat překvapivě rychlá. Pohyb působí vlnivě, ale není chaotický; je to dokonale koordinovaná práce segmentů, která umožňuje prudké změny směru a plynulé přelézání přes nerovnosti. U velkých scolopender to navíc znamená možnost „zakotvit“ část těla a zbytek použít k manipulaci s kořistí.

Nejtypičtější „zbraň“ stonožek však neleží v čelistech jako u obratlovců. První pár končetin je přeměněn na tzv. forcipuly – jedové háky napojené na jedové žlázy. Prakticky to znamená, že útok není klasické kousnutí, ale bodnutí spojené se sevřením. Jakmile forcipuly proniknou do tkáně, do kořisti se dostane směs toxických látek, která zvyšuje bolest, snižuje schopnost aktivního odporu a urychluje „ztrátu kontroly“ kořisti nad vlastním tělem. U menších živočichů to může znamenat rychlé znehybnění; u větších jde o to, že se zkrátí doba, po kterou je kořist schopná účinně bojovat, a stonožka si tak může dovolit lov, který by jinak byl příliš riskantní.

Rozšíření S. gigantea je svázáno hlavně se severní částí Jižní Ameriky a s nejjižnějšími oblastmi Karibiku. V ověřených záznamech se uvádějí například Venezuela, Kolumbie, Brazílie a některé ostrovy jako Aruba či Curaçao; jako typická stanoviště se zmiňují tropické a subtropické lesy (včetně suchých tropických lesů), tmavá vlhká místa v listovém opadu, pod kameny a kmeny, v dutinách a prasklinách, někdy i v jeskyních. Důležité je mikroklima: stonožka potřebuje tmu, vlhko a úkryty, kde zároveň může číhat na kořist. Není náhoda, že právě prostředí s mnoha štěrbinami, dutinami a převisy vyhovuje predátorovi, který spoléhá na přepad a krátkou vzdálenost.

Potrava obří stonožky je široká a přesně odpovídá její povaze nevybíravého predátora. Základ tvoří velký hmyz a další bezobratlí včetně pavouků a štírů, ale u velkých jedinců se pravidelně zmiňují i obratlovci: žáby, ještěrky, malí hadi, drobní hlodavci a příležitostně také ptáci či netopýři. Stonožka není specialista na savce; většinu času bude lovit to, co je nejdostupnější a energeticky výhodné. Jenže právě oportunismus je evolučně silná strategie: když se naskytne kořist neobvyklá, ale dosažitelná, predátor ji využije. A v tropickém ekosystému, kde se nabídka kořisti mění v čase a prostoru, to může být rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem.

Největší pozornost si získala predace netopýrů, protože jde o situaci, která odporuje intuici: bezobratlý predátor proti savci schopnému letu. Přelomová pozorování pocházejí z venezuelské jeskyně Cueva del Guano na poloostrově Paraguaná. Autoři zde popsali případy, kdy obří stonožky ulovily tři druhy netopýrů, a zdůraznili dvě schopnosti, které jsou v takovém prostředí klíčové: stonožky dokázaly lézt po stropě jeskyně a útočit na netopýry v místě, které bývá pro řadu predátorů prakticky bezpečným útočištěm, a současně dokázaly přemoci kořist, která může být hmotnostně srovnatelná nebo i těžší.

Mechanicky je to zápas o kontrolu. Stonožka musí kořist zafixovat, aby ji neztratila – zvlášť na stropě, kde jakýkoli výpad může skončit pádem. V tom se ukazuje výhoda mnoha nohou: část končetin drží kontakt s podkladem, část pracuje s kořistí. U velkých scolopender se popisuje i to, že dokážou manipulovat kořistí, i když je ke stropu přichycená jen částí nohou, takže přední část těla může pracovat jako „pracovní rameno“ a zbytek zajišťuje stabilitu. Jed v takovém scénáři funguje jako urychlovač. Ne jako kouzelný vypínač, ale jako faktor, který zkrátí dobu, po kterou se kořist dokáže vyprostit nebo predátora setřást. U netopýrů hraje roli i to, že často visí ve stabilní poloze, a útok shora tak využívá i moment překvapení.

Modernější přehledové práce o predaci obratlovců stonožkami uvádějí venezuelský případ S. gigantea jako jeden z nejlépe doložených příkladů predace savců u rodu Scolopendra a zasazují ho do širšího kontextu: podobné události byly popsány i u dalších druhů scolopender v jiných částech Ameriky. To je podstatné, protože tím mizí dojem, že jde o jedinou kuriozitu. Spíš to vypadá jako okrajová, ale reálná ekologická možnost: tam, kde jsou netopýři dostupní v klidové poloze a predátor má přístup k jejich úkrytu, může se predace opakovat.

Otázka „co člověk“ je u tohoto druhu nevyhnutelná, ale odpověď je méně dramatická než se často píše. Bodnutí stonožkou (přesněji envenomace forcipuly) bývá typicky velmi bolestivé, s výraznou lokální reakcí: otok, zarudnutí, pálení a citlivost v místě vpichu; bolest se někdy popisuje jako pálivá a může se šířit po končetině. V části případů se přidají i systémové příznaky, jako je slabost nebo zvýšená teplota, a existují popsané komplikace typu sekundární infekce, pokud se poranění zanítí. Pro zdravého dospělého člověka to obvykle není život ohrožující situace, ale rozhodně to není příjemná zkušenost.

Predace u stonožek není jen otázka velikosti čelistí nebo rychlosti běhu, ale mozaika dílčích schopností. U S. gigantea vidíme, jak se skládá přilnavost (schopnost lézt i po stropě), koordinace (pracovat s tělem jako s pružným nástrojem), chemický útok (forcipuly a jed), a mechanická kontrola (desítky nohou, které kořist fixují).

Tohle všechno ale zároveň neznamená, že by obří stonožka byla „nejnebezpečnější zvíře džungle“. Ekologicky je to součást systému: reguluje populace velkých bezobratlých i drobných obratlovců, sama je kořistí některých ptáků a savců, a její úspěch stojí na tom, že umí využít úkryty a lovit v noci. Strach, který vyvolává, má často víc společného s lidskou percepcí (mnoho nohou, segmentované tělo, rychlý pohyb) než s reálnou pravděpodobností vážného zranění. I proto bychom ji měli vnímat střízlivěji: bez zbytečné démonizace, ale i bez zlehčování.

V tropech není důvod k panice, ale je důvod k disciplíně: nestrkat ruce do tlejícího dřeva, nezvedat kameny holou rukou, vyklepat boty a oblečení, dávat pozor na tmavé vlhké škvíry. Pokud by k bodnutí došlo, smysl má základní první pomoc (chlazení, hygiena rány, sledování reakce) a v případě silné reakce nebo u dětí vyhledání lékaře. A pak už zbývá to podstatné: přijmout, že predátor nemusí mít srst ani šupiny, aby byl v určitém prostředí dokonale úspěšný. U Scolopendra gigantea je ta lekce nepříjemná jen v tom, že je vidět na první pohled. V ekosystému ale plní přesně tu roli, která jí dlouhodobě vychází.

Na závěr se vrátím znovu k tomu, proč obří stonožka vzbuzuje tolik pozornosti. Ne proto, že by byla výjimečně nebezpečná, ale proto, že narušuje naše zažité představy o tom, kdo je v přírodě „silný“ a kdo jen „okrajový hráč“. Případy, kdy dokáže ulovit obratlovce, nejsou žádnou senzací, ale přirozeným důsledkem její stavby těla, chování a prostředí, ve kterém žije. Když se na Scolopendra gigantea podíváme bez emocí, vyjde z toho ne monstrum, ale dobře přizpůsobený predátor, který dělá přesně to, co mu evoluce dovolila. A právě v tom je její skutečná zajímavost - připomíná, že příroda se neřídí lidským pocitem měřítka ani hierarchie, ale prostou účinností.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://animaldiversity.org/accounts/Scolopendra_gigantea/

https://pestinsight.org/2025/09/26/giant-centipede/

https://www.frontiersin.org/journals/ecology-and-evolution/articles/10.3389/fevo.2025.1634037/full

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC7944685/

https://www.poison.org/articles/are-centipede-stings-harmful-191

https://digitalcommons.unl.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=2076&context=insectamundi