Článek
Letadlo se odlepilo od dráhy v Ho Či Minově Městě a na chvilku se zdálo, že nad mokrým betonem zůstala všechna tíha všedního dne. Annette Herfkens seděla u okna vedle snoubence Willema a přivírala oči, jako by se chtěla probudit rovnou na pláži v Nha Trangu. Tenhle výlet měl být krátkým dárkem, malým dobrodružstvím dvou lidí, kteří většinu času trávili v bankách, na letištích a v kancelářích cizích měst. Annette byla zvyklá na šum otevřených trhů, na hlasitý dech obchodních parketů, na přesnost minut a desetinných míst. V tom malém letadle ale všechno ustoupilo a zbyl jen prostý příslib: na konci cesty moře, pár tichých dní a Willem, jehož ruku teď držela mezi prsty.
Když letadlo vzlétlo, nikdo netušil, že se už nedožije přistání
V kabině bylo teplo a vzduch měl nasládlý zápach tropů. Nad horami se už zvedala mlha a piloti po chvilce zmizeli za zavřenými dveřmi kokpitu; cestující se opřeli, hosteska prošla uličkou, někdo si vyměnil místo, aby viděl ven. Když letadlo nabíralo směr na sever, začal déšť. Nejprve byl jemný a pravidelný, pak se rozeběhl a rozmazal okno do zelenošedé šmouhy. Annette cítila, jak se jí v žaludku usazuje pozvolná nevolnost, ta tichá, která nedráždí, ale jen se zahnízdí a člověk si na ni musí zvyknout. Vzala Willema za ruku pevněji a on jí stisk oplatil, jako by tím chtěl říct: teď už jen přistát a jsme tam.
Místo přistání však přišel náraz. Ne ten filmový, kdy se vše zpomalí a hrdina stihne vyslovit poslední větu, ale tupé, rychlé přetržení reality, jako když přetrhnete přesně natažené lanko. Nejprve záblesk, pak trhání a křik, a mezi tím všechno najednou - kovový skřípot, vůně paliva, praskot stromů a úzký tunel, který se zúží tak, že jím projde jen poslední výdech. Letadlo zachytilo křídlem o svah a rozpadlo se v džungli, která byla té chvíli blíž, než se komu zdálo. Jak rychle to začalo, tak rychle vše i skončilo. Jako kdyby se nic nestalo, ale přitom během té nepatrné chvíle vyhasly životy mnohých a některé měly vyhasnout jen o něco později.
Zraněná, ale živá
Když se Annette probrala, ležela zkroucená, zaklíněná cizím tělem, v hrdle pachuť železa a krve. Všude kolem ní byly trubky, útržky látek, rozházené sedáky a kusy stěn, které už nic nechránily. Nejdřív nedokázala pochopit, co přesně vidí; oči vybíraly detaily a mozek je odmítal přijmout, jako když čtete slovo, které nedává smysl. Teprve bolest to všechno sjednotila: ostrá, nespolehlivá, střídavá, nejdřív v boku, pak v noze, potom v čelisti, která ne a ne dosednout tak, jak má. Zkusila se nadechnout a vzduch nešel do plic, bylo to, jako kdyby někdo zhasl lampu a zároveň zavřel okno. Jedna plíce se jí zhroutila a každé další nadechnutí bylo pokusem o domluvu s vlastním tělem, které se bránilo.
Willem byl poblíž a ještě chvíli při vědomí, natolik, a,by se jejich pohledy potkaly a zase rozutekly, jako když se voda pokusí zůstat na šikmém skle. Mluvili málo a nesoustavně, slova se jim snažila prodrat ze rtů aby záhy zmizela v hluku deště, který sílil. Annette se snažila odtáhnout, o pár decimetrů, aspoň tak, aby kolem ní nebyly ostré hrany. Náraz jí strhl boty a kalhoty měla roztržené, kůže na stehně odřená až do masa. Řezné rány na pažích pálily, jako kdyby jim džungle dopřála sůl, i když tady žádné moře nebylo. Nad nimi se houpaly větve a z nich pomalu kapala voda.
Neúprosná džungle
V následujících hodinách se ozývaly hlasy. Křik, prosby, skřípění, a pak zase ticho, ve kterém byl slyšet jen déšť, kdesi hluboko v korunách, neúnavný. Annette si brzy uvědomila, že většina hlasů umlká a už se nevrací. Když se po době, kterou neuměla odhadnout, odplazila o něco dál, aby ležela na měkčím a ne na kovu, pochopila, že zůstala sama. V té samotě byl pořád ještě Willem, ale jeho dech slábl a postupně se ztratil; na konci toho dlouhého odpoledne už vedle ní bylo jen tělo, a přesto měla pocit, že by neměla odejít, jako by tady stále byla povinnost držet něčí ruku, i když člověk, jemuž ta ruka patřila, už odešel na onen svět. Nešlo to. Ramena se jí třásla a v boku se ozývala bolest, kterou se nedalo přehlušit ani odhodláním, ani křikem.
Žízeň dorazila dřív než hlad. Byla obrovská a neúprosná, přítomnější než cokoliv jiného. Annette se rozhlížela po něčem, co by se dalo pít, a zkusila zachytávat vodu přímo do dlaní. Připadalo jí, že se musí rozpadnout dřív, než k ústům doputuje jediný hlt. V troskách křídla uviděla bílou vláknitou hmotu, izolaci, která vypadala jako velké chomáče vaty. Po loktech se k nim doplazila, přičemž každé zvednutí hlavy posílalo ostrý signál do kyčlí. A přesto to byla radostná práce: z těch chomáčků se daly udělat misky na vodu, měkká napajedla, která navzdory své prostotě fungovala. Rozložila je pod kapky a dívala se, jak se plní. První doušky pálily v krku stejně jako krev, ale byly to doušky budoucnosti, a to stačilo.
Ilustrační obrázek
Odhodlání přežít
V následujících dnech se zrodil rytmus. Každé dvě hodiny si dopřála trochu vody, jen aby utišila žízeň a nepřetížila žaludek, který se mezitím proměnil v opatrného hostitele. Jídlo nenašla, nebo nenašla nic, čemu by se dalo věřit. Na okamžik zkoušela syrovou rýži, ale tělo ji odmítlo, a v džungli, kde i voda je přepych s rizikem, si nemohla dovolit další chybu. Rozhodla se, že bude spoléhat jen na déšť a na to, co si do úst pustí s jistotou. Všechno ostatní počká.
Čas se tady choval jinak. Nebyly hodiny ani stíny domů, jen světlo a tma, které se střídaly podle listů a mraků. Někdy pršelo bez přestání a jindy déšť ustal a džungle začala vonět zvláštním pachem. Komáři a mušky obletovali rány, a Annette se naučila hledat polohu, v níž se dá aspoň chvíli dýchat, aniž by každý nádech připomněl ostrou bolest v hrudi. Když míjely minuty, ve kterých se svět scvrkl na dva tři obrazy - stíny listí, otisk tkaniny, stín, který se dívá jinam - mluvila sama na sebe. Tiše, bez povelu, jen aby se hlas vrátil a řekl: jsem tady, pořád žiješ.
Myšlenky se vracely k Willemovi, ale ne k tomu poslednímu okamžiku; spíš k drobnostem, které by v jiném čase vyšuměly jako nepodstatné. K tomu, jak se smál do telefonu a přitom přecházel po kuchyni, k tomu, jak nosil tričko s absurdním nápisem, který se k němu nehodil. V džungli to byly pevné věci, které člověka držely při vědomí: uchopitelné obrazy, na které se dá zavěsit a na chvíli vydechnout. Smutek se v těch dnech neukazoval tak dramaticky; byl to spíše nízký tón, jenž se držel pod vším a občas se vytáhl k povrchu. Když se připlazil, bylo třeba ho nechat projít, jinak by se z něj stal vír a strhnul člověka ke dnu.
Dny plynuly
Třetí den se Annette probudila s ohromující únavou, která už nebyla jen následkem šoku. Tělo si zvyklo na nedostatek vody a na stálou bolest; naučilo se být opatrné, ale za tu opatrnost si žádalo daň. Kůže na noze, kde byl dlouhý šrám, se lepila k zemi, a každé povytáhnutí pálilo. Povrch stromů kolem ní se už nezdál rovný; všimla si spousty malých žilek a mírných prohlubní, v nichž se voda drží o chvilku déle. Naučila se dívat se na list, jako by byl mapou s bezpečnými místy, a na kmen jako na stěnu, kterou je možné ponechat bez oprav, protože ty nedokonalosti tady nikomu nevadí. V odpoledních pauzách zavírala oči a s dechem v hrudi si představovala barvu Willemova hlasu. Někdy přišla halucinace - ne jako přízrak, ale jako drobné posunutí obrazu, který zná, a přesto není reálný.
Čtvrtý den byl deštivý a vlhkost se jí nenápadně dostávala pod kůži. Voda, která zachraňuje, unavovala, když se dotýkala ran. Annette si přesto znovu rozložila svoje malé pasti na kapky a sledovala, jak se plní; i ten pohled byl lék. Každé dvě hodiny zvedla hlavu, opatrně se napila a zase se složila do polohy, která dovolovala pár delších výdechů. Rozhodla se, že přestane počítat dny a bude počítat jen rytmy. Představovala si metronom, nikoli kalendář. Metronom se nedá oklamat; kalendář ano.
Pátý den přinesl chvilkový klid. Déšť ustal a v korunách se rozhostilo světlo, které připomínalo pozdní odpoledne i v pravé poledne. Annette si všimla, že se v teple rány ozývají jinak a že se dá lépe spát, pokud si pod bok podloží kus látky z roztrženého sedadla. Z těch zbytků si udělala poctivé hnízdo, kousek útočiště, kterému by se v bytě v New Yorku vysmála, ale tady bylo nejvyšší kvality: suché, měkké, dočasné. Později v paměti se k němu vracela jako k prvnímu vědomě vybudovanému domovu po katastrofě. Nebyl krásný, ale byl její. Džungle to uznala a nechala ho být.
Šestý den dorazil hlad, skutečný a prostý. Břicho si říkalo o cokoliv, co by se dalo rozžvýkat, a Annette měla na jazyku chuť rýže, která by šla uvařit, kdyby tady byl oheň a hrnec a komín a kuchyně a to všechno, co je potřeba k té skromné kráse, jíž se říká normální život. Namísto toho se rozhodla hlad pozorovat. Všímala si, jak přichází ve vlnách, jak se zvětšuje a mizí, jak se dá přečkat. Když se stával nesnesitelným, napila se a soustředila se na světlo. Přitom si uvědomila, že světlo má v džungli různé teploty jako voda v koupelně: ráno je chladné, po poledni těžkne a večer se rozlévá do tmavnoucí zeleně. To zjištění ji uspokojilo, protože bylo přesné a pravdivé, a pravda byla v těch dnech úlevná.
Ilustrační obrázek
Sedmý den byl nejdelší. Tělo spalo v krátkých zlomcích a budilo se bolestí, která mezitím ztratila kontury; už to nebyly ty původní ostré hrany, spíš tupý kámen, který někdo vložil do ohně. Annette měla pocit, že se jí v hlavě roztahuje ticho, a do toho ticha se vlévala nejistota. Ne vědomá otázka „zachrání mě?“, ale nekončící návrat přítomného času: co bude s další hodinou, co s dalším douškem? Přesto se rozhodla udržet si malou disciplínu. Poprvé po nehodě se rozhlédla jinak, ne jako zvíře po útočišti, ale jako člověk po okolí, které je třeba si pojmenovat. Všimla si kusu trupu opřeného o strom, zohýbaných rámů oken, které teď vedly nikam, a pruhu země, kde kdysi byla ulička a teď by se tam dalo klidně sázet. Džungle si to místo postupně brala zpět. Bylo to přirozené.
Záchrana
Osmý den přinesl zvuk, který se nepodobal ničemu, co do té doby slyšela. Nebyl to liják ani křik ptáků. Byl to lidský hlas, pronikající přes listí a kapradiny, nejprve vzdálený, pak blíž, až se přeměnil v slova, kterým sice nerozuměla, ale rozumět nepotřebovala. Když se mezi stromy objevili muži s mačetami a hnědými páskami přes čelo, nevěděla, co říkají. Věděla jen, že pohybují rukama způsobem, který říká: jsme tady. Jeden z nich poklekl u ní a druhý se ohlédl přes rameno, jako by svolával ty, kteří ještě váhali. Annette cítila, jak se jí ulevuje dřív, než ji zvedli, a jak se jí svět v tu chvíli rozostřuje jinak než při omdlení: tentokrát už nebyla sama.
Cesta z džungle nebyla jednoduchá a už vůbec ne rychlá. Někdo jí dal napít z láhve s vodou, byla ostrá a studená jako zpráva o dobré budoucnosti. Muži ji vynesli na provizorní nosítka, ruce měli tvrdé a opatrné, a džungle uhýbala s neochotou, jako by se jí nechtělo vzdát se svého hosta. V nejbližší vesnici ji uložili do stínu a přivolali pomoc: hlasy se míchaly, ženy přinášely teplý odér rýže a do toho občas štěkl pes. Od té chvíle už čas zase začal fungovat, i když na začátku jen po hrstech: jehly, obvazy, ruce, hlasy, které se střídaly a zase křížily, a potom konečně nemocnice v Nha Trangu, kde bílé stěny působily jako zjevení.
Zotavování bylo tělesné a zdlouhavé, ale nebylo to to nejtěžší. Kosti se dají sešroubovat, plíce se zase roztáhnou, rány se stáhnou a zacelí, i když zanechají jizvy, které budou mluvit i bez dotazu. Co je složitější, to je neustálá přítomnost otázky, která se vynořila jako bublina a nedala se prorazit: proč já? V nemocničním tichu ji často přepadala a Annette se učila nechat ji projít. Vzala ji na vědomí, posadila vedle postele a když se nasytila vlastních slov, poslala ji chodbou zase pryč. Nebyla to rezignace, spíš nový druh poctivosti. Ignorovat tu otázku by nebylo zdravé. Měla pocit, že se jí svět rozrůstá o prostory, o kterých dřív nevěděla a že se v nich dá žít bez vyčerpávajícího boje.
Ilustrační obrázek
Snaha o návrat
Po návratu do Evropy dělala to, co uměla: vrátila se do práce. Obchodování s dluhopisy má svůj rytmus, a ten rytmus byl najednou útěchou, i když se zdálo, že jde o svět vzdálený džungli o celé galaxie. Byla to ale právě disciplína rozhodování, co jí pomohla. V tradingu se člověk naučí „vzít ztrátu“, nepředstírat, že se neudála, a pokračovat bez falešné hrdosti. Přesně to potřebovala: přiznat si, co se stalo, a zároveň se nenechat vcucnout vinou, která není plodná. Ve vzpomínkách si ponechala příjemné drobnosti - barvu pláže, kterou s Willem nestihli, příchuť kávy před odletem, ale nesnažila se jim vtisknout význam, který neměly. Džungle ji naučila hospodařit s pozorností; na trzích i doma to byla nejcennější měna.
Časem přišla rodina a s ní další výzvy, tentokrát jiné, pomalé a bez headlinů. Annette poznala, že dovednosti z džungle - dělit velkou věc na malé kroky, dýchat a nečekat okamžité řešení - fungují i doma. Není to žádná romantika, žádná bajka s pointou; je to obyčejná praxe. Když se někdy svět přiblížil k hranici paniky, vrátila se ke svému metronomu. Ne ke kalendáři, který slibuje příští týden, ale k rytmu, který nabízí další dvě hodiny. Napít se, nadechnout, udělat jednu věc, potom druhou. Takhle se procházejí lesy i dlouhá odpoledne v obyčejném bytě.
Mnoho let o události nemluvila. Ne proto, že by se styděla, ale proto, že hledala jazyk, který by té věci nepřidal falešnou patinu. Když nakonec přijala nabídku napsat knihu, udělala to s přesností, s jakou se dává dohromady účetní závěrka, a s trpělivostí, jaká se naučí v pokojích, kde tikají stroje. Turbulence nejsou jen ve vzduchu; jsou i v člověku a v jeho zvycích, v tom, co si vypráví, aby mohl ráno vstát. Vzpomínky se do knihy dostaly bez dekorací, včetně obrazů, které by si ráda ponechala v šeru paměti. Ale právě díky nim dává příběh smysl. Není to legendární epos o vítězství nad přírodou, spíš tichá zpráva o tom, co se stane, když člověk zůstane, protože nemůže jinak, a přesto chce žít.
Občas se někdo ptá, proč zrovna ona přežila. Proč ona a ne někdo jiný, kdo měl možná lepší kondici nebo víc štěstí. Takové otázky se hezky pokládají, ale odpovědi nejsou snadné. Ano, pomohlo, že byla mladá a že se uměla soustředit, že si našla vodu a nedovolila si podléhat panice déle, než je nezbytné. Pomohlo, že déšť přicházel včas a že ji po osmi dnech našli lidé, kteří se džunglí umějí pohybovat. Ale mezi tím vším je ještě něco, co se nedá seřadit do bodů: prostý zvyk dívat se na svět tak, jak je, a nezakrývat si oči. Ten zvyk se nevytváří v momentě katastrofy; vzniká v řadě dní, které ji předcházejí, a v ještě delší řadě dní, které následují.
Ilustrační obrázek
Když dnes Annette mluví o té době, dělá to klidně. Nešroubuje věty do patosu a neslibuje ironické pointy. Mluví o záležitostech, které neumějí být okázalé: o vodě, o světle v listí, o metronomu místo kalendáře. Vypráví, jak dlouho trvalo, než přešel zvyk dívat se přes rameno, a kdy si poprvé sedla k oknu letadla bez hrudi sevřené tak, že se do ní nevešel ani nádech. Když popisuje své jizvy, dělá to se stejným klidem, s jakým by jiný mluvil o mapě metra. Tím klidem nepopírá bolest; jen ji nechává být součástí věty, nikoli její pointou.
Příběh, který začal v dešti a končil v záchranných rukou vesničanů, se mezitím rozrostl o další kapitoly. O pozdější návrat do hor, kde kdysi zůstala ležet, aby se podívala na místo, které si ji na osm dní přivlastnilo. O rozhovory s lidmi, kteří také přežili něco, co se mělo stát poslední kapitolou jejich života. O střízlivé přednášky, na nichž místo heroických triků nabízí cosi mnohem méně efektního a o to užitečnějšího: způsob, jak se udržet v přítomném okamžiku, když se všechno ostatní třese. Nechce z toho dělat recept, ale kdo má uši, slyší návod.
Pokora
A tak se nakonec ten příběh neuzavírá jedním velkým gestem. Končí a znovu začíná v obyčejném dni, u stolu, na kterém stojí sklenice s vodou. Voda v ní nemá nic společného s džunglí a přesto se odtamtud vrací; připomíná, že všechno, co potřebujeme, bývá zároveň nejblíž a nejjednodušší. Annette se napije a svět se dá do pohybu. Věci, které mají být udělány, se rozdělí do rytmů, a když se některý den rozbije, stačí se vrátit k dechu a k listu, který filtruje světlo. Na tomhle není nic hrdinského. A právě proto se to dá následovat.
Kdyby se někdo ptal, co zůstává po osmi dnech v džungli, odpověď není dramatická. Zůstává tichý smysl pro míru, vědomí, že i úzký průchod je pořád průchod, a ochota dívat se pravdě do očí, i když by bylo lákavé zavřít je a počkat, až to všechno přejde. Zůstává také schopnost brát si malé doušky - z vody, ze dne, ze života - a nevyčítat si, že to není víc. Říká se, že velká ztráta člověka změní. Možná je přesnější říct, že ho "ztenčí"; odstraní přebytečný nános a nechá jen to, co je nosné, aby se ukázalo.
Když zavře oči, někdy slyší déšť. Není v něm už panika ani pach paliva, spíš lehké zaťukání na rám okna. V tom zvuku není neštěstí, ale návrat. A i když svět dál vytváří komplikované zápletky, ona už ví, že většina z nich se rozmotává trpělivě, bez slávy, a přitom doopravdy. To je možná celé tajemství: zůstat, dýchat, dávat si pozor na zbytečné příběhy a držet se věcí, které fungují. V džungli to byly chomáčky izolace a drobné misky na déšť. Dnes je to sklenice na stole. V obou případech jde o totéž - o schopnost vydržet, dokud se svět zase nezačne skládat a fungovat bez těžkostí.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2023/apr/25/how-we-survive-i-was-the-sole-survivor-of-a-plane-crash
https://www.ladbible.com/community/annette-herfkens-vietnam-plane-crash-sole-survivor-636527-20240905
https://www.lifee.cz/prezila-protoze-se-nepripoutala-annette-herfkens-po-padu-letadla-cekala-na-zachranu-v-dzungli-192-hodin-a49e6
https://www.beautifulhumans.info/annette-herfkens/
https://www.cosmopolitan.com/uk/reports/news/a46317/annette-herfkens-only-survivor-plane-crash-vietnam-jungle/
https://www.mamamia.com.au/annette-herfkens/
