Článek
Když se řekne „Velký mor“, vybaví se nám středověk. Jenže poslední a nejničivější morová rána Londýna přišla až v letech 1665–1666. Ve městě, které tehdy nabíralo dech po navrácení monarchie a rozjíždělo obchod i řemesla, se během několika měsíců rozpadl běžný život. Úřední záznamy - tzv. Bills of Mortality - mluví o 68 596 obětech „moru“ v roce 1665. Dnes historici odhadují, že reálné ztráty mohly dosáhnout 80–100 tisíc lidí, tedy zhruba pětiny obyvatel. Čísla jsou strohá, ale za nimi byly zaniklé domácnosti, zavřené krámky, osiřelé děti a prázdné lavice v kostele.
Jak to začalo: z okraje do srdce města
První případy se objevily na jaře 1665 v chudinské čtvrti St. Giles-in-the-Fields za městskými hradbami. Dýmějový mor způsobuje bakterie Yersinia pestis, přenášená blechami žijícími na krysách. Přelidněný Londýn s úzkými uličkami, otevřenými stokami a domy ze dřeva a vápna byl pro parazity ideální. Z jarních ohnisek se nákaza v létě rozlila do dalších farností. A čím větší vedro, tím rychleji rostly týdenní součty na úmrtních listech.
A tehdejší znalosti? V lepším případě rozpaky. Převládala teorie „miasmat“, zkaženého vzduchu. Lidé pálili jalovec a byliny, nosili u nosu ocet, lékaři vycpávali ptačí zobáky svých masek vonnými směsmi. Proti blechám to však byla pochopitelně mizérie.
Novodobé ztvárnění scény z Londýna z dob velkého moru
Městský „stroj“ se zastavuje
Z paláce a z radnice přicházela nařízení proti moru. Navazovala na starší alžbětinské praxe: „shutting up“ - uzavírání domů s nakaženými na 40 dní; na dveře se maloval červený kříž s nápisem „Pane, smiluj se nad námi“. U vchodu stál hlídač, aby nikdo neutekl. Pohřební průvody se omezily na noční hodiny, hospody a tržiště se zavíraly nebo přísně regulovaly, divadla utichla. „Hledačky“, často starší ženy, obcházely domy a zapisovaly příčiny smrti, farní klerici sestavovali týdenní součty. Město, jehož bohatství stálo na pohybu zboží i lidí, náhle zkamenělo.
Kdo měl prostředky, odjel na venkov. Tu samou volbu učinil i král Karel II. se dvorem. V činžácích a dřevěných přístavbách však zůstaly rodiny řemeslníků, nádeníků a služek - ti, kteří drželi Londýn v chodu a teď nebyli chránění. Právě obyvatele chudé čtvrti si nemoc brala nejvíc.
Pád do temného léta
V srpnu a září 1665 dosáhla křivka vrcholu. Až sedm tisíc lidí týdně. Masové hroby na okrajích města se plnily ve vrstvách. Před úsvitem se tiše odvážely povozy se zemřelými bez rituálů, bez rozloučení. Deníky z té doby mluví o zvonech, co jako metronom udávaly rytmus smrti, a o uličkách, kde místo ruchu obchodníků stál jen dusivý strach. Samuel Pepys, drobný námořní úředník s bystrým okem, si zaznamenal, jak se i obvyklé zásoby masa, piva nebo uhlí rázem staly předmětem úzkosti: kdo to přiveze, kdo to prodá, kdo se odváží vstoupit do „nemocné“ čtvrti?
Léčení bylo ze zoufalství. Pijavice, projímadla, vypalování boulí (dýmějů), bylinkové směsi, ba i podivné amulety. Něco ulevilo, nic však nezastavilo epidemii. Ti, kdo pečovali o nemocné - zdravotní sestry, hlídači, hrobníci - často podléhali vyčerpání i nákaze. Úřady vyplácely podpory z farních a cechovních pokladen, ale peněz i sil ubývalo.
Pořádek, čísla a slepá místa
Londýn měl na svou dobu překvapivě sofistikovaný nástroj kontroly: Bills of Mortality, týdenní souhrny pohřbů podle farností a údajně i příčin. Dávala rámcový obraz, ale byla to nepřesná mapa. Příčiny stanovovali laičtí „hledači“, často po letmém pohledu; někteří se nechali uplatit, aby „mor“ nepřipsali - uzavření domu znamenalo pro rodinu ekonomickou smrt.
Přesto víme, že největší nápor zasáhl pozdní léto 1665, pak následovalo postupné opadnutí s příchodem zimy. Část odborníků dává kredit chladnému počasí, které zbrzdilo životní cyklus blech; část prostému „vyčerpání paliva“ - nemoc už neměla koho napadat v takovém tempu.
Ilustrace dvou mužů nacházejících ženu, která zemřela na dýmějový mor
Co dělali lidé: každodennost v sevření
Za zavřenými dveřmi se odehrávaly obyčejné boje: zajištění jídla, péče o děti, střídání hlídek u lůžka nemocného, vyjednávání s farní pomocí o pár šilinků na uhlí. Kupci riskovali cesty s proviantem, pekaři pekli nepravidelně, řezníci zabíjeli mimo hlavní tržiště, aby se vyhnuli kontrolám. Učedníci se rozprchli, takže některé dílny po odeznění nemoci neměl kdo obnovit. A město se učilo improvizovat: „pesthouses“ - morové lazarety na periferii - byly přetížené, ale poskytly alespoň hrubou izolaci pro ty, které už nebylo možné držet doma.
Do toho všeho se přimíchala válečná realita: probíhala druhá anglo-holandská válka. Zásobování námořnictva, finance a politika státu se míjely s hodně lokální otázkou - jak zajistit chléb a dřevo pro farnost, kde právě zemřela třetina plátců almužen.
Mýty a skutečnost
K moru přirostla i řada tvrzení:
- „Velký požár 1666 mor zastavil.“ Požár (2.–6. září 1666) bezpochyby přetnul mnoho řetězců nákazy v hustě zastavěném centru a způsobil stavební a hygienické změny. Ale hlavní vlna moru v Londýně opadla už v zimě 1665/66. Požár byl spíš poslední hřebík do rakve než jediná příčina konce epidemie.
- „Vybití koček a psů šíření zhoršilo.“ Mnoho zvířat bylo skutečně usmrceno z obavy, že roznáší „jed“. Kočky omezují populace krys, takže to mohlo mít nechtěný efekt. Ale přesný dopad kvantifikovat neumíme.
- „Moroví doktoři byli účinnou ochranou.“ Jejich masky se zobákem a voskované kabáty měly chránit před „špatným vzduchem“. Proti blechám byly slabou zbraní; přínos byl spíš symbolický - psychologická bariéra mezi pacientem a světem venku.
Co po moru zůstalo
Město se po odeznění nákazy nadechlo - a hned dostalo druhou ránu: Velký požár pohltil staré město, stovky ulic a kostelů. Paradoxně tím přinutil Londýn k modernizaci: širší ulice, cihlové domy, více dohledu nad kanalizací a zásobováním vodou. A ať už požár sehrál v ústupu moru jakoukoli roli, je jisté, že po roce 1666 už Londýn nezažil srovnatelně velkou morovou vlnu. Menší ohniska se v Evropě objevovala ještě v 18. století, ale velké městské epidemie začala drobit hygiena, urbanismus a - o mnoho později - moderní medicína.
Ekonomické následky byly nerovnoměrné. Některé cechy a obchodní sítě se rychle vzpamatovaly (poptávka po stavebním řezivu, cihlách, řemeslech), jiné ztratily generaci učedníků a mistrů. Změnila se i demografie: po vlně úmrtí přišla vlna přistěhovalců z venkova i z ciziny, kteří zaplnili prázdná místa v dílnách a krámcích.
Ilustrační obrázek
Základní obraz skládáme z kombinace úředních seznamů pohřbů, farních knih a osobních svědectví. Nejznámější je deník Samuela Pepyse - civilní, všímavý, někdy trýznivě konkrétní. Druhý „velký“ text je Defoeův Deník morového roku (1722). Není to čistě dokument: Defoe psal se zpožděním a mísí reportážní detail s literárním zpracováním a cizími svědectvími. Přesto patří k nejsugestivnějším líčením toho, co mor udělal s obyčejným dnem: s nákupem chleba, se strachem pustit děti ven, s tichem, které nastane, když zmizí pouliční vyvolávači a zavře se krám, kde člověk roky nakupoval.
Velký mor v Londýně nebyl jen příběhem „zlé nemoci“. Je to rentgen tehdejší společnosti: vidíme v něm křehkost městského života, hrubou síť sociální podpory, která se pod tlakem trhá, a také schopnost lidí organizovat se navzdory strachu. A je to i křivka učení: od představ o „zkaženém vzduchu“ k poznání, že nepřítelem je blecha na kryse, a nakonec k hygieně, urbanismu a medicíně, které z měst udělaly méně zranitelné organismy.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.ebsco.com/research-starters/history/great-plague-london
https://www.historic-uk.com/HistoryUK/HistoryofEngland/The-Great-Plague/
https://www.londonmuseum.org.uk/collections/london-stories/the-great-plague-of-1665/
https://curiosity.lib.harvard.edu/contagion/feature/the-great-plague-of-london-1665
https://www.rmg.co.uk/stories/royal-history/great-plague
