Článek
Mnoho panovnických rodů bylo kvůli příbuzenským svazkům zatíženo různými problémy a poruchami, ať už fyzického nebo psychického rázu. Někteří byli zdraví a někteří trpěli, i když nepatřili mezi šlechtice s vysokým koeficientem inbreedingu. Jedním z takových nešťastníků byl i král Karel VI. Milovaný, později zvaný Šílený. Psychické problémy ho zcela odstřihly od normálního života.
Mládí budoucího krále
Narodil se v roce 1368 v Paříži tehdejšímu králi Karlu V. Moudrému a Joanně Bourbonské. Právě z matčiny strany pravděpodobně zdědil predispozici k rozvoji psychického onemocnění.
Když mu bylo 11 let, jeho otec během těžké nemoci zemřel a mladý klučík musel nastoupit na jeho místo a nechat se korunovat novým králem. Na vládnutí nebyl sám, Francii měli rozdělenou jeho strýcové, kteří se stali po smrti Karla V. regenty. Všichni byli bratry Karla V. a jeden z nich, Louis Bourbon, byl strýcem po linii matky. Ten jako jediný nebyl příliš významný, jednak kvůli tomu, že nepatřil ke královské pokrevní linii, a pak také proto, že vykazoval známky duševní nemoci.
Zatímco král Karel V. ponechal zemi v dobrém stavu, stabilní a v dobré finanční situaci, jeho bratři a Louis Bourbon za doby svého regentství většinu majetku promrhali pro zlepšování své vlastní situace a upevnění moci v oblastech, kterým vládli. Mladý král Karel VI. je tak v roce 1388 zbavil moci a naopak se obklopil královskými rádci z doby Karla V. Ti mu pomohli zahájit nové období, kdy se královská koruna zase začala těšit úctě poddaných. Král díky tomu získal přízvisko Milovaný.
Plíživý nástup šílenství
Karel VI. dosáhnul vysoké obliby u lidí a kdyby nezasáhla duševní choroba, pravděpodobně by patřil k nejoblíbenějším panovníkům. Po 20. roce věku však patrně začalo docházet ke změnám v jeho psychice, resp. mozku, což vyústilo v první záchvat šílenosti v roce 1392. Jeho dobrý přítel a poradce se stal obětí pokusu o vraždu. Sice přežil, ale stresující událost byla pravděpodobně spouštěčem rozvoje nemoci u krále. Pochopitelně chtěl dostat vraha, který však unikl do Bretaně a bretaňský vévoda jej odmítnul vydat.
Na vojenskou výpravu vyrazil 1. července 1392. Horka spalovala krajinu a postup armády byl pomalý, což ho nesmírně frustrovalo. V srpnu se pohyboval král se svým doprovodem v lese poblíž Le Mans, když k nim přiběhl malomocný muž a podařilo se mu chytit králova koně za uzdu. Začal vykřikovat a varovat krále, ať dál nejezdí, že je zrazen. Eskorta ho sice rychle odrazila, ale jako nemocného člověka ho nechala být. Ten šel za skupinou ještě nějaký čas a stále vykřikoval svá varování.
Když vylezli z tmavého lesa na osluněnou louku, jedno z pážat upustilo královo kopí a to cinklo o královu přilbu, kterou neslo další páže. Zvuk břinknutí byl poslední kapkou, která byla potřeba k první epizodě nemocného krále. Ten tasil meč a s křikem, že je potřeba zničit zrádce, kteří ho chtějí vydat nepříteli, zaútočil na lidi ze své vlastní skupiny. Podařilo se mu zabít několik mužů, než ho jeden komorník společně s několika rytíři dokázal sundat z koně a položit na zem tak, aby je nemohl dál ohrožovat. V tu chvíli se král zklidnil, přestal reagovat a upadl do kómatu. Bezvládného krále převezli dočasně na hrad Creil, kde doufali, že ho čerstvý vzduch a klid přivedou zpátky k rozumu. Při útoku na své muže tehdy zaútočil i na svého mladšího bratra, Ludvíka. Jejich vztah už nikdy poté nebyl jako dřív.
Čerstvý vzduch však nemohl vyléčit duševní chorobu, která krále zcela pohltila. Lepší období byla střídána epizodami, kdy dokonce zapomínal, jak se sám jmenuje a že je králem. Když za ním přišla jeho manželka, nepoznal ji také a nechal ji svými služebníky vyvést. V dalších letech zase tvrdil, že je svatým Jiřím. Zajímavostí bylo, že i když nepoznával vlastní ženu a dokonce ani děti, neměl problém rozpoznat své důstojníky.
Král trpící pocitem, že je ze skla
V roce 1405 se pro změnu z neznámých důvodů odmítnul převlékat a dokonce i koupat. Jen stěží si představíme, jak v té době zřejmě vypadal, pokud se nevěnoval ani základním hygienickým činnostem. Jeho tělo bylo údajně pokryto vředy a boláky, vlasy plné vší. Až na příkaz královského lékaře byl král Karel VI. násilně vykoupán.
Jeho stav popsal i papež Pius II., který se narodil za jeho vlády, ve svých komentářích. Podle něj se král, který v té době už získal druhé přízvisko Šílený, domníval, že je ze skla a že se musí chránit, aby se nerozbil. Této deziluzi se říká tzv. skleněný klam. Jednalo se o psychickou poruchu, kterou trpěli lidé zejména v období středověku až raném novověku. Týkala se především movitějších lidí a šlechty. Sklo bylo tehdy poměrně novým materiálem, považovaným za velmi cenný a zároveň magický. Jeho vlastnictví tak bylo znakem vyšší vrstvy obyvatelstva.
Fascinace a fixace na nový materiál se ve spojení s prožívanou úzkostí přetavila ve vznik nové poruchy, která zkombinovala strach ze smrti s novým magickým materiálem, sklem. Postižení měli pocit, že jsou sami tvoření ze skla, lehkého, křehkého, tříštivého… že se musí chránit a nikoho k sobě nepouštět, aby se nerozbili. Král Karel VI. si dokonce do svých šatů nechal všít železné tyče, které jej měly před rozbitím ochránit.
Smrt v plamenech krále minula
I přes své epizody šílenství byl svým národem stále milovaný. I proto zůstával stále u moci. Jeho život ale mohl skončit v bolestech, a to nikoliv proto, že by se jako sklo rozbil, ale z původně naprosto nevinného důvodu.
Karlova manželka Isabeau Bavorská chtěla k pobavení krále a na oslavu svatby jedné z dvorních dam uspořádat ples. Byl tomu už skoro rok, co král utrpěl poslední záchvat šílenství. S dalším nápadem přišel Huguet de Guisay, který navrhnul, že král a čtyři další muži se převléknou za divochy. Oblečou si lněný převlek, který bude napuštěn pryskyřicí, aby na něm drželo roztřepené konopí. Budou tak vypadat jako chlupatí divoši, zatímco předvedou divoký tanec.
Karel VI. souhlasil. Pochodně osvětlující prostor nechal postavil podél zdí, což by se ukázalo jako rozumné opatření, kdyby nebylo králova mladšího bratra Ludvíka I., vévody z Orléansu, který na ples dorazil pozdě. Při příchodu uchopil jednu z pochodní a chtěl si posvítit na tanečníky, aby rozpoznal, kdo je kdo. Stačilo málo a oheň přeskočil na jednoho z tanečníků. Pryskyřicí napuštěný oblek vzplál rychle a oheň se z tanečníka začal šířit dál. Konečný účet - čtyři mrtví, řada těžce popálených. Král jako zázrakem přežil. Život mu zachránila jedna z přítomných dam, která přes něj přehodila těžkou vlečku svých šatů. Tragický ples, který dostal přezdívku Ples ohnivých mužů nebo také Bál světlušek, rozhodně králi v jeho psychickém rozpoložení nepomohl.
Nemocný král neměl šanci udržet království
Zatímco král Karel VI. přebíral po svém otci zemi v dobrém stavu, tedy pokud odhlédneme od marnotratnosti jeho strýců regentů, kteří značné množství bohatství prohýřili, sám Karel VI. neměl moc co předat svému následníkovi. Nemoc, která ho sužovala po většinu jeho královského života mu nedávala příliš možností, jak zemi spravovat a udržovat, zatímco jiní muži toužící po moci kroužili kolem. Kdyby byl zdravý, byl by nejspíš velmi dobrým panovníkem, který by byl obklopenými dobrými rádci. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že i přes jeho epizody se ho nepokusil lid a šlechta sesadit. V dobách svých epizod šílenství byl však bezbranný vůči mocenským choutkám jiných. Nevěděl o sobě, všechno devastoval a byl nebezpečný všem okolo i sám sobě. Když epizody pominuly, propadal se do depresí, vědom si svého neutěšeného psychického stavu.
Regentské radě tak spolu s ním předsedala i jeho manželka Isabeau Bavorská. Velký vliv na ni měl Filip Smělý, který byl už regentem za dob dětství krále Karle VI. To se však nelíbilo královu bratru Ludvíku Orléans, který měl být mimo jiné i tajným milencem královny. Když Filip Smělý v roce 1404 zemřel, jeho ambice převzal jeho syn a spor s Orléansy eskaloval a vyvrcholil v roce 147, kdy byl Ludvík zavražděn. Následovala válka mezi dvěma šlechtickými větvemi - mezi Orléansy a Burgundy. To vše za stále probíhající stoleté války s Anglií.
Francií vládla anarchie a chaos. Jednotlivé šlechtické rody bojovaly proti sobě a společně bojovali proti Anglii. Taková roztříštěnost neměla nikdy šanci na úspěch. Šanci vycítil anglický král Jindřich V. a v bitvě u Agincourtu porazil francouzskou armádu.
Na jaře 1420 podepsal král Karel VI. společně s Jindřichem V., který byl tou dobou již jeho zetěm, smlouvu z Troyes. Ta určila jako Karlova nástupce právě Jindřicha V. a jeho potomky. Defacto tím vydědil vlastního syna, pokrevního nástupce trůnu. Říkalo se, že už si ani nebyl vědom toho, co činí. Jen dva roky poté, v roce 1422, král Karel VI. zemřel. I když byla jeho vláda poznamenaná těžkou nemocí, podle dnešních odborníků pravděpodobně bipolární poruchou, lidé na tohoto panovníka nezanevřeli a na poslední cestě jej prý vyprovodilo přes 18 tisíc lidí.
Paradoxem bylo, že anglický král Jindřich V. zemřel několik týdnů před Karlem VI. Následníkem trůnu se tak stal Jindřichův malý syn, Jindřich VI., což se pochopitelně nelíbilo vyděděnému synovi Karla VI. Ten pokračoval ve svých bojích, aby získal zpět moc svého rodu a trůn Francie. Jeho armádní síly vedla v boji proti Anglii slavná Johanka z Arku. Ale to už je jiný příběh…
Anketa
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_VI_of_France
https://www.madmonarchs.nl/madmonarchs/charles6/charles6_bio.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/Bal_des_Ardents
https://www.history.co.uk/articles/glass-act-the-delusion-that-made-charles-vi-think-he-was-made-of-glass
https://www.dotyk.cz/publicistika/karel-vi-francouzsky-blazen-na-trune-jehoz-lide-milovali-20180617.html
https://www.newworldencyclopedia.org/entry/Charles_VI_of_France
https://en.wikipedia.org/wiki/Glass_delusion
