Článek
Azaria Chantel Loren Chamberlain se narodila 11. června 1980 v Mount Isa v Queenslandu. Její rodiče, Lindy a Michael Chamberlainovi, byli praktikující adventisté sedmého dne. V srpnu téhož roku se rozhodli na rodinný výlet do srdce Austrálie – k posvátné hoře Uluru v Severním teritoriu. Azarii bylo devět týdnů.
V noci 17. srpna 1980 rodina kempovala v autokempu u Uluru. Podle výpovědí rodičů byla Azaria uložena do dětské postýlky ve stanu, zatímco Lindy s ostatními dětmi seděla u ohniště. Krátce po půl deváté večer Lindy uslyšela pláč, šla ke stanu – a uviděla dinga, jak mizí pryč do tmy. Uvnitř byl rozhrabaný spacák a dítě bylo pryč. Lindy volala větu, která se později stala veřejně známou: „Dingo vzal moje dítě!“ („A dingo’s got my baby!“).
Okamžitě začalo hledání za účasti dalších kempařů, policie a později i stopařů z řad původních obyvatel. Večer a následující dny našli stopy dinga, krev, kusy oblečení, ale ne tělo. Záchranné týmy prohledávaly okolní křoviny i dingo nory. Bez výsledku.
Azaria s maminkou
Od dinga k obvinění z vraždy
První koronerovo vyšetřování v Alice Springs v prosinci 1980 dospělo k závěru, že Azarii pravděpodobně opravdu odnesl dingo. Zároveň ale soudce naznačil, že tělo bylo pak někým z lidí odstraněno, což otevřelo dveře dalším spekulacím.
Úřadům se tahle verze nelíbila. Dingové byli sice v oblasti známí, ale vážný útok na dítě se mnohým zdál „neuvěřitelný“. Policie se tak zaměřila na rodiče. Postupně začala převažovat teorie, že Lindy dítě zabila, tělo ukryla – a historka o dingovi je jen krycí legenda.
V druhém vyšetřování v roce 1981 se pozornost přesunula na drobné technické detaily: údajné krevní skvrny v autě, řezy na dětském oblečení, které prý neodpovídaly trhání zuby šelmy. Vzorky z auta byly tehdy (mylně) označené jako fetální krev, a to se stalo jedním z hlavních pilířů obžaloby.
V roce 1982 byla Lindy Chamberlain obžalovaná z vraždy a odsouzená na doživotí. Michael dostal podmíněný trest jako údajný pomocník při zakrývání zločinu. Azariino tělo se nikdy nenašlo, přesto byl verdikt tvrdý – a veřejnost se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory.
Dnes víme, že velká část tehdejších „důkazů“ byla chybná:
- „Krev“ v autě byl ve skutečnosti zvukově izolační bitumenový materiál z výroby vozu a rezavé skvrny.
- Forenzní argumenty o „řezech nožem“ na oblečení byly později zásadně zpochybněny jinými experty.
Obrat: dětská bundička v dingo noře
V roce 1986 se stal zlomový moment: turista spadl u Uluru z útesu a při záchranné akci byla poblíž dingo nory nalezena dětská pletená bundička – přesně ta, kterou měla Azaria tu noc na sobě. Bundička ležela na místě, kde se už dřív hledalo, ale nikdo na ni nenarazil – mohla se tedy do nory dostat později, typicky tažená zvířetem.
Nález potvrdil, že dingo opravdu manipuloval s dětským oblečením (a tím pádem s velmi vysokou pravděpodobností i s dítětem). Vyvolal nové pochybnosti o odsouzení Lindy. Ta byla v roce 1986 na základě mimořádných okolností podmínečně propuštěna, a v roce 1988 byl rozsudek zrušen. Následná třetí vyšetřování už hovořila o „pochybnostech“, ale stále jasně neřekla, co přesně se stalo.
Teprve čtvrté koronerovo řízení v roce 2012 definitivně uzavřelo případ: Azarii podle závěru soudu zabil dingo. Úmrtní list byl oficiálně změněn a rodiče byli plně očištěni.
Proč se tolik lidí zdráhalo věřit, že dingo zabije dítě?
Jedním z důvodů byl tehdejší obraz dinga jako poměrně plachého „příbuzného psa“, který sice loví ovce, ale člověku se spíš vyhne. Jenže realita je složitější.
Dingo (Canis dingo, dnes často chápaný jako forma psa / vlka, která se přizpůsobila australským podmínkám) je středně velký pes, obvykle 15–20 kg, s velmi silnými čelistmi, výborným čichem a výraznou teritoriální povahou. Žije ve smečkách i solitérně a paleta jeho potravních zdrojů se pohybuje od hlodavců a králíků až po klokany, ovce a dokonce telata.
Schopnost dinga zabít malé dítě není biologicky vůbec nereálná: 10–20kilový predátor zvládne ulovit mnohem větší kořist – třeba mladého klokana nebo ovci. Dítě velikosti Azarie je pro takové zvíře fyzicky snadno manipulovatelné.
Dingové v Austrálii: odkud se vzali a kolik jich je
Dingo není „původní“ australský druh ve smyslu dávných endemických savců, ale zdomácnělý pes, který na kontinent přišel s lidmi před několika tisíci lety. Odhady příchodu se pohybují zhruba mezi 3 500 a 12 000 lety před současností. Fosilie na pevnině jsou kolem 3 500 let staré a v Tasmánii se dingo nikdy neobjevil, což nasvědčuje tomu, že přišel až po oddělení ostrova stoupající hladinou moře.
Co se týče početnosti, je to složité:
- Dingové jsou rozšíření po velké části kontinentu, s výjimkou hustě osídlených zemědělských oblastí jihovýchodu, kde je populace silně potlačována a často promíchaná s toulavými psy.
- Odhady celkového počtu čistokrevných dingů se různí. Některé moderní zdroje uvádějí přibližně 10–50 tisíc jedinců v Austrálii, ale jde o hrubý odhad – přesná čísla neexistují.
- Výzkumy z posledních let ukazují, že čistokrevných dingů může být víc, než se dřív myslelo, protože starší genetické studie míchaly dohromady víc samostatných populací a chybně je vyhodnotily jako „hybridy“.
V některých regionech se dingo považuje za chráněný druh, jinde za škůdce. Vlády států a teritorií mají rozdílný právní režim – často je dingo chráněný v národních parcích, ale mimo ně je povolené nebo dokonce povinné jeho hubení.
Dingo připomíná štíhlého vlčáka, chováním jsou ale spíš jako vlci než psi
Jak dingové žijí a loví
Sociální struktura a chování
Dingové se často popisují jako „něco mezi psem a vlkem“ – mají:
- velmi výrazné teritoriální chování,
- sezónní říji (feny se obvykle hárají jen jednou ročně, na rozdíl od domácích psů),
- složitější sociální strukturu, kdy dominantní chovný pár má většinu mláďat.
Ve volné přírodě se dokážou přizpůsobit široké škále prostředí – od tropických pobřeží až po vyprahlé pouště. Pohybují se na velkých vzdálenostech, mají dobré orientační schopnosti a výraznou zvědavost, což je jeden z důvodů, proč chodí k lidským kempům a sídlům.
Potrava
Dieta dinga je velmi variabilní a závislá na oblasti:
- v mnoha částech Austrálie tvoří základ králíci, hlodavci a menší klokani,
- často loví klokany rudé, wallaby, emu, ale i kozy, ovce či telata,
- v pobřežních oblastech žerou ryby, kraby a zbytky z pláží.
Jedna starší studie popisuje tzv. „střídání predace“ – dingové přecházejí postupně od menších ke větším druhům kořisti podle toho, jak se mění jejich dostupnost po období dešťů a sucha.
Vztah k lidským aktivitám
Dingové jsou klíčovým predátorem australských ekosystémů: drží na uzdě přemnožené králíky, lišky i klokany. Zároveň ale působí velké škody na ovčích stádech – právě kvůli tomu vznikl slavný Dingo Fence, více než 5 600 km dlouhý plot bránící dingům v příchodu do jihovýchodních pastevních oblastí.
Dingo jsou někde chráněni, jinde jsou považovaní za škodnou
Jak často dingové útočí na lidi?
V porovnání s počtem setkání člověka s dingem jsou vážné útoky relativně vzácné. Většina kontaktů skončí tím, že zvíře uteče, nebo „jen“ zkouší získat jídlo. Přesto existují dobře zdokumentované případy:
- Útok na Azarii Chamberlainovou v roce 1980 u Uluru – oficiálně uznaný soudem až v roce 2012.
- Smrt čtyřletého chlapce na ostrově K’gari (dříve Fraser Island) v roce 2001 – byl napaden dvěma dingy, jeden z nich ho usmrtil.
- Dva případy, kdy zemřely malé děti po útoku kříženců dinga a psa ve státech New South Wales a Victoria v letech 2005 a 2006 (tyto útoky už nebyly čistě „volně žijící“ dingové, ale kříženci v blízkosti lidských obydlí).
Na ostrově K’gari, kde jsou dingové chránění a turismus je masivní, se útoky objevují opakovaně – úřady mluví o zhruba desítkách incidentů ročně, od „obtěžování“ po kousnutí. Některé roky je hlášeno přes stovku „vysoce rizikových“ situací, kdy dingové pronásledují lidi, trhají stany a snaží se dostat k jídlu.
Obecně platí:
- Nejvíc ohrožené jsou malé děti a osamělí běžci;
- mnoho incidentů souvisí s krmením dingů, necháváním jídla volně ležet nebo snahou se ke zvířatům přiblížit kvůli fotografii;
- zvířata, která ztratí plachost a naučí se spojovat člověka s potravou, se chovají drzeji a agresivněji.
Dingové tedy nejsou „sérioví lovci lidí“, ale rozhodně to nejsou ani nevinní „píseční pejsci“. Jsou to inteligentní, oportunističtí predátoři, kteří se v určitých podmínkách mohou stát pro člověka velmi nebezpeční.
Dingo u Uluru: známé riziko, které se podcenilo
Zpět k Azarii. Jedním z klíčových momentů pozdějších vyšetřování bylo zjištění, že útoky dinga na děti v okolí Uluru nebyly před rokem 1980 neznámou věcí.
Z výpovědí rangerů vyplynulo, že v měsících před Azariiným zmizením došlo v oblasti ke slabším útokům a pokusům o odnesení dětí – děti byly často zachráněny dřív, než je dingo odtáhl, nebo si odnesl jen botu či kus oblečení.
Tyto incidenty nebyly v té době brány s plnou vážností, nenásledovaly výraznější změny v managementu kempu a kulturní představa „dinga, který by přece nemohl zabít dítě“, pomohla vytvořit atmosféru, v níž policie a část veřejnosti viděla jako pravděpodobnější vraždu ze strany matky než útok šelmy.
Média, předsudky a tragédie jedné rodiny
Případ Azarie Chamberlainové odhalil i další věc: jak silně mohou společenské předsudky ovlivnit trestní řízení. Lindy byla v očích mnoha Australanů „jiná“ – nosila jednoduché šaty, byla nábožensky založená, nepůsobila „dostatečně zdrceně“ podle televizních představ. Média její výrazy a chování opakovaně rozebírala a často je vykládala proti ní.
V kombinaci s částečně chybnými forenzními posudky a neochotou připustit, že dingo může dítě zabít, to vedlo k justičnímu omylu, který trval víc než deset let. Až nezávislé přezkumy důkazů, nové znalosti o chování dingů a náhodný nález bundy v dingo noře postupně obrátily kormidlo.
Dnes je případ Azarie v Austrálii vnímán jako klasický příklad toho, jak:
- neúplné nebo chybné vědecké posudky mohou zničit lidem život;
- společenské stereotypy („správná matka se chová tak a tak“) deformují pohled na vinu a nevinu;
- podcenění rizika vyplývajícího z divoké přírody může mít fatální následky.
Případ vedl k široké diskusi
Po roce 2012, kdy soud definitivně uznal, že Azarii zabil dingo, se v Austrálii vedla živá debata nejen o justici, ale i o tom, jak přistupujeme k divokým zvířatům, která vypadají „jako psi“.
Z hlediska dingů si z toho můžeme vzít několik poučení:
- Dingo není domestikovaný pes.
I když vypadá jako štíhlejší ovčák, má chování bližší vlkům – je to šelma, která loví, testuje hranice a reaguje na příležitosti. - Krmení a habituace jsou klíčové problémy.
V turistických místech (K’gari, Uluru, kempová místa) vede krmení dingů k tomu, že ztrácejí plachost, chodí do kempů, tahají za tašky, trhají stany – a občas zkusí i dítě. Proto dnešní pravidla v parcích často zahrnují zákazy krmení, speciální oplocené kempy a důraz na to, aby děti nebyly nikdy bez dozoru. - Statisticky vzácné, ale těžké následky.
Počet smrtelných útoků je velmi malý v porovnání se spoustou jiných rizik (autonehody, utopení, hadi atd.). Každý takový útok je ale extrémně medializovaný a vytváří v lidech silný dojem, že „dingové zabíjejí děti“ – což může přispět k tlaku na jejich plošné hubení.
Dingové mezi ochranou přírody a regulací
Austrálie dnes řeší zvláštní paradox: dingo je vrcholový predátor, který pomáhá držet v rovnováze ekosystémy, ale zároveň je v řadě oblastí považovaný za „škůdce“ – kvůli útokům na ovce a potenciálnímu ohrožení lidí.
- Na federální úrovni je dingo uznáván jako původní druh (ve smyslu „před příchodem Evropanů“). Je chráněný v národních parcích a chráněných územích spravovaných federální vládou.
- Jednotlivé státy mají vlastní legislativu: někde je dingo chráněný, jinde „nechráněný“ a označený za škodnou, kterou může farmář střílet nebo trávícími návnadami hubit.
Rozumný kompromis se hledá těžko:
– příliš přísná regulace může poškodit ekosystémy (přemnožení klokanů, králíků či lišek),
– příliš benevolentní přístup je problém pro farmáře i bezpečnost v turistických oblastech.
V posledních letech roste snaha oddělit „jádrové“ populace dingů v odlehlých oblastech (kde se chrání jako důležitý predátor) a regulovat hybridní a konfliktní zvířata blízko osídlení.
Azaria, dingo a tenký okraj mezi divočinou a civilizací
Příběh Azarie Chamberlainové je mrazivá připomínka toho, že i když máme pocit, že divočinu máme pod kontrolou, stačí pár chyb a nešťastných okolností – a všechno se zvrtne. Malé dítě v látkové postýlce ve stanu, zvědavý dingo, který už se naučil chodit do kempu za zbytky od večeře, a noc, kdy se nikomu ani ve snu nezdá, že by se mohlo stát to nejhorší.
Z pohledu biologie na tom není nic „záhadného“ – středně velký predátor, malá a zranitelná kořist, minimum zábran. Z pohledu lidí to ale byla kombinace kulturních představ („pes by to neudělal“), předsudků a tehdejší neochoty brát útoky na lidi jako reálné riziko.
Azaria Chamberlainová se stala symbolem – nejen tragédie jedné rodiny, ale i toho, jak křehká může být hranice mezi naším světem a světem divokých zvířat. A taky připomínkou, že respekt k přírodě neznamená jen obdiv k „divočině“, ale i uznání toho, že v ní platí zákony, které se ne vždy shodují s našimi představami o bezpečí.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.ebsco.com/research-starters/law/death-azaria-chamberlain
https://www.dailytelegraph.com.au/humans-were-involved-in-disappearance-says-lead-azaria-detective/news-story/5c243834c7ff4c7c17b6d68f8070cae3
https://defrostingcoldcases.com/in-memory-of-azaria-chantel-loren-chamberlain/
https://www.nma.gov.au/defining-moments/resources/azaria-chamberlain-inquest
https://www.utterlyinteresting.com/post/the-tragic-case-of-azaria-chamberlain-a-tale-of-miscarriage-of-justice-and-guilt-by-media
https://adb.anu.edu.au/biography/chamberlain-azaria-chantel-9719
https://agd.nt.gov.au/media/docs/inquest-finding-pubications/2012/azaria-chantel-chamberlain.pdf
https://clant.org.au/wp-content/uploads/the-bali-conference/play-readings/THE_TERRITORY_INQUISTION_28_Mar_2011.pdf
