Přežil čtyři tisíce výstřelů a pak se stal právníkem. Elfego Baca dokázal nemožné.

V dějinách Divokého západu se objevuje spousta jmen, která si pamatují lidé dodnes, zejména milovníci western příběhů – Wyatt Earp, Billy the Kid, Pat Garrett… a mezi nimi je i jedno, které většina lidí mimo Nové Mexiko nezná: Elfego Baca. Přitom tenhle chlapík dokázal něco, co se nepovedlo skoro nikomu – přežil přestřelku, při které po něm šly desítky ozbrojenců a z domu, kde se ukrýval, udělali cedník. A nejen to – ten samý muž se později stal právníkem, politikem a symbolem hispánské hrdosti v době, kdy ji Spojené státy ještě zrovna moc neuznávaly.

Elfego se narodil 10. února 1865 v Socorru, malém městě v tehdejším teritoriu Nového Mexika. Nebyl to ještě stát USA – spíš taková směsice kultur, jazyků a zvyků, kde vedle sebe žili Mexičané, indiáni, přistěhovalci i kovbojové. Na mapě to vypadalo jako součást Ameriky, ale v praxi to byl úplně jiný svět.

Jeho rodina patřila ke komunitě hispanos – lidem, kteří tu žili už po generace a mluvili španělsky. Když byl malý, rodina se přestěhovala do Kansasu, ale po smrti matky se s otcem vrátil zpátky na jih. Otec pracoval jako marshal v městečku Belen a právě tam Elfego poprvé pochopil, že zákon a spravedlnost jsou na Západě dost křehké pojmy. Když jsi měl štěstí, chránil tě odznak. Když ne – chránil tě vlastní kolt.

Baca byl chytrý, vtipný a už od mládí měl v sobě zvláštní směs odvahy a paličatosti. V roce 1884, když mu bylo devatenáct, se rozhodl, že se stane mužem zákona. Jenže v tehdejším Novém Mexiku nebylo těžké „být“ šerifem – stačilo si sehnat odznak, pár zbraní a přesvědčit ostatní, že to myslíš vážně. Podle některých pramenů si ten svůj odznak dokonce vyrobil sám, nebo ho od někoho koupil. Každopádně ho nosil s pýchou a začal pracovat jako neoficiální pomocník šerifa v okrese Socorro.

Nebyla to žádná lehká práce. V kraji se potloukaly skupiny opilých kovbojů, které často šikanovaly místní Mexičany, střílely po ulicích a dělaly si, co chtěly. Elfego se rozhodl, že s tím skoncuje. A tím si zadělal na problém, který z něj později udělal legendu.

Na podzim roku 1884 dorazil Baca do malé osady San Francisco Plaza (dnes město Reserve). Cílem bylo zatknout jistého Charlieho McCartyho, kovboje, který opilý ohrožoval lidi na ulici. Baca ho zatkl, ale když se to dozvěděli McCartyho přátelé, rozhodli se ho osvobodit.

Z menší hádky se během několika hodin stala válka. Do města přijelo podle svědků třicet až osmdesát ozbrojenců, kteří obklíčili dům, kde se Baca ukrýval. V té době to byla jen jednoduchá „chýše“ – hliněná stavba se střechou z trámů a bláta. Když začali střílet, Baca zalehl do malé prohlubně v podlaze, což mu nejspíš zachránilo život.

Střelba trvala víc než třicet hodin. Útočníci vypálili odhadem čtyři tisíce ran. Dům byl prostřílený skrz naskrz, ale Baca zůstal naživu. Když přestřelka skončila, několik jeho protivníků leželo mrtvých a desítky raněných. Elfego vyšel ven živý, zaprášený, unavený – ale na nohou.

A to byl moment, který ho navždy zapsal do historie. Místní noviny psaly o „muži, kterého kulky nemohly trefit“. A i když se čísla a detaily různí, jedno je jisté – ten den se z mladého hispánského šerifa stal symbol odvahy.

Po přestřelce byl Baca zatčen a obviněn z vraždy jednoho z kovbojů. Soud v roce 1885 ho ale zprostil všech obvinění. V očích veřejnosti byl vítěz, v očích některých bělochů ale drzý Mexičan, který se opovážil postavit ozbrojenému davu.

Baca se tím netrápil. V rozhovoru o mnoho let později řekl:

„Nikdy jsem nechtěl nikoho zabít. Ale když někdo chtěl zabít mě, postaral jsem se, aby se to nestalo.“

Tahle věta vystihovala nejen jeho osobnost, ale i celou éru Divokého západu. Zákon měl váhu jen tehdy, když ho člověk dokázal bránit s koltem v ruce.

Po slavné přestřelce se Baca stal skutečným šerifem v okrese Socorro a později i federálním maršálem. Uměl jednat s lidmi a měl zvláštní smysl pro humor. Někdy prý posílal dopadeným zločincům dopisy, v nichž je vyzval, aby se sami dostavili k soudu, jinak za nimi přijde osobně. A oni často přišli – Baca měl pověst muže, který se nikdy neskrývá za plané řeči.

Zhruba od poloviny 90. let se začal věnovat právu. Roku 1894 byl přijat do advokátní komory a otevřel si kancelář. Obhajoval hlavně členy hispánské komunity, chudší lidi nebo ty, kteří neuměli anglicky. V době, kdy se americká společnost učila žít s novou vlnou přistěhovalců, měl Baca odvahu říct nahlas, že i Mexičané mají právo na spravedlnost.

Jeho způsob byl nekompromisní. Uměl být tvrdý, sarkastický i teatrální. Někdy si dělal nepřátele, ale většinou mu to bylo jedno. Po letech, kdy se střílelo, mu hádka u soudu připadala jako poklidné odpoledne.

V první polovině 20. století se Baca pustil i do politiky. Byl aktivní v demokratické straně, působil jako okresní úředník, starosta, školní inspektor a pořád dokola se zapojoval do veřejného dění. Stal se známou postavou – trochu výstřední, trochu legendární. Lidé ho buď milovali, nebo nemohli vystát.

Měl rád pozornost a vyprávění příběhů. Někdy je prý trochu přikrášloval, což přispělo k tomu, že se jeho život stal směsicí faktů a legend. Ale i když občas přeháněl, základ zůstal pravdivý – byl to muž, který měl odvahu, mozek a dost sebedůvěry na to, aby si v Americe konce 19. století vybudoval jméno, i když mluvil španělsky a narodil se v chudé rodině.

V roce 1958, dávno po jeho smrti, se jeho příběhu chopil Walt Disney. Televizní série The Nine Lives of Elfego Baca, v níž hlavní roli hrál Robert Loggia, z něj udělala superhrdinu Divokého západu. V seriálu po něm střílely stovky mužů, kulky se mu vyhýbaly, a on sám se měnil v dokonalý obraz odvahy.

Byl to samozřejmě Hollywood – nadsázka, přikrášlení, legenda. Ale i když se skutečný Elfego Baca od té televizní postavy dost lišil, něco na tom přece jen bylo. Měl devět životů – možná ne doslova, ale přežil věci, které by jiné poslaly pod drn dávno před třicítkou.

Elfego Baca zemřel 27. srpna 1945 v Albuquerque ve věku osmdesáti let. Pohřben je na hřbitově v Peraltě v Novém Mexiku. Dožil se klidného stáří, i když se nikdy úplně nevzdal svého naturelu – rád mluvil, rád si připomínal staré časy a nikdy neztratil chuť tvrdit, že „kulky se mu prostě vyhýbaly“.

Dnes je jeho jméno pro většinu lidí jen poznámka pod čarou dějin Divokého západu, ale v Novém Mexiku má stále své místo. Je po něm pojmenováno město, pomník i školní projekty. Jeho příběh není jen o přestřelce – je o tom, jak se člověk z okraje společnosti může postavit nespravedlnosti a nenechat se semlít.

Baca nebyl světec, ani klasický hrdina. Byl to člověk s chybami, s egem, s tvrdou hlavou a někdy i s příliš ostrým jazykem. Ale měl něco, co tehdejší svět obdivoval – odvahu stát si za svým. A to je vlastnost, která nikdy úplně nezestárne.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://socorronm.org/notable-local/elfego-baca/

https://www.legendsofamerica.com/we-elfegobaca/

https://www.ebsco.com/research-starters/history/elfego-baca

https://eu.elpasotimes.com/story/life/2016/11/01/nine-lives-elfego-baca/92907392/

https://www.newmexicomagazine.org/blog/post/100th-anniversary-the-real-elfego-baca-by-george-fitzpatrick/