Sám uprostřed oceánu: příběh námořníka, který porazil smrt. Poon Lim strávil na voru 133 dní

Atlantik ho spolkl a zase vyplivl. Z obchodní lodi zbyl kus dřeva, pár plechovek a člověk, který nebyl připravený zemřít. 133 dní se držel při životě na čtvercovém voru uprostřed oceánu. Kvůli obyčejné tvrdohlavosti žít.

Když se řekne „přežití na moři“, představíme si nějaký román, možná film. Tohle ale nebyla žádná literární nebo filmová fikce. Byl to skutečný případ. Poon Lim, mladý Číňan, který se během války ocitl jako steward na britské lodi, měl v roce 1942 nechtěnou a velmi drsnou zkušenost: jak nezemřít uprostřed Atlantiku, když vám osud nechá jen dřevěný vor, pár drobností a tělo, které se velmi rychle musí naučit vydržet hladovění.

Loď Benlomond směřovala z jižní Afriky do Jižní Ameriky. V té době se oceány tiše plížily německé ponorky a stačilo být ve špatnou chvíli na špatném místě a loď dostala zásah torpédem. Ta špatná chvíle přišla. Přesný zásah a loď šla ke dnu. Voda se zavřela nad většinou posádky a Poon Lim skončil sám, promočený, otřesený, na malém voru o pár prknech. Žádná kabina, žádná plachta. Jen otevřená obloha, žhnoucí slunce, sůl a někde daleko, opravdu daleko, pevnina.

Našel skromné zásoby: několik galonů vody v kanystru, balík sucharů, trochu čokolády a cukru, signální světlice, pár drobností. Věci, které člověku v civilizaci připadají směšně obyčejné, na moři najednou představují rozdíl mezi životem a smrtí.

První dny fungoval Poon Lim na adrenalin, jak už to tak bývá ve vypjatých životních chvílích. Tělo je otřesené, hlava odmítá uvěřit tomu, co se právě děje. Pak nastoupí panika: co budu pít, co budu jíst, jak se schovat před sluncem? Lim nebyl dobrodruh ani voják, neměl výcvik, jen zdravý rozum a ruce, které dokázaly něco vymyslet. Z provazů na voru spletl šňůry, z drátů a plechu udělal háčky. Z kusu plátna improvizoval malý přístřešek, aby mu slunce nespálilo kůži až do krve. A hlavně: začal rybařit, aby měl co jíst.

Na moři je ticho jen relativní. Pod hladinou to totiž žije. První ryby mu unikaly — háček byl hrubý, návnada chabá. Ale nouze a hlad naučí člověka lepší techniku. Když konečně vytáhl první třpytící se rybí tělo nad hladinu, nebyla to ani tak hostina, jako především radost z toho, že to jde. Z ryby měl jídlo i materiál. Krev a vnitřnosti posloužily na další návnadu, páteř a kosti jako tvrdé, stále po ruce dostupné nástroje. Všechno má na moři druhý život, všechno se dá zužitkovat.

Na vor si občas sedali rackové. Kdo je někdy viděl na pobřeží, ví, že to nejsou žádní plaší andílci. Lim čekal, až se jeden z nich přiblíží dost, a pak ho chytil holýma rukama. Není to hezká představa. Není to ani chutné jídlo. Ale bílkoviny jsou bílkoviny a jsou potřeba. Syrové maso páchne a žaludek protestuje, jenže to je přesně chvíle, kdy rozhoduje vůle přežít, ne chuťové buňky. Krev z racka smíchal s rybím odpadem a z moře si díky tomu vytáhl další večeře.

Občas zabojoval i s něčím větším. Žralok přitahovaný krví je rizikem i příležitostí. Když se jeden nechal přivést krvavými zbytky až k voru, přitáhl si ho Poon Lim na šňůře a umlátil ho kusem dřeva. Nebyl to hrdinský čin, spíš zoufalá a chladná volba. Maso usušil na slunci — primitivní sušárna, která ale fungovala. Kůže posloužila jako hrubý smirkový papír a čepel zároveň. Na moři si člověk nemůže vybírat, jen vymýšlet, co a jak využít k vlastnímu přežití.

Nejhorší ze všeho však nebyl hlad, ale žízeň. Sůl vysává z těla síly, rty praskají, jazyk otéká. Člověk ví, že slaná voda je zrada, přesto to zkouší, protože tělo doslova křičí o trochu vody. Lim čekal na déšť jako na zázrak. Kdykoli se zatáhlo a tropický liják se spustil, rozložil plachtu a plechovky, sbíral každou kapku, jako by se jednalo o tekuté zlato. Voda se stala cílem všech jeho modliteb, které opakoval každý den. „Vydrž, brzy zaprší.“

Psychika, to byla kapitola sama o sobě a je to něco, co se v podobných příbězích podceňuje. Dny se měnily v týdny a s nimi přicházel pomalý rozklad času. Bez hodinek, bez kalendáře, jen s opalizující linií obzoru, která vypadá pořád stejně. Lim si vymyslel režim. Ráno ryby, dopoledne opravy, po poledni odpočinek ve stínu plachty, večer kontrola zásob a provazů. Režim není luxus – je to jediná záchranná brzda proti šílenství. Když má den tvar, udrží se i hlava. Jinak by se člověk brzy zbláznil.

A pak ty kruté okamžiky naděje. Loď na obzoru. Bílý klín plachty, tečka kouře, silueta, která roste tak pomalu, až se zdá, že stojí na místě. Lim mával, pálil světlice, volal, co mu síly stačily. Jedna loď nezareagovala vůbec. U druhé měl pocit, že jej vidí, ale nechtějí riskovat – válka vštěpuje obezřetnost i cynismus. Možná ho míjeli o pár stovek metrů. Někdy je to horší než nekonečná prázdnota: mít záchranu na dosah a zase ji ztratit. Cítit naději a zase o ni přijít.

Tělo se mezitím mění. Svaly mizí, kůže se loupe, rány se špatně hojí. Úpal, zimnice po nočních přeháňkách, štiplavá sůl v kožních prasklinách. Obyčejná oprava provazu nebo přesun dřevěného sloupku se změní v půlhodinové zadýchání. Když se něco rozbije, člověk ví, že si vlastně rozbíjí kus naděje. Přesto pořád šije, váže, lepí, přetváří. Ten vor — směšně malý kousek světa — se stane domovem i dílnou.

Po měsících to začne být až nepříjemně rutinní. Tělo se přizpůsobí menším dávkám jídla, hlava si najde svoje malé radosti: pravidelný stín pod kusem plachty, chuť vody, která není slaná, ryba, která se zrovna nevylomí z háčku. Člověk se přestane ptát „proč já“ a prostě dělá, co je třeba. V tomhle okamžiku se z přežití stává práce. Není efektní, ale je účinná.

A pak přijde ten okamžik, ke kterému se člověk dlouho upínal. Ne rovnou město se světly a přístavem, ale lidské oči na palubě rybářské lodi u brazilského pobřeží. Muži na palubě nejdřív uviděli cosi, co vzdáleně připomínalo plovoucí kůlnu. A pak člověka — zarostlého, vyhublého, s očima, které si dávno zvykly na ostré sluneční světlo. Vytáhli ho na palubu. Počítaly se dny: od potopení lodi uplynulo sto třiatřicet. Číslice, které v novinových titulcích vypadají efektně, ale ve skutečnosti jsou to týdny a týdny rutiny, smutku, malých vítězství a velmi opatrné naděje.

Po návratu se o Poon Limovi psalo všude. Ne jako o hrdinovi z plakátu, spíš jako o důkazu lidské odolnosti. Britové ho vyznamenali a jeho zkušenosti si vyžádaly armády: co fungovalo, co ne, co by měly mít záchranné prostředky jinak. Z praxe jednoho člověka se staly pokyny, které později zachránily další trosečníky. Tímhle neokázalým způsobem se jeho příběh proměnil z osobní tragédie v něco užitečného.

Co zůstalo v jeho životě dál, nebyla sláva, ale obyčejnost. Přestěhoval se do Spojených států, žil střídmě, bez potřeby znovu dokázat, že je výjimečný. Vždyť to nejdůležitější už udělal: přežil, a navíc předal naučené dál. Zemřel po letech klidného života ve věku 72 let, ale jeho jméno přežilo v učebních materiálech a v lidské paměti jako synonymum zarputilosti.

Jestli hledáme pointu, možná je v tomhle: Poon Lim nebyl superhrdina. Nepřišel z dobrodružného románu. Byl to obyčejný člověk, kterého okolnosti přinutily dělat neobyčejné věci. Žádné velké sliby, žádné dramatické proslovy. Jen každodenní, někdy protivná, jindy trapná, ale pokaždé důležitá práce, jak přežít do dalšího rána. V tom je ten příběh silný — neukazuje výjimečnost, ale možnost. Když jde do tuhého, často nevyhrává ten nejsilnější, ale ten, kdo se umí přizpůsobit a odmítá se vzdát.

A pokud máme porovnávat: pozdější svět zná i delší ztroskotání. Ale Limův výkon má jednu zvláštnost — byl sám na malém voru, bez motoru, bez kajuty. Proto jeho jméno pořád vyvolává respekt.

Zkuste si představit ten poslední večer na voru. Vzduch se slanou vlhkostí, kůže pálí, v hlavě šum, který nevypnete. Ryba visí na šňůře, plachta vrže ve větru. V dálce se objeví světýlko. Na moři to může být ledacos, ale tentokrát je to loď. A nezmizí. Neotáčí se pryč. Blíží se. Když vás vytahují na palubu, celé vaše hrdinství se smrskne do jediné úlevné věty, kterou si řeknete v duchu: Ještě chvilku a bylo by pozdě. Ale dnes ne. Dnešek ještě není tím posledním dnem.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.armyweb.cz/clanek/neuveritelny-pribeh-cinskeho-namornika-ktery-sam-prezil-133-dni-v-jiznim-atlantiku

https://www.warhistoryonline.com/instant-articles/poon-lim-survived-133-days-lost-at-sea.html

https://www.historydefined.net/poon-lim/

https://www.factinate.com/people/facts-poon-lim