Článek
Šakal obecný (Canis aureus): tichý příchozí, kterého jste si možná ani nevšimli
Kdysi žil hlavně na jihu Evropy, v teplejších oblastech Balkánu, v Řecku nebo Turecku. Dnes se ale šakal obecný – nenápadný příbuzný vlka a psa – objevuje i u nás. Někdo o něm ještě ani neslyšel, jiný ho zahlédl v křoví za vsí. Ačkoliv působí trochu jako liška na vysokých nohách, jde o zvíře s vlastním příběhem. A rozhodně to není příběh z minulosti – šíření šakala je více než aktuální.
Co je šakal vlastně zač?
Na pohled nepůsobí nijak výjimečně. Není moc velký, váží kolem deseti kilo, má huňatý ocas s černou špičkou a srst v barvách suché trávy – něco mezi hnědou, šedou a nažloutlou. Vlastně vypadá jako mix lišky, malého vlka a německého ovčáka. Právě tahle „obyčejnost“ ho často chrání – šakal splyne s okolím a člověk si ho ani nevšimne.
Říká se mu šakal obecný, latinsky Canis aureus. Je to psovitá šelma – blízký příbuzný vlka, kojota i domácího psa. Nežije ve smečkách jako vlk, spíš v rodinných dvojicích, kdy skupinku tvoří dospělý pár a s nimi mohou být mláďata. Páry tvoří mnohdy dlouhověké, klidně i doživotní. A na rozdíl od vlka si nevybírá hluboké lesy, ale otevřenou krajinu – pole, louky, remízky, rákosiny.
Šakali preferují otevřenou krajinu s remízky, loukami a rákosím
Odkud přišel a proč?
Ještě před pár desítkami let by nikoho asi nenapadlo hledat šakala ve střední Evropě. Jenže klima se mění, příroda s tím musí nějak naložit – a šakal je přizpůsobivý hráč. Ze svých tradičních oblastí se pomalu rozšiřoval na sever a západ. Postupně se objevil v Maďarsku, Rakousku, na Slovensku… A pak dorazil i k nám.
V České republice byl poprvé spolehlivě zaznamenán v roce 2006, kousek od Mikulova. Od té doby se objevuje čím dál častěji – hlavně na jižní Moravě, ale taky třeba na Vysočině nebo ve středních Čechách. Nejsou to žádné stovky kusů, ale jeho výskyt je dnes už stabilní a potvrzený. Úplně první záznam o výskytu pochází sice z roku 1998, ale nebyl nijak doložený.
Co ho sem přitáhlo? Hlavně krajina – české polnosti, louky a lesíky mu vyhovují. K tomu málo konkurence (vlk i rys jsou tu zatím vzácní), dostatek potravy a relativní klid. A tak se stalo, že se šakal z jižních stepí přesunul až na náš práh.
Co jí a jak se chová?
Šakal je tzv. oportunista. Co najde, to se hodí. Loví myši, hraboše, ptáky, zajíce, nepohrdne ani žábou, hmyzem, lesními plody nebo zdechlinou. Když má hlad, sní i starý chleba, který někdo vyhodil do příkopu. Tím se trochu podobá lišce – není vybíravý a dokáže přežít téměř kdekoliv.
Loví převážně v noci. Přes den odpočívá, ukrytý v houští nebo rákosí. Ačkoliv je to šelma, k lidem se nepřibližuje. Je plachý, obezřetný a málokdo ho spatří na vlastní oči. Spíš ho zaznamenají fotopasti nebo jeho vytí – tenký, táhlý zvuk, který připomíná kňučení.
Aktivní jsou zejména v noci, ale zahlédnout je můžeme i přes den. Jsou velmi přizpůsobiví.
Rodinný život v šakalím stylu
Šakal není samotář, ale také netvoří smečky jako vlk. Žije většinou v páru – samec a samice zůstávají spolu dlouhodobě. Společně si najdou teritorium, které si hlídají, a každý rok vychovávají novou generaci mláďat.
Štěňata se rodí na jaře, obvykle v dubnu nebo květnu. Samice je březí asi dva měsíce a pak vrhne čtyři až šest malých šakalů. Ti zůstávají s rodiči několik měsíců, učí se lovit a poznávat okolí. Někdy jim pomáhá i starší sourozenec z předchozího vrhu – podobně jako u vlků.
Doupata si šakalové buď vyhrabou, nebo obsadí opuštěnou noru jezevce či lišky. V horkém létě se rádi zdržují u vody, třeba v rákosinách, kde mají chládek a dostatek krytí.
Je nebezpečný?
V otázce „nebezpečnosti“ se šakal trochu přeceňuje. Je to šelma, ale rozhodně ne ohrožení pro člověka. Neútočí, spíš se stáhne. Ani domácí zvířata nejsou v přímém ohrožení – pokud však někdo nechá přes noc volně pobíhat slepice na poli, může se stát, že šakal využije příležitost. Ale to je spíš výjimka než pravidlo.
Mnohem důležitější roli hraje v přírodě: pomáhá regulovat počet drobných hlodavců, uklízí uhynulá zvířata a vyplňuje volné místo, které v krajině vzniklo po vyhubení velkých šelem. Není to invazní druh v pravém slova smyslu – do naší přírody přišel přirozeně, bez lidské pomoci.
Jsou zvědaví, ale plašší. Spatřit je je těžké.
Ohrožený? Kdepak, jeho počty rostou
Zatímco vlci a rysi potřebují pomoc a ochranu, šakal si poradí sám. Mezinárodní organizace IUCN ho řadí mezi „málo dotčené druhy“ (LC) – což znamená, že v dohledné době mu žádné vymírání nehrozí. Naopak, jeho početnost v Evropě roste.
Někde se dokonce diskutuje o tom, jestli už není až příliš úspěšný. V Maďarsku a Rakousku ho považují za problémový druh, protože jeho výskyt rychle roste a mohl by konkurovat jiným šelmám. U nás ale zatím žije v míru s okolím.
Něco navíc na závěr
- Šakal dokáže za noc urazit klidně 10 nebo 15 kilometrů, když hledá potravu.
- Kromě výborného čichu a sluchu má i dobrý zrak. Přesně ví, co se v jeho teritoriu děje.
- Vytí šakalů je zvláštní – připomíná kňučení, někdy až smích. Často se ozývá za soumraku nebo brzy ráno.
- V Africe žije několik jiných druhů šakalů, ale ten „náš“ evropský je s nimi příbuzný jen vzdáleně
Ať už jste ho viděli, nebo o něm slyšíte poprvé, šakal je tady. Ne jako vetřelec, ale jako nový hráč v naší krajině. Vzniká tak tichý návrat šelem – bez fanfár a mediálního poprasku. Prostě jen přirozený vývoj, jaký příroda zná po tisíce let.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://plus.rozhlas.cz/sakalu-je-u-nas-vic-nez-tusime-tvrdi-zoolozka-6597686
https://www.priroda.cz/clanek/sakal-obecny-aneb-sakali-vyji-i-v-cesku/
https://www.idnes.cz/brno/zpravy/novinka-sakal-vyskyt-palava.A250717_113305_brno-zpravy_mos1
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/v-ceske-republice-se-poprve-rozmnozili-sakali-dari-se-jim-u-nas-skvele-93777
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-na-palavu-se-rozsiruji-sakali-zatim-se-ale-nevi-kolik-jich-tam-je-248480
https://animaldiversity.org/accounts/Canis_aureus/
