Článek
Když se vysloví jméno lumík, mnoho lidí si vybaví zmínku o malých hlodavcích, kteří v obrovských počtech skáčou z útesů a páchají tak masovou sebevraždu. Tento mýtus je tak hluboce zakořeněný, že řadu z nás ani nenapadne, že by se pravda mohla skrývat někde jinde. Čím nás tito malí, pestře zbarvení hlodavci, můžou ještě překvapit?
Lumík norský (Lemmus lemmus)
Lumík norský je endemitem fennoskandinávské oblasti, což znamená, že ho nikde jinde na světě nenajdeme. Fennoskandinávie je pojem zahrnující nejen samotný Skandinávský poloostrov, ale i některé přilehlé oblasti. Výjimkou je jižní cíp Skandinávského poloostrova, který se do této oblasti již nepočítá. Není však jediným druhem, lumíků existuje kolem 20 druhů.
Najdeme je v tundře a horských oblastech, kde přežívají pod sněhovou pokrývkou ve svých úkrytech. Když sněhová nadílka roztaje, pohybují se v křovištních oblastech, které jim poskytují dostatek ochrany, ve vřesovištích, ale i bažinných lokalitách. Vytvářejí si vlastní nory, ale mohou využívat i staré nory, které před nimi vytvořili jiní živočichové.
I když působí poměrně robustně, jsou menší než třeba křeček polní. Délka těla se pohybuje od 8 do 18 centimetrů a váha může variovat mezi 20 a 130 gramy. Jejich tělíčka jsou zavalitá a bohatě ochlupená, což jim pomáhá udržet si tělesnou teplotu i za chladných dní a nocí. Srst je překvapivě atraktivně zbarvená a nemění svůj odstín v závislosti na ročním období. Někdo by si mohl myslet, že jejich zbarvení nedává smysl, mělo by být spíše nenápadné, aby je nespatřil predátor. V jejich případě jde však o výstražné zbarvení, které má predátorovi vzkázat - jsem tak odolný, že si mohu dovolit být nápadný, tak se mi radši vyhni. Barva je hnědočerná se zlatými pruhy a bříško je světlejší než zbytek těla. Ocas není téměř vidět, malé jsou i končetiny, které zakončují drápky, pomocí kterých hloubí své nory.
Aktivní jsou jak během dne, tak i během noci. Přestávky tráví odpočinkem, zatímco období aktivity se nese v hledání zdrojů potravy a v době páření i potenciálního partnera. Mimo toto období žijí spíš samotářským životem. Jejich populace jsou typické svými cykly - nízká hustota je střídána přemnožením, které je pak charakteristické vzájemnou agresivitou a bitkami samců. K tomuto přemnožení dochází jednou za 3-5 let a v době populačního vrcholu se lumíci rozprchnou i do oblastí, kde běžně nežijí, např. do lesů. Doba od jednoho populačního vrcholu k druhému se však postupně prodlužuje, což někteří označují jako důsledek oteplování, které způsobuje kratší zimy a méně sněhové přikrývky, což s sebou zase nese méně potravy.
Lumík ve Finsku
V dobách přijatelné hustoty populace můžeme nalézt do 50 kusů lumíků na hektar, v dobách populačního vrcholu to může být i přes 300 jedinců na hektar. O jejich komunikaci toho pořád ještě moc nevíme, ale jisté je, že mají velmi vyvinutý čich a sluch. Z toho se dá usuzovat, že pachy a zvuky hrají v jejich životě velmi důležitou roli. Pomocí pachů rozeznávají jedince svého druhu od jiných hrabošů, pomocí široké škály zvuků se zase dorozumívají.
Lumíci jsou býložraví a většinu jejich jídelníčku tvoří lišejníky, mechy, některé druhy travin, popř. i kůra. Právě dostupnost mechů je velmi závislá na dostatečně dlouhé sněhové přikrývce, a tak se při kratších zimách snižuje i dostupnost této potravy. Menší dostupnost potravy snižuje riziko přemnožení lumíků, na druhou stranu to ale znamená i menší dostupnost lumíků jako kořisti pro mnoho dalších druhů, které se živí predací.
Zatímco většinu času žijí samotářským životem, při touze po rozmnožení si musejí vyhledat partnera. Pářit se mohou kdykoliv během roku a součástí námluv často bývají souboje mezi samci. O partnerských vztazích toho ještě moc nevíme, ale podle jiných druhů lumíků se dá usuzovat, že netvoří monogamní páry.
Březost samic trvá obvykle 16-23 dní a ve vrhu bývá 5-13 mláďat. Samice je kojí zhruba dva týdny, než jsou odstavena, přičemž po porodu může opět zabřeznout. Mláďata jsou schopna vlastního rozmnožování už v neuvěřitelných 3 (samice) až 4 (samci) týdnech věku. Rychlost rozmnožování je však podobně jako u jiných druhů s životní r-strategií (větší počet potomků rychle schopných samostatného života za cenu vysoké úmrtnosti) vykoupena krátkým životem, který obvykle trvá 1-2 roky, v zajetí až tři roky.
Největším nebezpečím jsou pro lumíky predátoři, jako jsou např. lišky, hranostajové, lasičky, sovy a jiní dravci. Zejména v obdobích, kdy není sněhová pokrývka, bývají lumíci velmi zranitelní. Predátoři jako lasičky je navíc mohou pronásledovat i do nor, kde jsou před jinými predátory chránění. Lumíci se však nevzdávají snadno a snaží se před nepřáteli bránit. Vydávají varovné zvuky, poskakují a když mají možnost, tak bolestivě kousnou.
Jejich populační vrcholy, kdy se lumíci rozbíhají i do oblastí, kde normálně nežijí, daly vzniknout mnoha legendám a kresbám, které znázorňují masy lumíků putujících po zemi. Navzdory těmto cyklickým přemnožením však nejsou lumíci hrozbou pro zemědělství, neboť většinou žijí mimo obydlené oblasti. Jejich populace jsou navzdory výkyvům stabilní, a tak nepatří mezi chráněné druhy.
Mýtus o jejich sebevražedných skocích z útesů do moře má základ právě v těchto populačních vrcholech. Přestože i u jiných hlodavců dochází čas od času k přemnožení, lumíci jsou výjimeční tím, jak daleko jsou schopní v případě potřeby migrovat. Na svých cestách jsou schopni zvládnout i lecjaké překážky včetně vody - patří mezi poměrně zdatné plavce. Vody se tedy nebojí a souhra těchto okolností dala vzniknout mylné domněnce, že se vydávají k vodě, aby hromadně spáchali sebevraždy. Ve skutečnosti však potřebují jenom vyhledat volné oblasti, kde by mohli začít nový život a voda v podobě říčních toků nebo jezer je pro ně jen překážkou, kterou se snaží překonat. Protože jich je však mnoho, zafunguje do určité míry i jistá davová psychóza, která s blížící se vodní překážkou spouští i paniku. Ta má za následek utonutí mnoha jedinců, kteří by za jiných okolností mohli být schopni překážku překonat. Lumíci tedy umírají v touze žít, nikoliv ve snaze spáchat sebevraždu.
K upevnění omylu přispěl i rádoby dokument společnosti Disney z roku 1958. Autoři chtěli zdokumentovat podivné chování lumíků a jejich údajné sebevraždy skokem do moře. Dokument se dokonce natáčel i v oblasti, kde se žádný druh lumíků nevyskytuje, a tak producenti zakoupili několik lumíků od inuitských dětí v jiné oblasti. Skupinu lumíků pak nahnali do řeky, ze které pomocí střihu a šikovných záběrů vytvořili moře. Sérii scén, jak lumíci utíkají, aby naskákali do domnělého moře, doprovodili zvukovým komentářem, který popisoval jejich sebevražedné tendence. A obraz sebevražedných hlodavců byl na světě.
Anketa
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://animaldiversity.org/accounts/Lemmus_lemmus/
https://www.adfg.alaska.gov/index.cfm?adfg=wildlifenews.view_article&articles_id=56
https://www.livescience.com/animals/land-mammals/do-lemmings-actually-jump-off-of-cliffs
https://zoom.iprima.cz/priroda/sebevrazdy-lumiku-201184
https://www.idnes.cz/hobby/mazlicci/lumici-boj-o-zivot.A150207_125941_hobby-mazlicci_bma
https://www.britannica.com/story/do-lemmings-really-commit-mass-suicide
