Přišly k nám z amerických prérií a připomínají plameny ohně. Kokardy kvetou celé léto, sucho nevadí

Existují květiny, jejichž půvab vynikne teprve při pohledu zblízka. Kokarda osinatá mezi ně nepatří. Ta se snaží být vidět už z druhého konce zahrady. Její květy obvykle spojují žlutou, oranžovou a tmavě červenou, tedy barvy, které připomínají plameny, rozpálené uhlíky nebo zapadající slunce. Na záhoně proto nepůsobí tiše ani nenápadně. V době, kdy řada časně kvetoucích trvalek ztrácí sílu, kokarda teprve nabírá tempo a může pokračovat až hluboko do podzimu.

Přitom vypadá jako typická, bezproblémová zahradní květina. Člověk ji vysadí na slunce, občas odstřihne odkvetlé úbory a pak už jen sleduje, jak se nad listy objevuje jeden květ za druhým. Úplně nesmrtelná však kokarda není. Dokáže odolat vedru, prudkému slunci i delšímu suchu, ale mnohem hůře snáší mokrou, těžkou půdu. Zvláště v zimě jí přebytečná voda může ublížit více než silný mráz.

Právě tento rozpor kokardu dobře vystihuje. Na vhodném místě vypadá, jako by se dokázala vypořádat téměř se vším. Na špatném stanovišti může během několika let nenápadně zmizet. Kdo pochopí, odkud pochází a jaké podmínky jí vyhovují, získá jednu z nejdéle kvetoucích a barevně nejvýraznějších trvalek pro slunnou zahradu.

Kokarda osinatá, Gaillardia aristata, pochází ze západní části Severní Ameriky. Její přirozený areál zahrnuje rozsáhlé oblasti Skalnatých hor, Velkých plání a přilehlých území Kanady a Spojených států. Roste tam na prériích, travnatých svazích, otevřených kamenitých místech, v porostech pelyňků i ve světlých lesích. Setkat se s ní lze od nížin až po horské polohy.

Kokarda osinatá pochází z krajiny, kde rozhodně nemá vody nazbyt. Roste na suchých prériích, kamenitých svazích a v půdách, z nichž déšť rychle odteče. Přes léto tam bývá horko, v zimě zase mráz a vítr. Není tedy divu, že na zahradě dobře zvládá slunce i občasné sucho. Mnohem větší potíž jí dělá těžká zem, která zůstává po dešti dlouho mokrá.

Latinské jméno Gaillardia dostal rod podle Gaillarda de Charentonneau, francouzského podporovatele botaniky. Druhové jméno aristata znamená osinatá a odkazuje na tuhé špičaté části květenství. Právě odtud pochází i české jméno, ačkoli na rozkvetlé rostlině člověka obvykle zaujmou úplně jiné věci – hlavně výrazná červená, oranžová a žlutá.

V angličtině se kokardám říká blanket flowers. Název se nejčastěji dává do souvislosti s pestrými tkanými přikrývkami původních obyvatel Severní Ameriky, jejichž barvy mohou květy připomínat. Někdy se uvádí také prostší vysvětlení: kokardy dokážou na vhodných místech vyrůst ve větším množství a pokrýt kus krajiny souvislou barevnou plochou.

Kokarda osinatá se dostala i do sběrů slavné výpravy Lewise a Clarka. Její účastníci ji našli v červenci roku 1806 na suchém svahu na území dnešní Montany. Později ji vědecky popsal botanik Frederick Pursh.

Kokarda patří do čeledi hvězdnicovitých, stejně jako kopretiny, astry, slunečnice, jiřiny nebo pampelišky. To, co na první pohled považujeme za jeden velký květ, je ve skutečnosti složité květenství zvané úbor. Uprostřed se nachází množství drobných trubkovitých květů, kolem nichž vyrůstají nápadné jazykovité květy připomínající okvětní lístky.

Právě stavba úboru dává kokardě její nezaměnitelný vzhled. Střed bývá žlutý, oranžový, červenohnědý nebo temně vínový a během rozkvétání se postupně mění. Jazykovité květy na obvodu mají často vícebarevné pruhování. U středu mohou být tmavě červené, dále přecházet do oranžové a na koncích končit jasně žlutým lemem. Jednotlivé barvy nebývají oddělené přesnou čarou. Přelévají se jedna do druhé, takže květenství opravdu připomíná malý ohnivý kruh.

Konce jazykovitých květů jsou obvykle mělce rozeklané do několika zoubků. Tento detail dodává květům lehce střapatý vzhled. Dokonale pravidelná kokarda by možná působila příliš uhlazeně. Její poněkud roztřepené okraje k ní však patří stejně jako syté barvy.

Samotné úbory mohou mít v průměru přibližně sedm až deset centimetrů, u některých kultivarů i více. Vyrůstají jednotlivě na dlouhých stoncích nad listy, takže v záhonu nezanikají. Když se rostlina dobře rozroste, může nést současně mnoho poupat, otevřených květů i odkvetlých hlávek. Výsledek pak nepůsobí strnule jako dokonale naaranžovaná kytice. Spíše připomíná barevnou luční skupinu, která se stále proměňuje.

Listy kokardy nejsou tak nápadné jako květy. Bývají šedozelené až středně zelené, podlouhlé, kopinaté nebo obráceně kopinaté. Jejich okraj může být celistvý, zubatý i mělce laločnatý. Listy a stonky jsou často porostlé jemnými až drsnějšími chloupky. Rostlina díky nim nepůsobí leskle ani šťavnatě, ale spíše suše a lehce drsně, což dobře odpovídá jejímu původu.

Ve volné přírodě může kokarda osinatá dorůstat přibližně od 30 do 70-80 centimetrů. Zahradní rostliny se však liší podle odrůdy. Některé tvoří nízké, sotva třiceticentimetrové polštáře vhodné k okrajům záhonů a do nádob, jiné vytvářejí delší stonky použitelné také k řezu.

Při nákupu kokardy se však můžete snadno ztratit v názvech. V obchodech se totiž vedle skutečné kokardy osinaté objevuje množství rostlin označených jako Gaillardia × grandiflora. Jde o zahradní křížence, na jejichž vzniku se podílela vytrvalá kokarda osinatá a jednoletá či krátkověká kokarda sličná, Gaillardia pulchella.

Právě mezi těmito kříženci se nachází mnoho nejznámějších odrůd. Mívají velké květy, kompaktní růst, bohaté kvetení a odstíny od žluté přes oranžovou a šarlatovou až po vínovou. Někdy jsou dvoubarevné, jindy téměř jednobarevné. V zahradnictví mohou být všechny jednoduše prodávány pod českým názvem kokarda, aniž by bylo na první pohled jasné, zda jde o čistý botanický druh, nebo o hybrid. V některých zahradnictvích vám jsou schopni říct víc, než se dozvíte na cedulce, ale pokud nakupujete třeba v zahradních odděleních v hobbymarketech, tak mám zkušenost spíše negativní.

Pro běžné pěstování to ale většinou nepředstavuje problém. Nároky mají podobné - chtějí slunce, propustnou půdu a nesnášejí dlouhodobé přemokření. Rozdíl může být patrný v životnosti, výšce, odolnosti a schopnosti zachovat vlastnosti při množení semeny. Ze semen sebraných z odrůdové nebo hybridní kokardy totiž nemusejí vyrůst rostliny stejné barvy a tvaru, jako měla mateřská rostlina.

Některé kokardy se navíc v zahradnictví prodávají podobně jako dlouhověké trvalky, přestože se v praxi chovají spíše jako krátkověké rostliny. Mohou nádherně kvést dva či tři roky a pak zeslábnout nebo během zimy odumřít. To nemusí znamenat, že jste udělali nějakou chybu. Částečně jde o přirozenou vlastnost některých odrůd a kříženců. Přesto lze jejich život výrazně prodloužit vhodným stanovištěm a správnou péčí.

Pro kokardu je nejlepší otevřené místo, na které slunce svítí většinu dne. V lehkém polostínu sice většinou poroste, ale její stonky se mohou vytahovat, trs bude řidší a květů ubude. Nejkrásnější bývá tam, kde není zastíněna budovou, stromem ani vyššími trvalkami.

Při výběru místa je dobré vzpomenout si na její domovinu. Kokarda je zvyklá na otevřenou krajinu, prudké světlo a proudění vzduchu. Na přehřátém jižním záhonu, kde jiné rostliny v létě vadnou, se může cítit překvapivě dobře. Uplatní se na svazích, štěrkových záhonech, v předzahrádkách obrácených k jihu, u suchých zídek i v moderních výsadbách s kameny a okrasnými travinami (s těmi jí to sluší až neuvěřitelně).

Samotné sucho jí po dobrém zakořenění obvykle nevadí. Mladou, čerstvě vysazenou rostlinu je samozřejmě nutné zalévat, dokud si nevytvoří dostatečný kořenový systém. Dospělá kokarda však zvládne i delší období bez deště. Má kůlový kořen, který může pronikat poměrně hluboko do půdy a pomáhá jí vyhledávat vláhu pod vyschlým povrchem.

Neznamená to, že se vůbec nemá zalévat. Ve vyloženě dlouhém suchu může bez vody omezit kvetení, zasychat odspodu nebo předčasně ukončit sezonu. Zálivka by však měla být vydatná a méně častá. Každodenní kropení povrchu půdy rostlině příliš nepomůže. Mnohem lepší je nechat vodu proniknout do větší hloubky a poté zeminu opět nechat proschnout.

Kokarda potřebuje půdu, ze které může přebytečná voda rychle odtékat. Daří se jí v půdě písčité, štěrkovité, kamenité i běžné zahradní, pokud není slehlá a trvale mokrá. Nemusí být zvlášť úrodná. Naopak v silně vyhnojené půdě může rostlina vytvářet mnoho měkkých listů a dlouhých stonků na úkor pevnosti a kvetení.

Těžká jílovitá zem představuje větší problém. V létě může ztvrdnout a popraskat, zatímco během podzimních dešťů a zimního tání drží vodu kolem kořenů. Kokarda sice patří mezi mrazuvzdorné rostliny, ale její kořenový krček může ve studené mokré půdě zahnívat. Rostlina pak na jaře nevyraší, přestože zima nebyla nijak mimořádně tuhá.

Při výsadbě do těžší zeminy proto pomůže přimíchat hrubší písek, jemný štěrk nebo drobnou kamennou drť. Ještě lepší může být vysadit kokardu na mírně vyvýšené místo, odkud voda přirozeně stéká. Nestačí však vykopat v nepropustném jílu jamku a naplnit ji lehkým substrátem. Taková jamka se při dešti může změnit v nádobu, ve které bude voda stát.

Kokarda by se rovněž neměla zahrnout silnou vrstvou vlhkého kompostu nebo kůrového mulče až ke krčku. V suchém štěrkovém záhonu jí může vyhovovat minerální mulč z kamínků či drti, který omezuje plevel, ale nezadržuje kolem rostliny tolik vlhkosti jako rozkládající se organický materiál.

Základní zahradnická poučka je v tomto případě velmi jednoduchá: kokardu lze snadněji zahubit přemírou péče než mírným zanedbáním. Časté zalévání, přehnojování a příliš výživná půda jí obvykle neprospějí.

Hlavní doba kvetení kokardy připadá na léto. V závislosti na odrůdě, průběhu počasí a termínu výsadby se první květy mohou objevit už na konci jara nebo v červnu. Rostlina pak pokračuje během července a srpna a při dobré péči vydrží kvést také v září či říjnu.

K dlouhému kvetení výrazně přispívá odstraňování odkvetlých úborů. Jakmile začne kokarda vytvářet semena, investuje do nich část své energie. Odstřižením starých květních hlav rostlinu povzbudíme k zakládání dalších poupat. Není nutné obcházet záhon každý den. Stačí jednou za několik dní nebo týdně odstranit vše, co už ztratilo barvu.

Odkvetlé úbory mají ovšem také svůj půvab. Po opadání jazykovitých květů zůstává kulovitý, ostnitě působící střed. V suchých přírodně laděných výsadbách může vypadat dobře i během podzimu. Chceme-li získat semena nebo poskytnout potravu ptákům, můžeme část hlávek na rostlině ponechat. Je však potřeba počítat s tím, že kvetení nemusí být tak vytrvalé.

Na konci léta lze některé unavené nebo rozkleslé rostliny mírně seříznout. Někdy poté znovu obrazí a vytvoří poslední vlnu květů. Příliš radikální pozdní řez však není vždy výhodný, protože rostlina potřebuje před zimou nashromáždit dostatek energie v kořenech.

Kokardy bývají často označovány za vytrvalé rostliny, což je správně, ale může to vést k poněkud přehnaným očekáváním. Vytrvalá totiž neznamená automaticky dlouhověká. Pivoňka nebo denivka mohou na jednom místě vydržet desítky let. Některé kokardy jsou však nejkrásnější jen několik sezon.

Krátký život může mít více příčin. Rostlina se dlouhým kvetením vyčerpává, zejména pokud necháme dozrát velké množství semen. Starší trs může od středu řídnout. V těžké půdě ho poškodí zimní vlhkost, v příliš stinném místě zeslábne a ve výživné zemině může vytvořit přerostlé, málo odolné stonky.

Životnost lze podpořit rozumným omezením kvetení před zimou. Někteří pěstitelé doporučují na začátku podzimu odstranit květní stonky a nedovolit rostlině vyčerpat se tvorbou posledních květů a semen. Kokarda pak může více energie uložit do kořenů. Není to záruka nesmrtelnosti, ale u krátkověkých odrůd to smysl mít může.

Pomáhá také včasné množení. Jakmile je rostlina silná a zdravá, lze ji rozdělit nebo z ní odebrat bazální řízky. Zahrádkář si tak vytvoří mladé rostliny dříve, než původní trs začne chřadnout. U kokardy je mnohem rozumnější průběžně si udržovat novou generaci než čekat, až letitý trs náhle zmizí.

Kokardu lze vypěstovat ze semen. Semena se vysévají na jaře do nádob, pařeniště nebo později přímo na záhon. Neměla by být zahrnuta příliš hluboko, protože ke klíčení potřebují světlo nebo jen velmi slabou vrstvu substrátu. Výsev udržujeme mírně vlhký, nikoli rozbahněný.

Rostliny vyseté brzy pod střechou mohou při dobrých podmínkách vykvést ještě během první sezony. Při pozdějším výsevu často vytvoří hlavně listovou růžici a naplno se předvedou až v následujícím roce. Semena botanické kokardy osinaté podle materiálů americké zemědělské služby nepotřebují nutně chladovou stratifikaci, tedy předchozí období chladu, aby byla schopna vyklíčit.

Semenáčky z čistého druhu si budou navzájem poměrně podobné, i když určité rozdíly mezi nimi nastat mohou. U zahradních kříženců a pojmenovaných odrůd je výsledek méně předvídatelný. Potomstvo se může štěpit a vracet k vlastnostem některého z předků. Ze semen červené kokardy tak nemusí vyrůst pouze červené rostliny. Mohou se objevit žluté okraje, odlišně tmavý střed, vyšší vzrůst nebo menší květy.

Pro někoho je to nevýhoda, pro jiného právě kouzlo výsevu. Každý semenáč může vypadat trochu jinak a v zahradě vznikne přirozeně pestrá skupina. Chceme-li naopak přesně zachovat vlastnosti určité odrůdy, je bezpečnější vegetativní množení.

Starší trsy lze na jaře opatrně rozdělit. Kokarda má však hlubší kůlový kořen a nemusí dělení snášet tak snadno jako trvalky s hustou sítí mělkých kořenů. Rostlinu je proto vhodné vyjmout s co největším kořenovým balem a dělit ji jen na několik dostatečně silných částí. Možné je také množení kořenovými či bazálními řízky, ale pro běžného zahrádkáře zůstává nejjednodušší výsev nebo nákup mladé sazenice.

Kokarda vynikne ve větší skupině, ale lze ji vysadit i jednotlivě mezi jiné trvalky. Její barvy jsou natolik výrazné, že si zaslouží promyšlené sousedy. V tradiční venkovské zahradě se může potkat s třapatkami (se kterými si ji někteří lidé pletou), krásnoočky, zápleváky, řebříčky, šalvějemi, šantami nebo nižšími slunečnicemi.

Pěkně působí také vedle rostlin s modrými a fialovými květy. Sytě modrá šanta, šalvěj hajní, perovskie nebo sporýše dokážou teplé barvy kokardy zvýraznit, aniž by se s nimi přetahovaly o pozornost. Opačný účinek mají rostliny žluté a oranžové. Ty mohou vytvořit ohnivě laděný záhon, který bude působit výrazně a téměř podzimně už během léta.

Velmi dobře se ke kokardám hodí okrasné trávy. Jejich jemné listy a vzdušná květenství zklidní velké barevné úbory. Kokarda navíc pochází z krajiny, kde rostla mezi přirozenými travními porosty, takže toto spojení působí velmi přirozeně.

Nižší odrůdy lze pěstovat v květináčích a truhlících. Nádoba musí mít odtokové otvory a na jejím dně by neměla dlouhodobě zůstávat voda. Substrát je vhodné vylehčit pískem, perlitem nebo jemnou drtí. V nádobě kokarda potřebuje pravidelnější zálivku než ve volné půdě, protože její kořeny nemohou pronikat do hloubky. Ani zde by však neměla stát v mokru.

Vyšší odrůdy poskytují květy k řezu. Stonky je nejlepší odstřihnout v době, kdy je úbor čerstvě otevřený. Ve váze se kokardy hodí do uvolněných letních kytic s travinami, kopretinami, řebříčky nebo třapatkami. Jejich výrazné barvy mohou v jemně laděné kytici působit až příliš nápadně, ale v pestré venkovské vazbě se cítí jako doma.

Květy kokardy nejsou určeny jen našim očím. Otevřené úbory poskytují pyl a nektar různým druhům včel, čmelákům, pestřenkám, motýlům i broukům. Protože rostlina kvete dlouho, může být cenným zdrojem potravy také v pozdním létě, kdy už některé jiné trvalky odkvetly.

Kokarda ovšem sama o sobě nenahradí pestrou zahradu. Největší význam pro opylovače má výsadba složená z mnoha druhů, které kvetou postupně od jara do podzimu. Kokarda v ní může převzít jednu z hlavních rolí v nejsušší a nejteplejší části sezony.

Pro hmyz bývají nejvhodnější jednoduché květy s dobře přístupným středem. Některé plnokvěté nebo silně prošlechtěné odrůdy mohou nabízet méně snadno dostupné potravy. Botanický druh a jednoduše kvetoucí kultivary jsou proto vhodnou volbou pro zahradu, v níž nejde jen o vzhled.

Pokud na rostlině ponecháme část dozrálých semenných hlávek, mohou je navštěvovat také drobní ptáci. Zbytek stonků navíc přes zimu vytváří úkryt pro některé bezobratlé. Není tedy vždy nutné celý trs na podzim ostříhat až u země. Suché části lze odstranit teprve před začátkem jarního růstu.

Kokarda nebývá rostlinou, kolem níž by bylo nutné neustále chodit s postřikovačem. Na suchém, slunném a vzdušném místě zpravidla roste bez větších problémů. Potíže často začínají až ve chvíli, kdy je vysazena příliš hustě, ve stínu nebo ve vlhké půdě.

Nejnebezpečnější je hniloba kořenů a kořenového krčku. Rostlina zpočátku vadne, přestože je půda mokrá, následně žloutne a celý trs může odumřít. V takové chvíli už bývá záchrana obtížná. Mnohem účinnější je prevence v podobě propustné půdy a střídmé zálivky.

Ve vlhčím počasí se může objevit skvrnitost listů nebo padlí. Pokud je napadena jen část rostliny, pomůže odstranit nemocné listy a zlepšit proudění vzduchu. Zalévat je vhodné ke kořenům, nikoli večer přes listy.

Mezi vážnější choroby patří takzvaná žloutenka aster, kterou nepůsobí houba ani virus, ale fytoplazma přenášená savým hmyzem. Napadené rostliny mohou vytvářet zdeformované, nazelenalé květy, zakrslé výhony a nepravidelně žloutnout. Léčba neexistuje a silně postiženou rostlinu je lepší odstranit, aby nezůstávala zdrojem infekce.

Na mladých výhonech se mohou objevit mšice, na listech někdy vrtalky nebo housenky. Většinou však nejde o poškození, které by zdravou kokardu vážně ohrozilo. Drobné okousání listů je u rostliny pěstované také pro hmyz přirozenou součástí zahradního života.

Po prvních silnějších mrazech nadzemní části kokardy zasychají. Zahrádkář má potom dvě možnosti. Může stonky seříznout nízko nad zemí a záhon uklidit, nebo je ponechat přes zimu a odstranit až na jaře.

Na suchém a větrném místě lze stonky bez obav ponechat. Odkvetlé hlávky vypadají pod jinovatkou zajímavě a poskytují alespoň malý úkryt hmyzu. V oblasti s mokrými zimami může být výhodnější většinu nadzemní hmoty odstranit, aby kolem středu trsu neležela mokrá, rozkládající se vrstva.

Zimní přikrývka není u běžných kokard většinou nutná. Rostlina je poměrně mrazuvzdorná. Výjimku mohou představovat čerstvě vysazené sazenice, choulostivější odrůdy nebo rostliny v nádobách. Květináč promrzá ze všech stran a kořeny v něm nejsou chráněny okolní půdou. Nádobu proto můžeme přisunout ke stěně domu, obalit ji nebo ji zapustit do země.

Ani při zimním zakrývání by však neměl nad rostlinou vzniknout neprodyšný mokrý příkrov. Silná vrstva listí nebo kompostu může v deštivé zimě zadržovat vodu právě tam, kde ji kokarda snáší nejhůře.

Když jarní záplava květů odezní a začnou převládat různé odstíny zelené, kokarda přinese novou vlnu barev. Kvete v době prázdnin, během suchého srpna i na začátku podzimu, kdy se ranní vzduch ochlazuje, ale odpolední slunce má stále sílu.

Není to trvalka pro zamokřený kout ani pro zahrádkáře, který chce každou rostlinu vydatně hnojit a denně zalévat. Mnohem více jí vyhovuje člověk ochotný dopřát jí trochu prostoru, hodně slunce a půdu, v níž se voda dlouho nezdrží.

Za takových podmínek se vám kokarda odmění dlouhou řadou květů, které vypadají, jako by si uchovaly všechno teplo léta. A i když některé rostliny po několika letech zestárnou a zmizí, obvykle za sebou zanechají semena, mladé sazenice nebo alespoň důvod vysadit je znovu.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://botany.cz/cs/gaillardia-aristata/

https://plants.sc.egov.usda.gov/DocumentLibrary/plantguide/pdf/pg_gaar.pdf

https://www.thespruce.com/blanket-flowers-1402030

https://www.gardenersworld.com/how-to/grow-plants/how-to-grow-gaillardia/

https://cwelwnp.usu.edu/westernnativeplants/plantlist_view.php?id=73&name=gaillardiaaristata