Prosázel jsem už tolik, že nemůžu přestat hrát. Jednou se to štěstí přeci musí usmát. Musí

Závislost může být různá, někdy celkem neškodná, jindy může člověka zcela zničit život. Někdo nepůjde spát, aniž by si nedal aspoň kousek oříškové čokolády, jiný by nebyl schopný fungovat bez třech a více káv denně. To jsou ty méně závažné závislosti a dokud člověka neomezují a nebrání mu v běžném životě, tak lze nad nimi přivřít oko. Jiní jsou závislí na alkoholu, což už je mnohem závažnější případ, který může skončit i tragédií. Ve chvíli, kdy je člověk už silně závislý, tak to na něm okolí většinou už velmi dobře pozná, protože vidí, že je neustále pod vlivem. Ale pak jsou závislosti, kterých si okolí nejen nemusí všimnout, ale těžko si to uvědomuje i samotný člověk. A nebo si to uvědomuje, ale už si neví rady, jak z toho ven. To je i případ Honzy, který s takovou závislostí bojuje už nějaký čas a stále je to jako na houpačce. Pro lepší čtivost bude psáno v ich-formě.

Začalo to jako občasná zkouška štěstěny…

Vlastně si ani nevybavím, kde došlo ke zlomu a z krácení dlouhé chvíle se stala závislost. Asi jako spousta lidí jsem si čas od času zkusil tipnou sportku nebo jinou loterii. Občas se zadařilo a vyhrál jsem nějaké drobné, ale většinou z toho nebylo nic. Kdybych si to počítal, kolik peněz jsem takto prosázel, asi by mě to zaskočilo, ale tehdy mi to bylo celkem jedno. Nesázel jsem denně, někdy dokonce uplynul i týden, aniž bych si něco vsadil a měl jsem i období, kdy jsem toho nechal úplně. Určitě bych to tedy nenazval závislostí a ani finančně mě to nijak netrápilo, tolik jsem do toho nevrážel. Spíš jsem si vsadil, když mi po kapsách zbyla nějaká hotovost a tak jsem to jako „volňásky“ zkusil zainvestovat do šance vyhrát.

Paradoxně mě víc bavilo, když jsem od někoho dostal los pro štěstí. To napětí, když jsem pomalu stíral tu šedou vrstvičku, která mohla ukrývat příjemnou výhru. A hele, první číslo se mi shoduje, krásných 50 korun mám jistých. Bude tam ještě něco dalšího? Když se za tím ohlédnu takto zpětně, tak v těch chvílích jsem cítil určité zadostiučinění, radost z toho, že mi vyšlo číslo, že dostanu nějakou výhru, i když třeba stěží za cenu losu… Ale to uspokojení bylo větší, než když jsem jen nechal projet tiket sportky a buď tam něco píplo, nebo ne. A tak jsem si začal kupovat losy i sám a nečekal jsem, jestli od někoho dostanu třeba k svátku. Byl to počátek mé závislosti? Možná ano, možná ještě ne, sám to nedovedu s jistotou říct.

Můj psycholog v tom má celkem jasno. V okamžiku, kdy nějaká činnost, objekt nebo cokoliv, co by vás mohlo napadnout, v nás vzbuzuje takovou emoční odezvu, která dokáže vypěstovat návyk a začne ovládat naše další chování, tak už se jedná o závislost. Řekl by to odborněji, ale princip je stejný. Takže z tohohle pohledu jsem asi závislý začínal být, i když závislost byla teprve v plenkách. Tehdy bych si to ale rozhodně nemyslel, a dokonce i dnes nad tím dost váhám. Ano, sice jsem si začal kupovat víc losů, abych uspokojil svoji touhu po škrabání a adrenalinu z toho, jestli tam budou správná čísla nebo symboly, ale nebylo to nic finančně ruinujícího. Ani jsem se nebudil zpocený uprostřed noci, že bych si potřeboval setřít los…

Zákeřnost online her

Jednoho dne jsem zjistil, že bych nemusel chodit pro losy nebo sázenky do trafiky, ale že bych se mohl zaregistrovat a hrát online. Přišlo mi to jako fajn nápad, někdy jsem si chtěl vsadit a už jsem nestihnul uzávěrku, protože jsem se nedostal včas do trafiky. Takhle jsem mohl mít vše dostupné z telefonu kdykoliv a kdekoliv. Na účet si převést potřebný obnos a hrát podle libosti. Nebylo nic jednoduššího, a to si myslím, že byl první kámen úrazu. Nutnost chodit si do trafiky byla do určité míry omezující, ale online mě neomezovalo vůbec nic.

Tak jsem si založil účet a začal prozkoumávat možnosti online her. Loterie jsem sázel dál zhruba ve stejném měřítku jako dřív. Ani jednoduchost online sázek nezvýšila nijak výrazně moji chuť sázet. Zato losy jsem „sekal jak Baťa cvičky“. Takový výběr, to snad nikdy neměli ani v trafice…

V návalu euforie jsem během prvních 14 dní prosázel na losech tolik, že mi málem nezbylo na jídlo. Klidně jsem celé večery trávil tím, že jsem si kupoval losy a pak je virtuálně stíral. Bylo to tak snadné, že mi to ani nepřišlo… Mnohokrát jsem vyhrál aspoň hodnotu losu a mohl si koupit další. A když se nedařilo, převedl jsem si z bankovního účtu na ten herní další peníze. Vždycky jsem se ujišťoval, že teď už ten výherní losík musí padnout… Jenže nepadnul a tak jsem si převáděl další a další částky. Bylo to po menších obnosech a tak mi to ani nepřišlo. Kdybych musel pokaždé vytáhnout padesátikorunu z kapsy, asi bych se po čase zarazil, ale tyhle virtuální převody peněz vůbec nebolí. Než na vašem osobním účtu cinkne nula a není co převádět…

Když jsem měl najednou o peníze nouzi, zarazil jsem se a uvědomil si, že jsem to přepísknul. Losy za deset, dvacet korun se tvářily jako nepatrný výdaj, ale jak se říká, korunka ke korunce a je z toho slušná částka. A já ji prohrál.

Jak jsem tak nad tím přemýšlel, hledal jsem způsob, jak obelstít tenhle systém a začít konečně vyhrávat. A najednou jsem objevil možnost sázet na sportovní utkání. Nikdy jsem to předtím nezkoušel a ani nejsem sportovní fanoušek, ale říkal jsem si, že to nemůže být zase až tak těžké. Koukal jsem na kurzy a zjistil jsem, že když budu sázet sice na nižší kurz, který mi moc nevynese, ale je vysoká pravděpodobnost, že to tak dopadne, tak sice po korunkách, ale začnu konečně vydělávat. A za vyhrané peníze bych pak mohl zkoušet zase štěstí v losech, které mě stále bavily nejvíce. Takové trochu perpetuum mobile, na jedné straně vydělám na sázkách ve sportu a bude mi to financovat snahy vyhrát v losech na straně druhé. Nebo mi to zafinancuje třeba tiket na sportku. A moje vlastní peníze budou v bezpečí, budu točit jen to, co se mi tu podaří vydělat.

Nápad to možná nebyl špatný, ale i když jsem v kurzovém sázení vydělal víc než na losech, čas od času jsem si musel na prázdný účet poslat nějaký obnos, abych měl z čeho sázet dál. Ale nebylo to tak hrozné, jako když jsem jenom stíral losy. A tak jsem si říkal, že je to v pohodě a mám to prostě jako koníček.

Po čase mě kurzové sázení docela chytlo. Občas se mi zadařilo vyhrát i slušnou částku, aniž bych sám vsadil výraznější obnos. A tak jsem si říkal, že kdybych třeba na něco jistého vsadil pořádnou sumu, mohl bych být za chvíli ve vatě. Ta myšlenka se mi líbila.

Jenže jistého není nikdy nic. Zprvu jsem se držel hodně při zdi, a tak jsem měl asi štěstí. Sice jsem riskoval velkou částku a vyhrát jsem mohl jen velmi málo, protože kurz byl nízký, ale každá kačka dobrá. Jenom se rozehřívám a trénuji na pořádnou sázku, říkal jsem si.

A pak jsem to jednou zkusil a vsadil deset tisíc. Profesionální sázkaři by se tomu asi vysmáli, ale pro mě to jako sázka na sportovní utkání, kterému nerozumím, bylo dost. A vyhrál jsem 15 tisíc. Radostí se mi zatočila hlava. Z výhry jsem část prosázel zase na losech, ale že jsem tu část zase prohrál, to mi nevadilo. Však to byla výhra, ne moje původní peníze. Při sázkách jsem se zase držel chvíli nízko a vyhlížel jsem další podobnou příležitost. Když přišla, vsadil jsem na to všechno, co jsem měl. Byl jsem si tak jistý a už jsem slavil, i když do konce zápasu ještě pár minut chybělo. Šel jsem si pro pivko do lednice a něco na zub. Když jsem se vrátil a zkontroloval zápas, zůstal jsem jako oněmělý. Místo, abych si jen potvrdil svoji výhru a radoval se z nově nabytých peněz, spadla mi čelist až na zem. Těch pár minut stačilo na to, aby prohrávající tým dorovnal a o jeden bod zvedl skóre. Můj tým prohrál.

Přísahal bych, že se mi snad na chvíli i zastavilo srdce. Ten nevěřícný úžas se za chvíli proměnil v silnou nedůvěru. I když je to blbost, v tu chvíli jsem si myslel, že mě sázkařská společnost určitě podvedla a ukazuje chybnou výslednou tabulku. Okamžitě jsem začal googlit. Jenže i další stránky, které zobrazovaly aktuální výsledky, ukazovaly ta samá čísla. Prostě prohráli. A já s nimi.

Frustrace a znechucení mě naplňovalo celý večer. Když jsem si představil, co všechno jsem si mohl za ty peníze koupit, bylo mi do breku. A poprvé jsem si říkal, že se na to můžu vykašlat, že mě to jen stojí peníze a nic z toho nemám. Vlastně ani si nemám komu postěžovat, kámoši začali chodit do hospody beze mě, protože jsem s nimi postupně přestával chodit, abych se mohl věnovat doma sázení. Zpočátku z toho měli legraci a popichovali mě, pak se mě snažili přesvědčit, ať se na to vykašlu, že jsem u toho pořád a když jsem je úspěšně ignoroval, vzdali to a přestali na mě zvonit. Ten večer jsem byl rozhodnutý, že se vrátím do starých kolejí.

Říká se, že ráno je moudřejší večera. Ale asi to neplatí vždycky. Ráno jsem se probudil brzo a měl čas se ještě povalovat v posteli. Během té doby jsem stále přemýšlel nad tím, že se mi předtím celkem dařilo a kdybych se vrátil k menším částkám, určitě bych mohl získat zpátky to, co jsem prohrál den předtím. Když skončím teď, bude to etapa jedné velké ztráty. A to jsem nechtěl. Tak jsem si převedl na konto nové peníze a začal znovu.

Moje předsevzetí držet se nižších částek vzalo celkem rychle za své. Bylo celkem jedno, jestli jsem prohrával, nebo vyhrával. Když jsem měl štěstí a vyhrával jsem, povzbuzovalo mě to k sázení větších částek. A když jsem měl smůlu a prohrával jsem, také mě to tlačilo k větším částkám. Protože jsem si říkal, že taková šňůra smůly musí jednou skončit a pak se usměje štěstí. Byla by přece škoda pak vyhrát jen pár drobných a hlavně - musím sázet velké částky, aby pak případná výhra byla velká a pokryla předchozí prohry.

Spirála finanční i společenské smrti

Byl to začarovaný kruh. Čím víc jsem prohrával, tím víc jsem sázel, abych to dohnal a ztrátu vyrovnal. Byly chvíle, kdy jsem si říkal, že už jsem nesmyslně prodělal tolik, že bych za to mohl mít nové auto, které jsem potřeboval, neboť staré dosluhovalo. Kdyby mi někdo na počátku řekl, ať takovou částku investuju do koupě auta, tak mu řeknu, že se asi zbláznil, že tolik za to nedám. A pak jsem bez větších zábran stejnou částku prohrál v sázkách.

Jenže já jsem pořád věřil tomu, že se karta musí obrátit. Už jsem nemohl přestat, protože by to znamenalo, že jsem to opravdu všechno prodělal, a to jsem nemohl připustit. Moje úspory vzaly zanedlouho za své. A já si u banky začal půjčovat, abych se mohl snažit dál získat své prohrané peníze zpět. A ztráta stoupala a já byl zoufalý.

Banka mi už nepůjčila. Oslovil jsem kamaráda, který se mnou zůstal v kontaktu. Neměl s půjčkou problém, ale zarazilo ho, že takový šetřílek jako jsem byl já, najednou nemá ani pár tisícovek. Tak dlouho se vyptával, až jsem se mu svěřil s tím, že peníze potřebuju na sázení. Sliboval jsem, že mu to vrátím hned, jak vyhraju. Ale že bez té půjčky už nemám co vsadit, a tak nebudu mít co vyhrát.

Zkrátím to. Nepůjčil mi ani korunu a místo toho se mnou strávil celý večer a přiměl mě, abych mu odvyprávěl celé své sázkařské dobrodružství. Chvílema obracel oči v sloup, ale nekritizoval mě. Když jsem skončil, řekl mi, že musím vyhledat odbornou pomoc. Nejdřív jsem se mu vysmál, že ji nepotřebuji, že mi jde jen o to vyhrát své peníze zase zpátky. Jenže tlačil dál. A když se zeptal, co by tomu řekli moji rodiče, kdyby se to dozvěděli, věděl jsem, že má asi pravdu. Tam někde uvnitř jsem to věděl celou dobu, nebo aspoň tušil. Ale ten hlas rozumu jsem vždycky dokázal umlčet a svoje konání jsem si pokaždé nějakým způsobem obhájit.

Nyní chodím na konzultace k psychologovi, který mi vysvětlil celý mechanismus toho, jak fungují závislosti a společně hledáme cestu, jak to v sobě zpracovat. Vím, že má pravdu, ale přesto jsou chvíle, kdy si říkám, že přece nemusím úplně se sázením skončit, ale stačí mi, když to dostanu zase pod kontrolu a nebudu příliš riskovat. Jenže tím se může celá spirála zase roztočit. Vím to, ale je těžké tomu odolat.

Protože jsem prohrál už tolik, že si nemůžu dovolit přestat. Musím to vyhrát zpátky.

Článek byl přepisem rozhovoru, pro čtivost napsán v ich-formě. Jméno bylo pozměněno.