Přežil, co jiní by nezvládli. Z úředníka de Vaca se stal ztroskotanec a zajatec domorodých lidí.

Když se řekne dobyvatel Ameriky, člověku naskočí jména jako Cortés nebo Pizarro: zlato, zbraně, města v plamenech, hromady kořisti. Alvar Núñez Cabeza de Vaca do téhle škatulky zapadne jen tak napůl. Ano, byl to Španěl z 16. století a plul do „Nového světa“ ve službách koruny. Jenže jeho životní příběh se měl změnit tak, že už se z něj nikdy nestal klasický dobyvatel. Na dlouhé roky se z něj stal spíš člověk, který se drží při životě tím, že se přizpůsobí – a který si i přes veškeré těžkosti nakonec dokázal vydobýt své „místo na slunci“.

Narodil se někdy kolem roku 1490 (přesný rok se v pramenech uvádí různě) a sám svůj původ spojoval s Jerez de la Frontera (městečko v Andalusii). Ani místo narození, ani rok však nejsou v dobových dokumentech úplně pevné, nicméně dobový rámec je jistý: vyrůstal ve Španělsku na přelomu středověku a raného novověku, v době, kdy se svět najednou „zvětšil“ díky mnoha výpravám a novým poznatkům.

Jeho příjmení zní po lidi znalé španělštiny jako přezdívka. „Cabeza de Vaca“ – doslova „kravská hlava“. V rodové tradici se to vysvětlovalo starší legendou, ale pro jeho vlastní příběh to bylo důležité z jiného důvodu: šlo o rod, který měl vyšší společenské postavení. Díky tomu se z něj nestal jen obyčejný pěšák s kopím, ale člověk, který mohl sedět u stolu, podepisovat dokumenty a mluvit s lidmi, kteří rozhodovali.

Když se v roce 1527 chystala výprava Pánfila de Narváeze (španělský dobyvatel) do oblasti Floridy a pobřeží Mexického zálivu, Cabeza de Vaca na ni nejel jako odvážný dobrodruh. Jel jako královský úředník – byl jmenován pokladníkem a měl dohlížet, aby koruna dostala svůj díl. Jinými slovy: měl být „oči a uši“ panovníka a hlídat, aby se z výpravy nestala soukromá loupežná jízda.

Na papíře to vypadalo jednoduše. Výprava měla založit osady, získat území, najít bohatství. Ve skutečnosti to byl recept na katastrofu: špatná logistika, nejednotné velení, neznámé pobřeží, nemoci a především iluze, že se dá nová země ovládnout stejně jako mapa na stole. Už cestou se výprava rozpadala. A když Narváez konečně dorazil k pevnině, udělal krok, který se ukázal jako osudový: rozdělil síly – část poslal po souši, část nechal s loděmi. Pak se obě skupiny ztratily.

Cabeza de Vaca byl v té pozemní části. Šli bažinami, lesy, pobřežím, bez pořádných zásob a bez jistoty, kam vlastně míří. Člověk v takové situaci pochopí jednu věc rychle: v Evropě se dá spolehnout na cestu a na vesnice, tady se dá spolehnout jen na to, co ulovíte, vyhrabete, nebo co vám někdo dá. Tím někým byli místní lidé, domorodci. Byli jediná šance.

Když se výprava definitivně rozpadla, zkusili přeživší postavit provizorní čluny a dostat se po moři k Mexiku. Znělo to sice jako celkem rozumný plán, ale byl to spíš „poslední pokus“. V bouřích a proudech se čluny roztrhaly a zbytek mužů skončil na pobřeží, které dnes spojujeme s Texasem. V tu chvíli už nešlo o to, kdo má jakou hodnost a jak byl v původní posádce důležitý. Šlo o to, kdo se ráno dokáže ještě zvednout.

Z původních stovek mužů zbýval už jen zlomek a počty dále klesaly. Někteří umřeli hned, jiní po týdnech. Čtyři nakonec přežili: Cabeza de Vaca, Andrés Dorantes de Carranza, Alonso del Castillo Maldonado a Estevanico (Esteban), zotročený muž severoafrického původu, kterého Španělé vedli jako „Moor“.

Z příběhu dobyvatelské výpravy se stal příběh o přežití. A rozhodně nešlo jen o to, přežít jednu noc nebo týden. Bylo to osm let života někde „mezi“. Část času strávili jako zajatci, část času jako polootroci, někdy obchodníci, někdy léčitelé, někdy prostě lidé, které si určitá skupina drží, protože se hodí jako pracovní síla nebo prostředek výměny. Místní domorodé kmeny přistupovali k cizincům různě, některé byly přátelské, jiné opatrné a jiné bojovné.

Přesně tak popsal Cabeza de Vaca místní obyvatele. Nikoliv jako jednotnou masu, ale různorodou společnost. Jednou je to skupina, která jim pomůže, jindy skupina, která je okrade nebo drží v tvrdých podmínkách.

Pozdější čtenáři jeho příběhu měli tendenci hledat „dobré a zlé“, ale ten svět takhle nefungoval a nefunguje. Někdo vás nakrmí, protože je zrovna dobrá úroda. Jindy vás vyžene, protože je hlad a všichni se bojí i o vlastní děti. A do toho přicházejí nemoci, zranění, bouře – věci, které nikdo neovládá, ale které rozhodují o životě víc než jakýkoli plán. I díky jeho vyprávění se tak Evropané učili, že domorodé lidi nelze jednoznačně označit jako ty „zlé“, nebo naopak „dobré“.

V určité fázi se z nich stali obchodníci. Šli od skupiny ke skupině, nesli drobné zboží, mušle, kůže, cokoli, co mělo hodnotu. Pro ně to byla strategie: když se hýbete, nejste tak snadný cíl. Když máte roli, nejste jen přítěž. A právě tady se začal rodit obraz Cabezy de Vacy jako člověka, který pozoruje a učí se. Některé jeho popisy dnes působí jako raná etnografie – samozřejmě filtrovaná dobovým myšlením a vírou, ale pořád překvapivě všímavá i vůči drobným detailům.

Pak přišla další proměna, ta nejslavnější: léčitelé. On sám popisuje, jak se s druhy začali modlit, dělat znamení kříže, „vyfukovat“ bolest a přikládat ruce, a lidé jim začali připisovat schopnost uzdravovat. Je těžké říct, co přesně tehdy fungovalo: sugestivní rituál, placebo, základní ošetření ran, nebo prostě to, že někdo konečně projevil péči a klid. V každém případě jim to otevřelo cestu: dostali ochranu, jídlo, průvodce, někdy i autoritu. V krajině, kde můžete kdykoli umřít hladem, je autorita v podobě „tihle pomáhají nemocným“ silnější než autorita zbraně, protože zbraň nenakrmí ani nezahřeje.

Zároveň to ale bylo do určité míry i nebezpečné. Když o vás lidé začnou tvrdit, že umíte dělat zázraky, znamená to i tlak: uzdrav, nebo jsi podvodník. A podvodníci se v těžkých dobách netolerují. Cabeza de Vaca tak nechodil krajinou jako svobodný poutník, ale jako člověk, na kterého se upínají očekávání. Když se mu podařilo někoho „zvednout“ z nemoci, zvedla se i jeho ochrana. Když ne, mohl se ocitnout zase dole, klidně v ohrožení vlastního života. Tenhle rytmus – chvíli nahoře, chvíli na hraně – se v jeho putování stále opakuje.

Roky plynuly a přesná trasa jejich cesty dodnes vyvolává spory mezi historiky. Jisté je, že se pohybovali napříč oblastmi dnešního jihu Spojených států a severního Mexika a že se postupně snažili dostat k španělským osadám v Novém Španělsku.

Konečně, v roce 1536, narazili poblíž Culiacánu na Španěly. V jeho vlastním líčení je to moment, kdy se svět převrátí: oni jsou zarostlí, oblečení jako místní, v doprovodu Indiánů, a Španělé na ně zírají, protože vypadají jako zjevení. Zároveň je v tom i jistá hořkost. Ti Španělé, na které narazili, nebyli „záchranná hlídka“. Byli to lidé na výpravě, která chytala domorodce do otroctví. Cabeza de Vaca psal o tom, jak byl v šoku z toho, jak se s místními lidmi zachází, a jak těžké je po letech přežívání po jejich boku sledovat, jak se z nich zase stává jen „materiál“.

V Mexiku jejich příběh způsobil rozruch. Byli živým důkazem, že za pobřežím je obrovský prostor a že se tam dá projít – jen ne tak, jak si to dobyvatelé představovali. A Estevanico se později stal ještě jednou důležitou postavou: Španělé ho použili jako průvodce pro další expedice, protože měl s cestou zkušenost a uměl komunikovat.

Cabeza de Vaca se vrátil do Španělska a udělal to, co od něj koruna chtěla: sepsal zprávu. Jeho Relación, později známá jako Naufragios („Ztroskotání“), vyšla poprvé roku 1542. Není to jen dobrodružný deník. Je to text, ve kterém se pořád vrací jedno téma: co se stane s člověkem, když ztratí civilizaci, a jak moc záleží na lidech, které potká. Nezní to jako moderní humanismus, pořád je to Španěl 16. století, který myslí na Boha a na krále. Ale zároveň tam prosvítá zkušenost člověka, který byl roky odkázaný na cizí pomoc a který se naučil dívat na domorodce jako na lidi, ne jen jako na překážku.

Možná právě proto byl později jmenován do další velké funkce. V roce 1540 dostal titul adelantada a stal se guvernérem v oblasti Río de la Plata (zhruba dnešní Paraguay a část Argentiny).

V jeho životě to byl další velký zlom: po letech, kdy byl na dně, se ocitl nahoře – s pravomocí, s lidmi, s odpovědností. Jenže zkušenost „přeživšího“ se ve světě koloniální správy často střetne s realitou: osadníci chtějí rychlý zisk, přísnou ruku, poslušné pracovní síly. A člověk, který viděl, jak vypadá hlad a rozpad kázně, když se člověk ocitne mimo systém, mívá k násilí a k lehkým řešením jiný vztah – i když pořád zůstává „dítětem své doby“.

V Jižní Americe se Cabeza de Vaca snažil prosazovat pravidla a reformy, které část kolonistů nesnášela. Dostával se do sporů s místními zájmy, s lidmi, kteří už si v oblasti vybudovali vlastní mocenské struktury. Z jeho pohledu šlo o pořádek a o autoritu koruny. Z jejich pohledu o to, že jim někdo sahá na živobytí a na jejich „práva“, která si už v praxi vynutili.

Roku 1544 byl zatčen, držen ve vězení a nakonec poslán zpět do Španělska k soudu. Tady se jeho život uzavírá trochu smutně. Nebyl popraven, jak by někoho mohlo napadnout, ale byl v podstatě "umlčen": byrokracií, procesy, ztrátou vlivu. Podle souhrnných biografických údajů zemřel po roce 1559, přesné okolnosti nejsou úplně jisté.

Začal jako úředník výpravy, která měla dobývat. Skončil jako jeden ze čtyř přeživších, kteří přešli kus kontinentu bez mapy a bez armády. A pak, když se konečně vrátil do světa úřadů, znovu ho ten svět semlel – jen jinými prostředky než bouře a hlad.

Po návratu do Španělska nepřivezl domů zlato, ale informace. A to je pro impérium někdy cennější, i když se to obtížněji zužitkovává. Jeho zpráva se v dalších vydáních rozšiřovala a později byla spojována i s „Comentarios“, které se vztahují k jeho jihoamerickému období; čtenáři tak dostali zvláštní dvojportrét jednoho člověka: jednou jako ztroskotance putujícího mezi domorodci, podruhé jako úředníka, který se snaží řídit kolonii a naráží na odpor vlastních krajanů.

Nebyl to „světec“, který chránil Indiány, ani „kolonizátor“, který měl v kapse razítko krále. Byl to mocný člověk, který najednou poznal, jaké to je být bezmocný, a pak se znovu ocitl u moci – a obě zkušenosti v něm zůstaly.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://history-on-trial.lib.lehigh.edu/trial/reels/films/list/0_5_6

https://www.indigenousmexico.org/articles/alvar-nunez-cabeza-de-vaca-from-conquistador-to-indigenous-advocate

https://www.tshaonline.org/handbook/entries/cabeza-de-vaca-lvar-nunez

https://www.americanjourneys.org/AJ_PDF/AJ-070.pdf

https://www.pbs.org/kenburns/the-west/the-journey-of-alvar-nu%C3%B1ez

https://www.britannica.com/biography/Alvar-Nunez-Cabeza-de-Vaca

https://en.wikipedia.org/wiki/%C3%81lvar_N%C3%BA%C3%B1ez_Cabeza_de_Vaca