Článek
Když se na konci 16. století anglické lodě odlepovaly od mlhavých břehů Devonu, nesly víc než náklad plachet a sudů. Nesly ambici dohnat Španělsko a usadit se v Novém světě, který se v představách dvořanů leskl sluncem a sliboval dřevo, kožešiny a možná i zlato. Walter Raleigh, muž s povolením královny Alžběty I., uměl tyhle sny proměnit v konkrétní kroky. Poslal průzkumníky, kteří mu přivezli zprávy o dlouhém pobřeží mělkých lagun, o úzkých písečných kosách (výběžky pevniny do moře) a klidných zátokách. A přivezli i dva domorodce, Wanchese a Mantea, s nimiž se v Londýně dalo mluvit o místech, kde by se dalo žít. Na mapě se objevilo jméno Roanoke: ostrov sotva několik mil široký, přitisknutý k pevnině jako předsunutá stráž Outer Banks. Vypadalo to slibně. Dalo se tam přistát, postavit palisádu a zůstat mimo dohled španělských karavel.
Ilustrace Roanoke z 19. století
Těžké počátky
Roku 1585 se na ostrově vykládají první osadníci pod vedením Ralpha Lanea. Jsou to hlavně muži: vojáci, řemeslníci, střelci. Vytýčí obvod, zatlučou kůly, mezi nimi natahují provazy s prkennými stěnami, uprostřed vyhloubí jamky na zásoby a v rohu zřídí kovářskou výheň, protože železo je nejcennější věc, kterou mají. Když padne tma, zní palisádou práce: kladiva, hoblíky, pilky. K ránu je slyšet i moře, které si dál promývá mělčiny mezi bariérami písku a vyústěními řek. Všechno působí možná dočasně, ale Lane věří, že to stačí, než připlují další lodě se zrnem a nářadím. Jenže zásobovací lodě nepřiplouvají a ostrov ukazuje tvrdou tvář. Pitná voda je vzácná, zem je lehká a hladová. Přes den je horko, v noci je vlhko a slané mlhy sedají na dřevo i sudy s moukou. A co hůř: výměna s okolními vesnicemi Algonkinů, která měla být pilířem přežití, se rychle kazí. Nedůvěra, drobné krádeže, jeden nešťastný výstřel, který neměl padnout, a potom řetězec protiakcí. Náčelník Wingina, který byl pro Lanea klíčovým partnerem, končí mrtvý při přepadu, a to je chvíle, kdy se svět kolem osady zavře. Když se v létě 1586 objeví u pobřeží Francis Drake, slavný korzár, přiveze sice nějaké zásoby, ale hlavně nabídne místo na svých lodích. Po roce nervů, hladu a nejistoty není co řešit: posádka Roanoke se nechá odvézt do Anglie. Ostrov osiří, pár mužů ponechaných na stráži se ztratí z dějin jako špatně zavřené dveře ve vichru.
Druhý pokus už je promyšlenější
Raleigh se nevzdává. Bere si z první zkušenosti poučení a zkouší jinou skladbu lidí. Kolonie nemá být už jen opěrná vojenská základna, ale živé městečko, kde se narodí děti a kde budou ženy péct chléb a muži sázet kukuřici. V létě 1587 se u ostrova znovu bělají plachty a v čele výpravy stojí John White, malíř a kartograf, jehož kresby rostlin, zvířat a lidí byly v Londýně senzací. Na palubě jsou rodiny, truhláři a ševci, tkalci a lovci, a jejich batohy jsou nacpané spíš semeny, jehlami a látkami než střelným prachem. Už to vypadá jinak, nadějněji. White se s kapitány původně dohodl, že tahle kolonie nezůstane na Roanoke, ale přesune se k široké zátoce Chesapeake, kde je sladší voda, hlubší přístav a lepší půda. Pak však do hry vstoupí drsný navigátor Simon Fernandes, tlačí na čas a bezpečnost a rozhodne, že se lidé složí zase tady, na známém ostrově. Možná ho děsí hurikánová sezóna, možná španělské hlídky. A možná jen nechce riskovat plavbu mělkými ústími, kde se písek přesouvá rychleji než ručička kompasu. Ať je důvod jakýkoli, rodiny zůstávají na Roanoke. Hned poté, co se v palisádě rozhoří ohně, se stane něco, co mění tón celého podniku: Whiteově dceři Eleanor se narodí holčička, Virginia Dare. Křehký, ale hlasitý důkaz, že Angličané nepřijeli jen lovit a přepadat, ale chtějí zůstat.
Sir Walter Raleigh
První měsíce jsou plné improvizace. Muži stavějí z borovicových klád skladiště a suší ryby na roštech nad kouřem, ženy šijí a spravují, sbírají mušle a ostřice na mělčinách. Když se moře vyklidní, je možné střílet do hejna plujících ryb a vylovit sudy plné bílého masíčka. Když se zvedne vítr, je třeba všechno stahovat pod střechy. Přes den se vychází za kukuřicí a dýněmi k vesnicím, které jsou ochotné obchodovat, v noci se hlídá. Najednou je vidět, jak moc osada potřebuje jednoho muže: Mantea. Je to ten samý Manteo, který kdysi odplul do Anglie a teď se snaží být mostem mezi dvěma světy. Pro Angličany překládá, vysvětluje, ukazuje, kdo je kdo a kde se bere voda, kdy se ryby stahují do kanálů a kdy vyplouvají zase ven. Pro své lidi zase ručí za to, že bílí muži nejsou jen nenechavé ruce. White si natolik cení tohohle spojení, že Mantea pokřtí a před lidmi slavnostně povýší na „pána Roanoke“. Je to gesto pro Londýn i signál pro okolí: tady chceme přátelství.
Staré zásoby docházejí a nové nepřibývají
Jenomže ostrov si na gesta nepotrpí. Zásoby, které měly vydržet půl roku, mizejí rychleji, než by kdokoli čekal, a v sudu s moukou se objevují vlhké hrudky, které značí, že se ze zrní brzy stane spíše plesnivá kaše než chléb. Rybolov je loterie, lov v lesích se nedaří, protože zvěř se drží dál ve vnitrozemí a osadníci v něm neumějí číst. A tak vyvstane krutě střízlivá otázka: kdo z nás pojede pro pomoc? Odpověď je jediná: John White. Loučí se s vnukem, který sotva otevřel oči, a se svou dcerou, která se tváří statečně, protože to jinak nejde. S osadníky se domluví na jednoduchém kódu. Pokud budou muset odejít jinam, vyryjí na viditelné místo název místa. Pokud je k odchodu donutí nouze nebo útok, přidají k tomu kříž. Je to moc i málo zároveň: znamení, které má do budoucna svítit v případě, že se lodě zdrží. White odplouvá s pocitem, že si bere na sebe víc, než unese, ale s vírou, že se na jaře otočí a bude zpátky.
V Anglii však mezitím zvoní zvony. Španělská „Armada“ je na moři, královna potřebuje každou loď, každý sud střelného prachu, každého kapitána, který umí číst vítr. Zásobovací plavba do vzdálené zátoky kdesi na hraně mapy nemá šanci. White běhá po loděnicích, domlouvá, slibuje a prosí, ale rok se překlopí do dalšího a pak do třetího. Atlantik, který měl být cestou domů, se mění v kamennou zeď. Až v létě 1590 se mu podaří sehnat loď s posádkou ochotnou riskovat mělčiny a bouře. Při přistání u ostrova se mu srdce doslova rozbuší o palubu. Vystoupí na břeh, prochází známou palisádou a vidí prázdno, které v něm zůstane natrvalo. Domy jsou rozebrané, jako by je někdo rozumně použil na dřevo, žádné rozbité sudy, žádná krev, žádné jámy s rozrytými hroby. Na jednom sloupu ostré, hluboké rýhy: CROATOAN. Na stromě kousek dál zkrácené CRO. A nikde žádný kříž.
Brzký návrat znemožnilo zbrojení proti španělské Armadě
Croatoan
Je to skoro dobrá zpráva. Domluva platila, a to znamená, že odešli dobrovolně. Croatoan. White ví, kam se dívat: na jihozápad, k dlouhému Hatteras, kde žijí Manteovi lidé. Jenomže moře je proti. Zvedá se vítr, lanoví skřípe, záď se noří do šedé vody, posádka panikaří. Snaží se vyvstat dřív, než je bouře semele o zrádné písky. Ještě to jednou zkusí, ale poškození lodi a mizerná nálada mužů udělají z posledního pokusu jen další zápis do lodního deníku. White se dívá přes zátočinu a snaží se přemluvit neklidné muže, aby počkali. Nečekají. Loď obrací kormidlo k Anglii a s ní pluje i poslední přímá šance zjistit, co se s kolonisty stalo.
Co se stalo pak, máme jen v náznacích. Je snadné představit si paniku a zmar, ale prázdná osada na Roanoke tak nepůsobí. Spíš jako úhledně uklizený dům, jehož obyvatelé se rozhodli přestěhovat. V nejbližších letech se objevují kusé zprávy, jak to tak bývá u příběhů, které zajímají všechny a nepatří nikomu. Když Angličané založí Jamestown, sbírají po okolí pověsti o „běloších mezi Indiány“, o dětech s šedýma očima a světlými vlasy, o vesnicích, kde je slyšet pár anglických slov, která by nikdo nečekal. Náčelník Powhatan se jednou pochlubí, že nechal pobít skupinu Angličanů žijících u Chesapeaku, ale to je hlášené přes druhé ucho a nikdo na místě nic nenašel. Jsou to často protichůdné zprávy. A přece vytvářejí obraz, který nezní přehnaně: část kolonistů se pravděpodobně přesunula k Manteovým lidem na Croatoan, část možná dál na pevninu. V sítích zátok, kanálů a řek Albemarle a Pamlico se dá přesouvat na kánoích a pramicích, dá se lovit, sázet kukuřice a dýně, dá se žít.
Dodnes neobjasněná záhada
Dnešní archeologové tady nemají snadnou práci. Písky Outer Banks cestují, břehy mizí a s nimi i kdysi pevná místa, kde stály palisády. Přesto se najdou drobnosti, které mají správné známky času: na Hatterasu zlomky anglické keramiky a kousky železných předmětů z konce 16. století, na pevnině u ústí řeky Roanoke zase pár věcí, které nepatří Jamestownu a sedí spíš do doby, kdy by tudy mohla projít skupina hledající klidnější vodu a lepší půdu. Jedna z Whiteových map má na sobě přelepku, pod kterou se zdá být značka pro opevněné místo ve vnitrozemí; badatelé o tom vedou spory, ale myšlenka, že kolonisté uvažovali o přesunu, není žádný výstřelek. Do toho všeho přidávají přírodovědci pruhy letokruhů, z nichž je patrné, že právě v letech 1587–1589 oblast sužovalo výjimečné sucho. Kdo žil tenkrát na písčitém ostrově s málem vody a chabými poli, musel odejít tam, kde je jídlo. Není to romantické vysvětlení, ale je to vysvětlení, kterému se dá věřit.
Ilustrační obrázek
Samozřejmě se kolem Roanoke nahromadily i podivuhodnosti, které patří spíš do vitríny kuriozit než do katedry historie. Ve 30. letech 20. století se „našly“ kameny s údajným nápisem Eleanor Dare, v němž má psát o smrti a zoufalství své skupiny. Krátce byly senzací, než se ukázalo, že jde velmi pravděpodobně o podvrh. Někdo prostě pochopil, že záhady se dobře prodávají. Ale ta důležitá stopa, ten nejpravděpodobnější příběh, se obejde bez kamene i bez senzačních odhalení, protože je napsaný jednoduše: lidé odešli k těm, s nimiž si rozuměli víc než s mořem a pískem.
Když se řekne Virginia Dare, vybaví se obraz dítěte, které se ztratilo v lesích. 19. století ji proměnilo v symbol – dívku z hranice dvou světů, kterou si osvojily básně i pověsti. Virginia není jen jméno, je to důkaz, že kolonie chtěla být domovem. A z toho plyne necukrované poučení: domov se v Novém světě nestaví z prken a provazů, ale z pravidelného přísunu potravin, z vědomí, že příští rok zase připlují lodě, a z křehkých dohod, které se s domorodci musí léta a trpělivě utvrzovat. Roanoke tuhle infrastrukturu nemělo. Jamestown už ano, byť ho to stálo kruté zimy a spoustu životů. Proto zůstalo Roanoke předmluvou a Jamestown první kapitolou.
Nejpevnější obrysy příběhu se tedy rýsují takto: první pokus vojáků shořel v násilí a nedostatku, druhý pokus rodin měl šanci, ale pohřbilo ho sucho, geografie a válka v Evropě, která přerušila pupeční šňůru se zásobami. Když se o tři roky později vrátil White, našel věc, která je v záhadách nejvzácnější: čisté, srozumitelné znamení. CROATOAN. Není to výkřik do tmy, ale adresa. Místo, kde měli přátele. Zda tam skutečně byli, nevíme na sto procent, protože se to nepodařilo ověřit včas. Ale vše, co víme o krajině, lidech a možnostech, naznačuje, že právě tudy vedla cesta přežití.
Roanoke nebude zapomenuto
Tenhle příběh nebyl dodnes zapomenut. Drží se v paměti lidí proto, že je lidský a že poslední stránka příběhu stále chybí. Vidíme tváře, známe jména, dovedeme si představit pláč dítěte v noci, když se vítr opře do palisády. Dovedeme si představit rozum, který říká: tady nezůstaneme, tady voda chutná po soli a kukuřice chřadne, pojďme za Manteem. A také dovedeme cítit tu bezmoc muže, který se po třech letech vrátí a najde slovo, které by ho mělo zahřát, a místo toho ho jen přinutí zvednout oči k nebi, kde se honí bouřkové mraky. Historie nemá povinnost dávat nám úplné odpovědi. Má povinnost nechat nás přemýšlet o tom, co je pravděpodobné a co si přejeme, aby byla pravda. A v tomhle příběhu se ty dvě věci nezřídkakdy potkávají.
Je fér dodat ještě jednu věc, která se často ztrácí v romantickém oparu záhady: Roanoke bylo od začátku vtažené do politiky evropské války a do jemné sítě vztahů na místě. To, co rozhodlo, nebyl strašidelný rituál v lesích ani tajemná nemoc z vln moře, ale banální logistika. Lodě, které nepřijely. Sudy, které zvlhly. Dny, které se v suchu prodloužily, protože kukuřice nerostla. A vedle toho pár chytrých, statečných lidí na obou stranách palisády, kteří se pokusili udržet nit přátelství. Bez nich by nevzniklo ani to jediné slovo, které dnes máme: Croatoan. Kdyby nebyl Manteo, kdyby nebylo prvních výměn jídla a informací, kolonie by prostě zmizela ve špatně zahrabaném prachu. Takhle po sobě zanechala vzkaz, který je i po čtyřech stoletích čitelný.
Roanoke nám připomíná, že cesta k sousedství je dlouhá a že se obvykle rodí z nedokonalých řešení: dnes palisáda, zítra kánoe, pozítří malý záhonek kukuřice vedle cizího domu. A někde mezi tím mizí ostrý pocit „my a oni“. Jestli je v tomhle příběhu něco opravdu nadčasového, pak právě to.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://encyclopediavirginia.org/entries/roanoke-colonies-the/
https://www.firstcolonyfoundation.org/history/the-roanoke-colonies/#gref
https://history.howstuffworks.com/history-vs-myth/roanoke-colony.htm
https://www.nationalgeographic.com/history/article/131208-roanoke-lost-colony-discovery-history-raleigh
https://www.nps.gov/fora/learn/education/search-for-the-lost-colony.htm
https://www.britannica.com/story/the-lost-colony-of-roanoke
