Článek
Isabelle Eberhardt byla člověk, který prostě nezapadl do společnosti tak, jak by společnost očekávala. Narodila se ve Švýcarsku na konci 19. století, v době, kdy se od žen čekalo, že budou hodné, poslušné a především spořádané. Jenže ona byla všechno možné, jenom ne tohle. Vyrůstala s knihami, s divokými debatami o životě a náboženství a už jako dítě věděla, že do „slušné“ společnosti asi nikdy úplně patřit nebude. Možná i proto ji nakonec přitáhla severní Afrika – místo, kde mohla odhodit všechny evropské nálepky a začít znovu.
Isabelle Eberhardt
Dětství trochu jinak
Isabelle se narodila roku 1877 v Ženevě. Už její rodina byla zvláštní – matka Nathalie pocházela z ruské šlechtické rodiny, ale s manželem se rozešla. Žila pak s Alexandrem Trophimovským, bývalým pravoslavným knězem, který děti vychovával. Nešlo o typickou domácnost s pevnými pravidly, spíš naopak. Děti měly spoustu volnosti, vyrůstaly obklopené literaturou a svéráznými názory.
Isabelle četla všechno, co se jí dostalo pod ruku – ruské romány, cestopisy, filozofické spisy. Už tehdy ji fascinovalo všechno, co bylo daleko za hranicemi. Byla to mladá dívka, ale místo plesů a vyšívání ji zajímaly jazyky, islám nebo nekonečné rozmluvy o tom, co vlastně dává lidskému životu smysl.
První dotek Afriky
Do Alžírska se dostala poprvé jako velmi mladá a byl to okamžik, který změnil všechno. Evropané tam jezdili hlavně jako kolonialisté, turisté nebo vojáci. Isabelle se na to dívala jinak. Nechtěla stát stranou, chtěla poznat místní lidi, jejich zvyky a jejich každodenní život.
Brzy jí ale došlo, že jako žena se k tomu všemu nedostane. V arabském světě na konci 19. století prostě nebylo možné, aby se evropská slečna sama potulovala po trzích nebo cestovala s karavanami. Tak to vyřešila po svém - oblékla se jako muž, říkala si Mahmúd Saadi a začala se volně pohybovat tam, kam by se jinak nikdy jako žena nedostala.
Isabelle Eberhardt v arabském šatu
Přijetí islámu a hledání vlastní cesty
Isabelle byla poutník tělem i duší. Když přijala islám, nebylo to jen gesto nebo maska. Opravdu cítila, že v něm našla něco, co jí v Evropě chybělo. Lákala ji hlavně súfijská mystika – jejich zpěvy, tance a způsob, jak se dívali na svět.
V denících psala, že právě v islámu našla rovnost a svobodu, po které toužila. Nebyl to pro ni svazující soubor pravidel, ale spíš cesta, jak žít jednoduše a opravdově. Fascinovala ji poušť – nekonečná, tvrdá, ale i svobodná. Často psala o tom, že poušť je zrcadlem, ve kterém člověk uvidí, kým doopravdy je.
Outsiderka, kterou nikdo nechápal
Život, který vedla, by asi většina jejích vrstevníků považovala za šílený. Žila chudě, často spala pod širým nebem, pila absint i silný arabský čaj, kouřila, občas užívala hašiš. Pohybovala se mezi vojáky, poutníky, derviši, lidmi na okraji.
Pro Evropany byla skandální – dcera z „dobré rodiny“, která se převléká za muže a tráví čas s lidmi, na které se oni dívali svrchu. Pro část místních byla cizinka, kterou nikdy úplně nepřijmou. A přesto si dokázala získat respekt – uměla arabsky, přijala jejich víru, chovala se k nim jako rovná k rovným.
Nebylo to ale bez problémů. Francouzská koloniální správa na ni pohlížela podezřívavě, někteří vojáci ji nemohli vystát. Dokonce přežila i pokus o vraždu – voják, který ji nenáviděl, ji napadl šavlí. Ona to přežila a dál si šla svou cestou.
Láska a manželství, které ji nezkrotilo
V Alžírsku se seznámila se Slimanem Ehnnim, důstojníkem z domorodých jednotek. Vzali se, ale nebylo to žádné idylické manželství. Isabelle zůstala nespoutaná. Sliman byl partner, možná i přítel, ale rozhodně ne někdo, kdo by ji zkrotil. Často se hádali, někdy byli spolu, jindy odloučení. Ona se ani po svatbě nevzdala svého toulavého života. Pro blízké byl její styl života nepochopitelný. Oficiálně byla ženou a vystupovala tak, ale když se vydala na cesty, proměnila se v muže, aby mohla být svobodná (pozn. autora - Isabelle nebyla transgender, necítila se být mužem, přestrojení vnímala pouze jako nástroj k tomu, aby mohla žít životem, jakým chtěla).
Isabelle Eberhardt
Spisovatelka, která psala o věcech, které ostatní přehlíželi
Isabelle si přivydělávala psaním článků pro noviny. Ale nepsala o exotice pro znuděné Evropany. Její texty byly drsné, syrové a někdy i nepříjemné. Popisovala bídu, nespravedlnost, těžký život obyčejných lidí, kteří žili ve stínu francouzské koloniální moci.
Vedle toho psala i povídky a deníky. Měla zvláštní styl – byl poetický, ale zároveň hodně realistický. Nepopisovala romantickou „pouštní krásu“, spíš v ní viděla místo, kde se člověk může setkat s pravdou, i když to bolí.
Smrt v Aïn Sefra
Rok 1904 se stal jejím posledním. Bylo jí teprve 27 let, když v říjnu zasáhla městečko Aïn Sefra prudká bouře. Isabelle zde byla v pronajatém domě s přítelkyní, v hliněném domě byly teprve druhý den, když ho zbořila nečekaná voda. Déšť proměnil ulice v rozbouřený proud a dům, kde Isabelle bydlela, se zřítil. Zůstala pod troskami, rozdrcená pod jedním z nosných trámů. Přítelkyně řekla, že ji odnesla voda a muži po ní marně pátrali v okolí několik dní, než nakonec prohledali i ruiny domu. Nikdo už jí však nemohl pomoci.
Její smrt byla stejně náhlá jako její život – divoká, nepředvídatelná a nečekaná. Manžel Sliman se ji snažil najít, ale marně.
Ohlas a odkaz
Po její smrti se o její dílo postarali přátelé. Vydali její povídky, deníky a dopisy. Najednou se v Evropě začalo mluvit o ženě, která se odvážila žít úplně jinak. Někteří ji oslavovali jako ikonu svobody a nezávislosti, jiní ji měli za nezodpovědnou bohémku, která promarnila život.
Ale Isabelle se stala legendou. Dodnes se její texty čtou a dodnes přitahuje lidi, kteří v ní vidí důkaz, že je možné jít proti proudu.
Proč je její příběh důležitý i dnes
Isabelle Eberhardt ukázala, že i v době, kdy se od ženy čekala poslušnost a úslužnost, existovala možnost říct „ne“ a vybrat si vlastní cestu. Nebyla to cesta lehká – přinesla jí chudobu, nepochopení, nebezpečí a nakonec i předčasnou smrt. Ale byla to cesta její.
Její život byl krátký, ale dokázal inspirovat generace. Isabelle nebyla dokonalá, měla slabosti, někdy byla nepochopená, ale možná právě proto působí její příběh tak lidsky. Nechtěla být nikým jiným než sama sebou – a to, i když ji to stálo všechno.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.theparisreview.org/blog/2019/02/11/feminize-your-canon-isabelle-eberhardt/
https://fsgworkinprogress.com/2016/08/25/the-many-faces-of-isabelle-eberhardt/
https://daily.jstor.org/isabelle-eberhardt-travels-rebel-with-a-cause/
https://womeninexploration.org/timeline/isabelle-eberhardt
https://pleasekillme.com/isabelle-eberhardt/
https://funci.org/isabelle-eberhardt-writer-nomad-and-feminist/?lang=en
