Článek
Když si Bethany Lynn Stephens brala na vodítko své dva pitbuly, byl to obyčejný prosincový den, jakých jsou ve Virginii stovky. Vlhký, tichý, s nízkou oblohou, která slibovala déšť. Vzduch byl těžký, studený a voněl zeminou. V okolí Manakin Sabot, malé obce pár desítek kilometrů od Richmondu, to bylo normální. Lesy, polní cesty, rozptýlené domky, klid. Tady se nic zvláštního nedělo. Lidé se zdravili, psi běhali po dvorcích, život plynul pomalu.
Bethany tam žila celý život. Bylo jí teprve dvaadvacet, ale působila starší – trochu samotářsky, uzavřeně. Milovala zvířata a ticho. Kdo ji znal, říkal, že nejšťastnější byla venku, s Tonkou a Pacmanem, dvěma pitbuly, které vychovala od štěněte. Silní, svalnatí psi, ale v jejích očích to byli mazlíci. Často s nimi spala v posteli, objímala je, psala o nich na sociálních sítích. „Moji kluci,“ říkávala. Měla k nim vztah skoro jako k dětem.
13. prosince 2017 se zastavila u svého otce, který bydlel na okraji lesa. Tam byli psi většinou „ustájeni“, protože dům, kam se nedávno přestěhovala, nebyl pro dva velké psy ideální. Bethany je vzala ven, chtěla se projít po lesní cestě, kterou znala nazpaměť. Bylo něco po třetí hodině odpoledne, když zmizela mezi stromy. Nikdo tehdy netušil, že se z té procházky už nevrátí.
Když se neozvala, otec znejistěl. Bylo pro něj typické, že ji kontroloval – ne ze zvědavosti, ale z obav. Byla to jeho jediná dcera a věděl, že chodí sama. Když ani po setmění nezvedala telefon, začal ji hledat. Obešel okolí, volal, pískal na psy. Nic. Když se druhý den stále nevrátila, zavolal policii.
Ilustrační obrázek
Záchranáři a šerif s pomocníky vyrazili do lesa. Po několika hodinách pátrání našli něco, co si nikdo z nich nechce pamatovat. Dva psi, rozrušení, zablácení, běhali kolem a vrčeli. Když se k nim policisté přiblížili, bránili něco na zemi. A tam, mezi listím a větvemi, leželo tělo Bethany. Na zádech, částečně svlečené, znetvořené. Její psi ji hlídali.
Šerif Jim Agnew, který měl už tehdy přes čtyřicet let služby, později řekl: „Byl to jeden z nejhorších pohledů mého života.“ Tělo mělo rozsáhlé rány, hlavně v oblasti krku a hlavy. Podle soudního lékaře byla napadena zaživa, bránila se, měla obranné rány na rukou. Nakonec ztratila vědomí a zemřela na ztrátu krve.
Bylo těžké tomu uvěřit. Dva psi, které vychovala, které krmila, hladila, s nimiž spala? Ti samí psi? Přátelé Bethany to odmítali. Kamarádka Barbara Norrisová novinářům řekla, že to není možné. „Znala jsem ty psy. Byli to mazlové. Ona s nimi žila, nikdy neprojevili agresi.“ Jenže důkazy byly jednoznačné. Psi měli krev na tlamách i v srsti, v jejich žaludcích se našly stopy lidské tkáně.
Zpráva patologa později popsala celý průběh útoku. Bethany byla na začátku vestoje, psi ji obklopili. Jeden z nich ji srazil, druhý se jí zakousl do hrdla. Na těle byly stopy po desítkách kousanců a škrábanců. Byla to rychlá, chaotická, ale velmi brutální smrt.
Okolnosti ale zůstaly nejasné. Nikdo nevěděl, co to spustilo. Někteří svědci tvrdili, že večer předtím slyšeli křik z lesa – ženský hlas a vrčení, které trvalo pár minut. Mysleli, že jde o divoká zvířata. Policie nenašla žádné cizí stopy. Žádné známky zápasu s člověkem, žádnou cizí DNA.
Bethany byla podle známých v těch týdnech trochu jiná. Byla po rozchodu, přestěhovala se zpět k otci, měla málo přátel, hodně času trávila o samotě. Psi byli její jistota. Jenže právě ti psi byli poslední, koho v životě viděla.
Tonka i Pacman byli tehdy dvouletí, silní, mladí samci v plné kondici. Žili převážně venku, často sami, zatímco Bethany pracovala. To samo o sobě nemusí znamenat nic, ale odborníci na chování psů později říkali, že izolace, nedostatek kontaktu a ztráta denní rutiny mohou být spouštěčem agrese. Psi, kteří žijí dlouho bez jasného vedení, si mohou mezi sebou přenastavit hierarchii – a když se do ní člověk nešťastně připlete, může to skončit tragicky.
Ilustrační obrázek
Po smrti Bethany museli být psi utraceni. Nebylo jiné řešení. Byli to důkazní vzorky i připomínka hrůzy, která se stala. Otec dívky s tím souhlasil, i když to pro něj bylo nepochopitelné.
Celý případ se dostal do médií a během několika dní ho znala celá Amerika. „Ženu roztrhali vlastní psi,“ psaly titulky. Lidé se hádali o plemenech, o tom, kdo za to může – jestli psi, nebo člověk. Někteří obviňovali šerifa, že si zvolil snadné vysvětlení. Jiní říkali, že pitbull prostě není pes pro každého. Jen málokdo si ale připouštěl, že to byla dívka z malého města, která prostě milovala své psy a chtěla se projít.
Televizní štáby přijely do Goochlandu, kamery zabíraly šedý les, policejní pásku, prázdný dům s přikrytými okenicemi. Sousedé odmítali mluvit. Všichni znali otce, znali Bethany, a nikdo si neuměl představit, co prožívá. V tak malé komunitě se všechno rozkřikne během pár hodin, ale tahle zpráva se šířila šeptem.
Zatímco novináři hledali senzaci, ti, kteří ji znali, spíš mlčeli. Říkali, že Bethany byla hodná, trochu naivní, ale měla srdce na dlani. Že by se nikdy nebála svých psů. Někdo poznamenal, že je možná měla až moc ráda – že je brala víc jako kamarády než jako zvířata. Možná právě to byl problém.
Odborníci z Richmondské veterinární univerzity později zveřejnili studii, podle které se podobné útoky často dějí, když se spojí několik faktorů: silné plemeno, izolace, změna chování, chybějící disciplína. Většinou to není o „zlém psovi“, ale o situaci, která se vymkne kontrole.
Jenže v tomhle případě žádná kontrola nepřišla. Byla sama, v lese, se dvěma psy, kterým důvěřovala víc než lidem. Možná uklouzla, možná se lekli, možná se prali mezi sebou a ona se je snažila rozdělit. To už se nikdo nedozví.
Představa, že psi zůstali u ní, když umírala, je pro někoho strašidelná, pro jiného dojemná. Když policisté přišli na místo, psi ji nechtěli pustit. Vrčeli, ale neútočili na lidi. Jeden z nich ležel těsně vedle těla, jako by ji hlídal. Ten obraz si šerif Agnew prý od té doby nese v hlavě pokaždé, když slyší slovo „pitbull“.
Ilustrační obrázek
Bethany byla pohřbena o týden později. Na pohřeb přišlo přes sto lidí. Na hrob jí někdo přinesl obojek, někdo plyšového psa. Na náhrobku stojí jen: „Forever loved.“ Navždy milovaná.
Ten příběh se nedá úplně vysvětlit. Je to směs tragédie, náhody, možná drobných chyb, které se sečetly. Ale zároveň připomínka, že i to, co milujeme nejvíc, může být někdy nevyzpytatelné. Že mezi důvěrou a instinktem je tenká hranice.
Když dnes lidé v Goochlandu mluví o té události, dělají to potichu. Les, kde se to stalo, zarostl. Cesta, po které šla, už téměř zmizela. Jen ten příběh pořád koluje – o mladé ženě, která milovala psy, a o dvou psech, kteří ji nakonec připravili o život. Ne z nenávisti. Ne proto, že byli pitbulové. Jen z toho, že byli tím, čím jsou. Psi.
A možná právě proto ten příběh tolik děsí – protože ukazuje, jak křehká může být hranice mezi člověkem a zvířetem, mezi láskou a instinktem. A jak snadno se může všechno zlomit, i když si myslíme, že máme věci pod kontrolou.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.wilx.com/content/news/Sheriff-releases-grisly-new-details-about–465654283.html
https://www.bbc.com/news/world-us-canada-42418090
https://www.ndtv.com/world-news/people-couldnt-believe-two-dogs-killed-their-owner-bethany-lynn-stephens-so-the-sheriff-described-th-1789853
https://www.dogsbite.org/pdf/bethany-stephens-summary-death-investigation.pdf
https://www.12onyourside.com/story/37549272/sheriffs-office-woman-mauled-to-death-by-dogs-not-a-homicide/
https://www.wtkr.com/2017/12/29/necropsies-completed-on-2-dogs-that-killed-22-year-old-virginia-woman
