Robert Ďábel bodl krále Ludvíka XV. Ve vazbě ho mučením zohavili, poprava patřila k nejbrutálnějším

Je zvláštní, jak dějiny někdy vyrábějí symboly z lidí, kteří o to nestáli – a nejspíš by ani sami nedokázali srozumitelně vysvětlit, co vlastně chtěli. Robert-François Damiens patřil přesně do téhle kategorie. Nevedl žádné povstání. Neměl skupinu stoupenců ani síť kontaktů. Nebyl to publicista ani revolucionář. Byl to služebník a příležitostný domácí pomocník, člověk z nízkých poměrů, neklidný, přelétavý. Nejspíš i trochu divoký a vznětlivý, protože dostal přezdívku Robert Ďábel. V roce 1757 se z něj ale stal „ten, kdo vztáhl ruku na krále“ – a stát se rozhodl, že na jeho těle ukáže, co se stane každému, kdo naruší posvátný řád.

Damiensův příběh se často zkracuje na jednoduchou větu: bodl Ludvíka XV. malým nožem a skončil v jedné z nejbrutálnějších veřejných poprav francouzských dějin. Je to sice jakási základní linie příběhu, ale nevypovídá to o tehdejší atmosféře. Dobové náboženské vášně, politická hysterie, právní aparát, který potřeboval najít spiknutí i tam, kde žádné nebylo, a nakonec veřejné „divadlo bolesti“, jež mělo lidem připomenout, kdo je pán.

Damiens se narodil 9. ledna 1715 v La Thieuloye poblíž Arrasu (oblast Artois). V pramenech se objevují i varianty jeho příjmení (např. „Damier“), což v době, kdy se jména zapisovala podle sluchu, není nic výjimečného.

Co o jeho životě před atentátem víme jistě? Většina konkrétnějších informací se k nám dostává přes soudní záznamy a dobové zprávy – a ty nejsou neutrální, protože soud popisuje obžalovaného tak, aby vše dávalo „smysl“ pro rozsudek. Přesto se v nich opakují některá fakta: Damiens se živil jako sluha – domácí pomocník; střídal služby a měl pověst člověka, který se rychle dostává do konfliktu se zaměstnavateli. Některé dobové texty ho líčí jako „fanatika“ či „nadšence“, jiné jako potížistu, kterého odevšad vyhodili. To poslední je potřeba brát s rezervou – je to jazyk doby i určitá propaganda, ale každopádně se zdroje shodují v tom, že šlo o člověka z nuzných poměrů.

Jeho původ je bohužel i důležitým bodem pro další vývoj jeho příběhu: lidé z okraje společnosti se v krizích stávají ideálními figurami pro „příklad“. Ne proto, že by byli vinni víc než jiní, ale proto, že je snadné je izolovat, obětovat a proměnit ve varování. V okamžiku, kdy někdo napadne krále, systém instinktivně hledá „větší příběh“: kdo ho poslal, kdo to řídí, kde je síť. Když nic nenajde, roste pokušení síť aspoň vyrobit – v obvinění, v pamfletech, v představách veřejnosti. Poštvat proti sobě někoho z bohaté vrstvy nedávalo příliš smysl. Ale obvinit chudáka a udělat z něj exemplární příklad? Ideální.

Atentát se nestal v úplně klidné době. Francie 50. let 18. století byla země plná napětí: dlouhodobé náboženské spory, střety o autoritu mezi královskou mocí a soudními institucemi (parlementy), do toho pamflety a fámy, které dokázaly během týdnů změnit náladu ve městech. Z toho se nedá automaticky odvodit, že by Damiens byl „nástroj“ nějaké strany. Dá se z toho ale pochopit, proč si tehdy mysleli, že určitě není sám a je součástí něčeho většího: společnost byla podrážděná a citlivá na všechno, co se dalo vyložit jako útok na řád.

Dobové texty zároveň připomínají, že od vraždy krále Jindřicha IV. v roce 1610 (Ravaillac) byl útok na krále ve Francii obzvlášť silné tabu. A Versailles nebyl jen rezidenční palác – bylo to centrum rituálu moci. Král nebyl „jen“ nejvyšší úředník. Byl symbolem, na který se nabalovala teologie, tradice a celá konstrukce poslušnosti. Proto i drobná bodná rána vyvolala státní paniku.

K samotnému útoku existují relativně pevné údaje. Dne 5. ledna 1757 odpoledne, když se Ludvík XV. ve Versailles chystal nastoupit do kočáru, Damiens se protlačil přes přítomné a bodl ho malým nožem. Zranění bylo překvapivě lehké: krále chránil silný zimní oděv a rána pronikla jen mělce. Přesto král krvácel a v prvním okamžiku povolal zpovědníka, protože si nebyl jist, jak vážná rána je.

Damiens se nepokusil ani utéct. Byl zadržen na místě. A tady se příběh začíná komplikovat: jeho chování působí jako chování člověka, který s dopadením počítal. Samo o sobě to není důkaz motivu, ale je to silný signál, že nešlo o profesionálně připravený atentát. U „velkých“ zločinů však režimy často nesnesou „malá“ vysvětlení – obyčejný sluha, který jedná sám, působí na pozadí královského symbolu skoro až urážlivě banálně.

Po zatčení byl Damiens uvězněn a začaly výslechy. Dobová praxe otevřeně počítala s mučením jako s nástrojem vyšetřování: nejen kvůli přiznání, ale hlavně kvůli odhalení spolupachatelů. Jenže u Damiense narazili.

Během vazby se z Damiensa nestal obžalovaný, ale především objekt vyšetřování. Úřady od první chvíle počítaly s tím, že za útokem musí stát někdo další, a tomu odpovídal i způsob výslechů. Nešlo o snahu pochopit, proč jednal, ale o snahu zlomit ho natolik, aby konečně vyslovil jména, která soud potřeboval slyšet. Výslechy byly opakované a provázené fyzickým násilím, jehož cílem nebylo potrestání, ale „otevření úst“. Damiens si bezpochyby prožil peklo, které mělo podobu pálení žhavým železem, řezání, drcení kloubů a dalších způsobů, jak si vymoci přiznání.

Damiens přesto stále tvrdil, že jednal sám. Podle dobových svědectví na něm mučení zanechalo tak viditelné stopy, že při převozech k dalším výslechům a později i k soudu býval zakrýván – některé zdroje mluví o pytli, jiné o plachtách nebo silném zahalení, aby nikdo neviděl, v jakém stavu už ve skutečnosti je. Nelze s jistotou říct, jak přesně byl převážen, ale jisté je, že k soudu byl přiváděn muž, který byl fyzicky zničený dávno předtím, než zazněl rozsudek. Některé zdroje dokonce tvrdí, že se pokusil o sebevraždu, a to poraněním v oblasti genitálií, kdy očekával, že zemře vykrvácením. To se však nestalo.

V logice absolutní monarchie je útok na krále tak „velký“ zločin, že si vyžaduje „velké“ vysvětlení. A když síť neexistuje, systém má problém – protože to znamená, že řád může narušit i jednotlivec, který nemá žádnou moc. Ne každý soudce si to musel formulovat takhle, ale tak to fungovalo: potřeba kontrolovatelného příběhu.

Proces vedl Parlement de Paris. Damiens byl shledán vinným z „parricide“ proti osobě krále – termín, který v sobě nese víc než obyčejnou vraždu či pokus o ni. V dobovém právním a symbolickém rámci je král „otec“ a zároveň zdroj řádu; útok na něj je útok na samotný základ práva. Dekret z 26. března 1757 je dochován a patří k nejcitovanějším dokumentům o starém režimu trestu.

Rozsudek byl velmi tvrdý: veřejná „amende honorable“ (ponižující obřad pokání), trhání masa rozpálenými kleštěmi, pálení ruky (kterou byl veden útok se zbraní) sírou, polévání ran roztavenými a hořícími směsmi, rozčtvrcení koňmi, spálení zbytků těla a rozptýlení popela.

Brutální trest rituální povahy. Stát tím říkal: kdo sáhne na krále, přijde o tělo i o paměť - v tom smyslu, že na něj nezbyde žádná památka (popel bude rozptýlen) a lidé si budou pamatovat především trest samotný, nikoliv trestaného.

Poprava se konala 28. března 1757 na pařížském Place de Grève (dnešní Place de l’Hôtel de Ville). Místo nebylo zvoleno náhodně: Grève byla tradičním prostorem veřejných poprav. Přihlížely davy – zvědavost, povinnost, touha vidět „historii naživo“. A stát to potřeboval: rozsudek měl být viděn, prožit a zapamatován. Popravu vedli dva kati: Nicolas-Charles-Gabriel Sanson a jeho synovec Charles Henri Sanson. K tomu jim pomáhalo 15 pomocníků.

Z popisů a pozdějších analýz vyplývá, že poprava byla mimořádně dlouhá a technicky problematická. V první části mu bylo kleštěmi trháno maso z těla a do bolestivých otevřených ran mu byl naléváno rozžhavené olovo, horké oleje a další látky, které byly přivedeny k varu a jejich cílem mělo být rány spálit či poleptat. Ruka, kterou vedl útok na krále, byla vložena do nádoby, v níž byla vroucí síra, která se v tomto stavu chová jako žíravina. Z ruky tak zbyl rozleptaný pahýl.

V další části měl být rozčtvrcen koňmi. Pod tím si každý z nás vybaví sice bolestivou, ale asi rychlou smrt, jenže tomu tak nebylo. V praxi vznikly komplikace, koně nebyli schopni Damiense roztrhnout, i když byli poháněni i bičem. Končetiny stále držely u těla a Damiens řval ukrutnou bolestí. Nakonec po dlouhé době, zdroje uvádějí víc jak hodinu, mu přetnuli šlachy a vazy. Teprve poté se koním povedlo Damiense „rozervat“. Kdo by však čekal, že tím krvavé peklo skončí, mýlil by se. Damiens stále žil. Jeho utrápené tělo, které ještě stále dýchalo, bylo vhozeno do ohně.

V tomhle smyslu je Damiensův konec politický rituál v nejčistší podobě: stát obnovuje symbolický řád tím, že zničí tělo člověka, který ho narušil.

Je lákavé myslet si, že čím brutálnější trest, tím větší poslušnost. Jenže veřejné mučení může mít i opačný efekt: vyvolá odpor, soucit s odsouzeným, nebo prosté zhnusení, které se obrátí proti režimu. Přihlížející dav není jen pasivním publikem. Takto brutální podívaná vyvolá v lidech velmi silné emoce i extrémní reakce, ať už fyzické nebo psychické. A režim si to postupně uvědomoval.

To neznamená, že by se Francie po roce 1757 stala „humánní“. Spíš se ukazuje, že i tvrdý režim se učí takticky: spektákl bolesti je risk, protože publikum se nedá úplně řídit. Může být zbožné, může být kruté – ale může začít cítit odpor nebo pohrdání či posměch vůči vedení.

Damiens bývá označován za posledního člověka ve Francii, který byl popraven tradičním trestem rozčtvrcením vyhrazeným královrahům. T

Je příznačné, že o pár desetiletí později Francie vstoupila do revoluční éry, která převrátila samotnou představu o králi jako o posvátné bytosti. Damiens revoluci „nezpůsobil“, ale jeho případ do atmosféry doby patří: ukazuje, jak napjatá byla struna, na níž absolutismus hrál, a jak moc se bál vlastní zranitelnosti.

Po Damiensovi nezůstalo tělo ani hrob. Přesně to měl rozsudek zajistit. Zůstaly papíry: soudní dokumenty, dobové zprávy, pozdější komentáře. A v těch papírech je nejděsivější věc možná právě to, jak úředně se dá plánovat utrpení. Když čtete výčet kroků – kleště, síra, roztavené směsi, koně, oheň, popel, není to jazyk démonů či vyšinutých psychopatů. Je to jazyk státní procedury.

Damiens mohl být fanatik. Mohl být psychicky narušený. Mohl být člověk, který se v určité chvíli chytil jediné myšlenky a už ji nepustil. Dnes to s jitotou vědět nemůžeme, aniž bychom si něco domýšleli. Jisté ale je, že jeho čin byl malý ve fyzickém smyslu – král utrpěl jen lehké zranění – ale důsledky byly absolutní.

Stát z něj udělal exemplární případ a zabil ho tak, aby byl zapomenut. A paradoxně právě proto se na něj nezapomnělo.

*

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://en.chateauversailles.fr/discover/history/key-dates/assassination-attempt-king-louis-xv-damiens-1757

https://www.britannica.com/biography/Robert-Francois-Damiens

https://revolution.chnm.org/d/241

https://revolution.chnm.org/d/242

https://web.ics.purdue.edu/~felluga/punish.html

https://wtf.tw/ref/foucault.pdf

https://www.stoplusjednicka.cz/divadla-hruzy-krve-hnusu-kralovrahove-umirali-ve-straslivych-mukach

https://blog.idnes.cz/omelka/o-nezdarenem-atentatu-a-lidske-zrudnosti.Bg21020529

https://www.geriwalton.com/assassination-attempt-of-king-louis-xv/