Přežila potopení Titanicu, Britannicu i Olympicu. Violet Jessop se říkalo slečna Nepotopitelná

Když se řekne Titanic, většina lidí si vybaví tragédii, která smetla stovky lidských životů. Ale jen málokdo ví, že mezi posádkou byla i žena, která měla v životě zvláštní osud. Violet Jessop se dokázala udržet při životě v situacích, které by jiné pohřbily. Přežila hned tři velké námořní katastrofy – Olympic, Titanic a Britannic. A přestože by si každý myslel, že po takových zkušenostech už nikdy nenastoupí na loď, ona se k moři pořád vracela. Lidé jí začali říkat „slečna Nepotopitelná“.

Violet Constance Jessop přišla na svět roku 1887 v argentinské provincii Bahía Blanca. Její rodiče byli Irové, kteří se do Jižní Ameriky odstěhovali za lepším. Violet byla jedno z devíti dětí, ale už od dětství neměla na růžích ustláno. Jako malá onemocněla tuberkulózou a lékaři jí předpověděli krátký život. „Řekli matce, ať se smíří s tím, že mě pohřbí,“ napsala později ve svých pamětech. Jenže malá Violet se uzdravila a jako by si už tehdy vyzkoušela, že vzdát se není v její povaze.

Po smrti otce se rodina přestěhovala zpátky do Anglie. Tam čekala na Violet chudoba, starost o mladší sourozence a těžký začátek. Matka pracovala jako lodní stevardka a když onemocněla, převzala tuhle roli právě Violet. Nebylo jí ještě ani dvacet, ale musela uživit rodinu.

Práce stevardky byla dřina. Dlouhé hodiny, nekonečné povinnosti, žádná sláva. Ale byla to jistota, a navíc možnost vidět svět. Violet byla spolehlivá, a proto se brzy dostala do prestižní společnosti White Star Line.

Roku 1911 byla přidělena na největší loď své doby – Olympic. Byl to parník, který měl být chloubou Británie. Jenže už o rok později se Olympic srazil s válečným křižníkem HMS Hawke. Violet si později vybavila, jak pasažéři zmatkovali, ale ona musela zůstat klidná. Loď se nakonec udržela na hladině a nikdo nezemřel. Pro Violet to byla první srážka se smrtí, ale rozhodně ne poslední.

Když vyplul Titanic, Violet byla mezi posádkou. Loď měla pověst „nepotopitelné“ a atmosféra na palubě tomu odpovídala. „Byla to nádhera, člověk měl pocit, že stojí na plovoucím paláci,“ napsala ve svých vzpomínkách.

V noci ze 14. na 15. dubna slyšela podivný zvuk – náraz do ledovce. „Byla jsem v kajutě, když mě vyrušil tlumený hluk. Vyběhla jsem na chodbu a tam už proudili lidé. Nikdo nic nevěděl.“ Violet pomáhala cestujícím oblékat záchranné vesty a uklidňovala vyděšené děti. Nakonec byla sama posazena do záchranného člunu číslo 16.

V rukou svírala dítě, které jí podala zoufalá žena. O chvíli později se Titanic zlomil a začal mizet pod hladinou. „Pamatuji si, jak jsme seděli v tichu a slyšeli jen křik z vody. Byl to zvuk, který se nedá zapomenout,“ napsala.

Ráno je zachránila loď Carpathia. Violet vystoupila na palubu s dítětem stále v náručí. V přístavu k ní přiběhla žena, dítě si vytrhla a beze slova zmizela. Byla to matka, která v panice své dítě předchozí noc předala. Jessop si vždycky pamatovala, jak zvláštně prázdně se tehdy cítila.

Člověk by čekal, že po Titanicu dá Violet od oceánu ruce pryč. Ale ona se vrátila. Během první světové války nastoupila na nemocniční loď Britannic. Tentokrát už ne jako stevardka, ale jako zdravotní sestra Červeného kříže.

Dne 21. listopadu 1916 loď plula v Egejském moři, když pod ní explodovala mina. Violet byla zrovna na palubě. „Najednou jsem ucítila silný otřes a věděla jsem, že je zle.“ Loď se rychle nakláněla a posádka spouštěla čluny. Jenže proud je strhl přímo k lodnímu šroubu, který se ještě točil.

Violet skočila do vody. Proud ji vtáhl k lodi a narazila hlavou do kýlu. „Byl to úder, po kterém se mi zatmělo před očima. Myslela jsem, že je to konec.“ Nakonec se ale dostala na hladinu a byla vytažena do bezpečí. Až desítky let poté jí lékaři řekli, že tehdy utrpěla zlomeninu lebky.

Britannic se potopil během necelé hodiny, přesto většina lidí přežila. Violet se znovu ocitla mezi nimi.

Moře ji nepustilo. Po válce se Jessop vrátila k práci na lodích a vydržela u ní ještě dlouhé roky. Plavila se mezi Evropou, Amerikou a Jižní Amerikou. Práce byla celý její život. Nikdy se nevdala a neměla děti, přesto měla kolem sebe posádku, která ji brala jako rodinu.

Do důchodu odešla v roce 1950 a usadila se na venkově v Suffolku. Tehdy už měla za sebou desítky let služby na oceánu a tři katastrofy, které by stačily na několik životů. Zemřela roku 1971 ve věku 83 let – věku, kterého jí podle lékařů z dětství vůbec nemělo být dopřáno.

Violet Jessop o svém životě moc nemluvila, ale po její smrti vyšly paměti, které psala v soukromí. Nejsou dramatické ani přehnaně patetické – spíš věcné, ale právě proto působí silně. Byla to prostá žena, která se několikrát ocitla tváří v tvář smrti a vždycky obstála.

Její příběh se stal symbolem houževnatosti. Ukazuje, že i když člověk prožije katastrofy, nemusí se stáhnout ze světa. Violet se moře nikdy nevzdala. A možná právě proto přežila, protože věděla, že nemá smysl utíkat před osudem.

„Byla jsem jen žena, která dělala svou práci,“ napsala skromně. Ale historie jí přiřkla něco víc – přezdívku Miss Unsinkable, slečna Nepotopitelná.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://explorethearchive.com/violet-jessop

https://nomadflag.com/violet-jessop/

https://www.mentalfloss.com/history/titanic/titanic-survivor-violet-jessop-facts

https://history.howstuffworks.com/historical-figures/unsinkable-violet-jessop.htm

https://www.history.co.uk/articles/unsinkable-violet-jessop

https://mollybrown.org/servants-at-sea-violet-jessop/