Článek
Když lidé dnes přicházejí do zahrad Plantation House na ostrově Svatá Helena, většinou se na chvíli zastaví. Ne kvůli výhledu na oceán ani kvůli historii spojené s Napoleonem. Důvodem je zvíře, které tu tiše stojí uprostřed trávníku, občas si kousne do trávy, někdy zvedne hlavu a chvíli jen tak poslouchá zvuky kolem. Je to Jonathan - želva, která se narodila v době, kdy svět vypadal úplně jinak.
Je zvláštní dívat se na tvora, o kterém víme, že je starší než telegraf, než první fotografie, než řada států dnešního světa. A přesto nepůsobí jako historická kuriozita. Spíš jako někdo, kdo v klidu proplouvá světem svým vlastním tempem a nikam nespěchá.
Jonathan
Odkud přišel tvor, který přežil dvě století?
Jonathan je obří suchozemská želva pocházející ze Seychel. Patří k linii seychelských želv obrovských (Aldabrachelys gigantea), které byly v 19. století na řadě ostrovů masivně vybíjeny - tolik, že na mnoha místech zmizely úplně a přežily jen tam, kde zasáhl člověk nebo kde se podařilo vytvořit chráněné oblasti. V literatuře se často píše, že původní seychelské poddruhy „vyhynuly v přírodě“, jiní autoři to odmítají a upozorňují, že situace je složitější.
Asi nejpřesnější je konstatování, že řada původních populací na konkrétních ostrovech zmizela, některé linie přežily jen díky chovům, jiné byly znovu vysazeny na menší ostrovy. Podrobné genetické rozlišení se navíc začalo řešit až dlouho poté, co byly zvířecí populace zdecimované. Proto je i Jonathanův přesný rodokmen spíš odhad než jistota.
Jedno víme jistě - nepochází z běžné aldabranské populace, která je dnes početná. Patří k linii (pravděpodobně A.g. hololissa), která měla namále a jejíž potomci přežili hlavně díky tomu, že je lidé kdysi odvezli z ostrovů - byť z důvodů, které by dnes byly těžko obhajitelné.
Cesta na odlehlý ostrov, kde čas plyne jinak
Kolem roku 1882 se Jonathan dostal na Svatou Helenu. Nebyl to výlet ani odchov v zoo. Tehdy se želvy často převážely loděmi jako jakási „živá zásoba masa“. Měsíce přežily bez vody a potravy, takže byly pro námořníky cenné. Z dnešního pohledu kruté, ale taková byla realita.
Když dorazil na ostrov, místní úředníci si poznamenali, že jde o „plně dospělého“ jedince. U želvy obrovské to znamená minimálně 50 let, spíš víc. Proto se jeho narození udává kolem roku 1832 - a z hlediska historických záznamů to tak i souhlasí.
V té době žily na Svaté Heleně sotva tři tisíce lidí, elektrické světlo tam ještě neexistovalo a největší událostí posledních let byl odvoz Napoleonových ostatků do Francie. A do toho sem přivezli želvu, která měla přežít všechny, kdo ji sem doprovodili.
Dvě želvy obrovské, vlevo Jonathan
Plantation House: domov, který se nemění
Jonathan žije už přes sto čtyřicet let na jednom místě - v zahradách guvernérského sídla Plantation House. Představte si klidné, zelené louky, pár rozložitých stromů, mírný vítr od oceánu a spoustu stínu. Pro želvu ideální.
Jeho denní režim se za tu dobu nijak nezměnil. Většinou se pomalu přesouvá z místa na místo, pase se, občas se přitulí k některé z dalších želv. V současnosti s ním žijí další tři - David, Emma a Fred. A ano, dlouho se věřilo, že Emma je samice, než se ukázalo, že jde o samce.
Ačkoliv je starý, má stále chuť k jídlu. Je však téměř slepý a špatně slyší, takže se mu jídlo podává tak, aby ho dokázal najít podle vůně. V posledních letech dostává jednou týdně „výživový balíček“ - zeleninu, ovoce a další potraviny, které mu doplňují vitamíny a minerály. Právě tahle péče byla jedním z důvodů, proč se jeho zdravotní stav před lety stabilizoval.
Když se kolem něj procházejí lidé, Jonathan většinou nereaguje. Ale jakmile ucítí známou vůni potravy, hlavu zvedne rychlostí, která jeho věku vůbec neodpovídá.
Proč může želva žít tak dlouho?
Dlouhověkost želv obrovských je pro vědce fascinující téma. Nejde o žádný „zázrak“, ale o souhru několika vlastností:
- pomalý metabolismus, který šetří energii,
- robustní kostra a tělo, odolné vůči úrazům i predátorům,
- nízká hladina stresu díky přirozeně klidnému temperamentu,
- evoluce na ostrovech, kde nebylo nutné rychle utíkat nebo bojovat.
Většina želv obrovských se dožije kolem 120–150 let. To samo o sobě je úctyhodné. Jonathan to ale překonal s tak velkým náskokem, že je dnes považovaný za nejstaršího doloženého suchozemského obratlovce na světě.
Zajímavé je, že želvy vlastně nestárnou stejným způsobem jako savci. Nezpomalují postupně, nemají typické „poslední roky“, spíš se jedná o náhlé zdravotní komplikace - infekce, úrazy nebo oslabení organismu. Jonathan měl to štěstí, že nic z toho ho dosud nezlomilo.
Jonathan při krmení
Stará želva, nové příběhy
Přestože žije životem, který zvenku působí až monotónně, několik milníků by se přeci jen našlo.
První fotografie
Roku 1886 byl poprvé vyfocen. Na černobílém snímku už působí jako velká, dospělá želva. Když se o víc než století později fotografoval znovu při oslavách svých 190 let, bylo to zvláštní déjà vu: jiný svět, jiná technika, jiní lidé - a Jonathan pořád stejný.
Romantické omyly
Když se na Svaté Heleně psalo o Jonathanovi a jeho „partnerce Emmě“, nikdo netušil, že Emma není samice. Až při veterinární prohlídce o mnoho let později se ukázalo, že jde o samce. Na samotné interakci to ale nic nemění - želvy si nebudují vztahy tak, jak si je představujeme my.
Záchrana dietou
V určitém období začal hubnout a odmítal potravu. Vypadalo to vážně. Až když mu začali připravovat měkké a výrazně vonící porce, zjistilo se, že jeho potíže nejsou způsobeny nemocí, ale kombinací slepoty a věku. Nová dieta mu dodnes drží kondici.
Svět se mění, želva ne
Bylo mu pět, když královna Viktorie nastoupila na trůn. Během jeho života byla vynalezena žárovka. Člověk se poprvé prošel po Měsíci. Začala a skončila jak první, tak i druhá světová válka. Prudký vývoj průmyslu a technologií. A zatímco se svět kolem měnil stále rychleji, Jonathan si stále žije ve svém pomalém světě.
Jonathan před Plantation House
Jonathan jako symbol ostrova
Místní obyvatelé i návštěvníci Svaté Heleny berou Jonathana jako něco víc než jen zvíře. Je to takový tichý svědek času. Lidé kolem něj stárnou, své životy odžijí celé generace - a on pořád stojí, pase se a klidně si hledí svého.
Stal se i turistickou ikonou. Prodávají se pohlednice, trička, figurky, dokonce speciální mince s jeho podobiznou. Většina ostrovanů to ale nebere jako komerci, spíš jako poctu tvoru, který si svým přežíváním získal hluboký respekt.
Pro děti ve školách je Jonathan součástí výuky o historii Svaté Heleny. Ne jako mýtická bytost, ale jako příběh o tom, jak se mění svět - a jak některé věci dokážou přežít stovky let, pokud mají štěstí na prostředí a péči.
Každý rok, kdy Jonathan stále žije, je vlastně malý zázrak. Nikdo předpovědět neumí, jak dlouho ještě vydrží. Želvy neumírají na věk v lidském slova smyslu - spíš na komplikaci, která se projeví až náhle.
Ale když ho dnes vidíme, jak pomalu a jistě kráčí krátkými kroky po trávníku, působí dojmem tvora, který nikam nespěchá a který svůj čas vnímá úplně jinak než my. V jeho světě se prolínají klidné dny, stín stromů a chuť čerstvé trávy. A možná i proto se dožil věku, o jakém se nám může jen zdát.
Možná překoná hranici dvou set let. A možná taky ne. Ale už teď je to zvíře, které vstoupilo do historie. Na světě existuje jen málo tvorů, kteří nám připomínají, že čas je možné vnímat i jinak, než jak jsme zvyklí. Jonathan je jedním z nich. A stačí se na něj chvíli dívat, aby člověk pochopil, proč si jeho příběh lidé vyprávějí už celé generace.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.smithsonianmag.com/smart-news/at-190-jonathan-the-tortoise-is-the-worlds-oldest-living-land-animal-180979514/
https://www.livescience.com/animals/worlds-oldest-tortoise-still-randy-at-191-years-old
https://www.bbc.com/news/magazine-26543021
https://www.nationalgeographic.com/animals/article/160108-jonathan-giant-tortoises-animals-science-seychelles-diet
https://www.cbc.ca/radio/asithappens/jonathan-oldest-tortoise-1.6676236
