Predátor z asijských mokřadů - kočka rybářská se vody nebojí, ponoří se i pod hladinu.

Kočka rybářská nepůsobí jako zvíře, které by se snažilo někomu zalíbit na první pohled, i když milovníci koček by jistě nesouhlasili. Není tak elegantní, není roztomilá a už vůbec nepůsobí křehce. Když ji člověk vidí poprvé, má spíš pocit, že se dívá na něco těžkého, zemitějšího, možná trochu neotesaného. A právě to k ní patří. Je to kočka, která si nevybrala lehkou cestu. Vybrala si vodu.

Většina koček se vodě vyhýbá. Ne proto, že by byla nebezpečná, ale proto, že je pro ně nepohodlná. Studí, je kluzká, těžko se v ní pohybuje. Kočka rybářská tohle nikdy neřešila. Voda je prostě součástí jejího světa. Stejně jako bahno, rákosí, pomalu tekoucí řeky a tichá zákoutí mokřadů, kde se všechno děje pomaleji, ale o to vytrvaleji.

Z biologického hlediska patří kočka rybářská (Prionailurus viverrinus) do rodu Prionailurus, tedy mezi malé asijské kočky. Na papíře je příbuzná druhům, které známe lépe – třeba kočce bengálské. Jenže příbuzenství v tomhle případě klame. Zatímco jiné kočky z tohoto rodu se drží lesa, křovin nebo otevřené krajiny, kočka rybářská šla jiným směrem.

Nevydala se za rychlostí ani obratností. Vsadila na sílu, trpělivost a schopnost fungovat tam, kde je všechno mokré, kluzké a proměnlivé. Není to typ kočky, která by skákala po větvích nebo se proplétala suchým podrostem. Drží se nízko u země. A často přímo ve vodě.

Na kočce rybářské je její způsob života vidět na první pohled. Tělo má nízké, široké a svalnaté. Nepůsobí pružně, ale pevně. Jako by bylo stavěné na to, aby vydrželo dlouhé hodiny pohybu v těžkém terénu, kde se nedá spolehnout na rychlý únik.

Dospělí jedinci měří zhruba 60-80 centimetrů bez ocasu. Ocas je krátký a spíš nenápadný. Samci mohou vážit 15 kilogramů, někdy i víc, což je na „malou kočku“ hodně. Samice jsou menší, ale pořád znatelně robustní.

Hlava je široká, lehce zploštělá, s krátkým čenichem. Uši jsou malé, zaoblené a posazené nízko. Na první pohled si těchto detailů člověk možná nevšimne, ale ve vodě dávají smysl. Čím méně vyčnívajících částí, tím lépe. Srst je krátká, hustá a přiléhavá. Nenabírá vodu tak snadno a rychle schne. V prostředí, kde je vlhko prakticky pořád, je to zásadní výhoda.

Zbarvení je tlumené, šedohnědé až olivové, s tmavými skvrnami a pruhy. V rákosí nebo bahně se kočka rybářská ztrácí téměř okamžitě.

Pokud bychom si měli vybrat jeden znak, podle kterého bychom poznali, že tahle kočka žije jinak než ostatní, byly by to tlapky. Mezi prsty má částečně vyvinuté blány. Nejsou nápadné, ale při chůzi ve vodě a při plavání hrají důležitou roli.

Ještě zajímavější jsou drápy. Kočka rybářská je nedokáže úplně zatáhnout. U jiných koček by to znamenalo problém – hlučnější pohyb, menší obratnost. Tady je to výhoda. Ryby jsou kluzké a rychlé. Když je potřeba je rychle zachytit, není čas vytahovat drápky - musejí být aspoň částečně připravené.

Kočka rybářská žije v jižní a jihovýchodní Asii. V Indii, Nepálu, Bangladéši, na Srí Lance, v Myanmaru, Thajsku a částech Indonésie. Dříve se objevovala i ve Vietnamu, dnes už tam s velkou pravděpodobností nežije.

Jejím přirozeným prostředím jsou mokřady. Říční delty. Zaplavované oblasti. Mangrovy. Všechno to, co člověk často považuje za nevyužitelnou nebo špatně využitelnou krajinu.

Právě tahle místa jsou pro kočku rybářskou domovem. Jenže tahle místa mizí nejrychleji. Odvodňují se, přetvářejí na pole, rybí farmy nebo stavební parcely. Jakmile zmizí voda a hustá vegetace, kočka rybářská nemá kam jít.

Kočka rybářská žije sama. Ne proto, že by byla nesnášenlivá, ale proto, že její prostředí neuživí mnoho predátorů najednou. Každý jedinec tak má svůj prostor, který si hlídá a značí.

Je aktivní hlavně v noci a za šera. Pohybuje se pomalu, často dlouhé hodiny bez viditelného pohybu. Sedí u vody, sleduje hladinu, čeká. Není to zvíře, které by plýtvalo energií.

Teritorium si značí močí, pachovými stopami i trusem. Setkání dospělých jedinců jsou spíše výjimečná a většinou souvisejí s rozmnožováním.

Ryby nejsou pro kočku rybářskou zpestřením. Jsou základem. Loví je různými způsoby, podle situace a prostředí. Někdy sedí na břehu a čeká, až se ryba přiblíží. Jindy vstoupí přímo do vody, brodí se nebo plave. Dokáže ponořit hlavu i horní část těla a orientovat se i v kalné vodě.

Vedle ryb loví i žáby, kraby, vodní ptáky, drobné savce nebo plazy. Svým způsobem je oportunista - nepohrdne ničím, co se nabídne.

To, co jiné kočky stresuje, je pro kočku rybářskou normální. Voda ji neděsí. Je vynikající plavec, brodí se, někdy se ve vodě zdržuje delší dobu. Není to dovednost, kterou by se musela učit. Je to součást její přirozenosti.

Samice rodí obvykle jedno až čtyři mláďata po zhruba dvouměsíční březosti. Úkryt volí v husté vegetaci, kde jsou mláďata chráněná před predátory i rušením.

Mláďata se rodí slepá a zcela závislá na matce. Ta je postupně učí pohybu v terénu i lovu. Voda je součástí jejich světa od samého začátku. Bez schopnosti pohybovat se ve vodě by v dospělosti nepřežila.

Kočka rybářská se někdy dostává do konfliktu s lidmi, hlavně v oblastech rybích chovů. Pro místní obyvatele může znamenat ztrátu, a proto bývá pronásledována.

Přímé útoky na člověka nejsou běžné. Nejde o agresivní druh. Přesto je to silná šelma, která si zachovala divokost a nehodí se k ochočení.

Podle IUCN je kočka rybářská zranitelný druh, jehož počty navíc stále klesají. Největší hrozbou není lov, ale ztráta prostředí. Mokřady mizí a s nimi i druhy, které jsou na nich závislé. Kočka rybářská není majestátní ani slavná. Ale je důležitá. Ochranu si zaslouží nejen ona, ale i prostředí, které je jejím domovem.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://animaldiversity.org/accounts/Prionailurus_viverrinus/

https://www.thainationalparks.com/species/fishing-cat

https://www.discoverwildlife.com/animal-facts/mammals/fishing-cats

https://bigcatrescue.org/conservation-news/fishing-cat-facts

https://wildcatconservation.org/wild-cats/asia/fishing-cat/

https://files.core.ac.uk/download/76357110.pdf