Škvoři - někteří se obětují potomkům, další žijí na kůži jiných zvířat. Existoval i škvor velký 8 cm

Škvoři mají mezi lidmi obvykle nepříliš pozitivní pověst. Už jako malým nám bylo často řečeno, že nám v noci mohou zalézt do ucha. To v řadě z nás vytvořilo odpor k tomuto hmyzu, který přetrvává i do dospělosti. Také se jim přezdívá např. ušák (v angl. earwig), což může opět vést ke spojení se zalézáním do ucha. Tato přezdívka však spíše odkazuje ke tvaru jejich křídla, které může po roztažení připomínat lidské ucho. Druhým důvodem, proč je nemáme příliš v oblibě, jsou jejich „kleštičky“ na zadečku, které jsou natolik výrazné, že nám mohou připadat nebezpečné. Zahrádkáři k nim však mnohdy zastávají smířlivější postoj, neboť mohou být i užiteční. Jací tedy škvoři opravdu jsou?

Škvoři (Dermaptera)

Škvoři patří do třídy hmyzu (Insecta) a tvoří vlastní řád Dermaptera - škvoři. Druhově jich není (alespoň na hmyz) mnoho, známe něco kolem necelých 2 000 druhů. Jejich latinský název je odvozen od jejich křídel, jejichž první pár působí jako kožovitá krytka pro druhý, membránový pár, který je ukrytý pod nimi.

Vyskytují se téměř po celém světě. V Evropě patří k nejběžnějším druhům škvor obecný (Forficula auricularia), který se po roce 1900 dostal i do Severní Ameriky, kde se nejvíce ujal v jižních státech USA. Jediným původním druhem ve Spojených státech, který byl nalezen v severní oblasti sahající až do Kanady, je škvor Doru aculeatum. V Severní Americe lze však nalézt i jiné čeledi těchto drobných živočichů. Celkově tam nalezneme zhruba 25 druhů, v Evropě něco kolem 45, zatímco např. v Austrálii je to kolem 60 druhů.

Tělo většiny druhů je zploštělé, což jim umožňuje zalézat do různých škvír. Délka je obvykle 1-5 cm, přičemž 5 cm dosahuje obří škvor z Austrálie Titanolabis colossea. Největším škvorem, o němž máme důkazy, však byl patrně endemický (tj. nikde jinde se nevyskytoval) škvor z ostrova Svatá Helena zvaný Labudura herculeana. Včetně kleštiček dorůstal i přes 8 cm, byl černý s načervenalýma nohama. S největší pravděpodobností však vyhynul, neboť naposledy byl živý spatřen v roce 1967 a od té doby ho už nikdo neviděl. S velkou pravděpodobností za jeho vyhynutím stojí zavlečení nepůvodních predátorů a také drastická změna prostředí, kdy kameny, pod které zalézal, byly z velké části využity na stavby.

Konec těla škvorů je zakončen kleštičkovitými štěty, které u samců bývají více zakřivené než u samic. Kleštičky využívají k řadě aktivit. S jejich pomocí mohou zachytávat kořist, ale také si jimi samci mohou přidržovat samice při páření. Mohou se jimi i bránit, ale člověk se nemusí jejich sevření bát, není téměř cítit. V neposlední řadě si jimi některé druhy pomáhají i složit svá blanitá křídla, která mívají ukryta pod prvním pevným párem, který je spíše krytem. Jen málokteří škvoři však využívají křídla k letu. Hlava je poměrně malá, s dlouhými článkovanými tykadly.

Zajímavostí je, že samci některých druhů mají dva penisy, zatímco ostatní druhy jenom jeden. Samice však mají vždy jen jeden pohlavní otvor a tak i když má samec dva penisy, může použít jen jeden. Podle jedné hypotézy mají tyto druhy dva penisy proto, že jeden se může během kopulace ulomit a zůstat v ústrojí samice. Aby se škvor mohl dále množit, využije druhý penis. Proč má jejich penis tendenci se ulomit, není zatím s jistotou ověřeno, ale může to být proto, aby úlomek zamezil samici pářit se s jiným samcem. U některých druhů škvorů s jedním penisem bylo zjištěno, že jejich společný předek míval penisy také dva, ale preferencí pravého (pravostrannou preferenci prokazují i některé studie, levostranná preference byla zaznamenána zhruba u 10 % zkoumaných jedinců) došlo postupně k degeneraci levého. Při japonské studii druhu Nala lividipes však byly preference vyrovnané.

Penis některých druhů může být dlouhý jako samotné tělo samce a dokonce dvakrát delší než tělo samice. Kromě toho jsou jejich penisy obdařeny tvarem, který při vytažení pomáhá odstranit případné sperma předchozího samce z těla samice.

Námluvy škvorů jsou neméně zajímavé. Škvoři nemají pohlavní feromony, ale vylučují jiný typ feromonů, který také láká jedince opačného pohlaví ke sblížení. Samec ohmatá samici tykadly a na břicho jí poklepává svými kleštičkami. Samice kleštičky „ochutnává“, což zřejmě slouží k přenosu chemosenzorického signálu, na základě kterého se posléze rozhodnou, zda jim za to samec stojí. Penis samce se poté naplní lymfou a pronikne do pohlavního orgánu samice, kde dojde k výronu sperma. Celý proces může klidně trvat i 40 minut. K oplodnění samotných vajíček však může dojít i s větším časovým odstupem v závislosti na vhodných podmínkách.

Samice pak do úkrytu kladou několik vajíček, o která se pečlivě starají. Celé týdny je hlídají a popř. i přesouvají na bezpečnější místo. Zpočátku svá vajíčka neodliší od jiných předmětů podobného tvaru, ale vajíčka zřejmě vydávají specifický pach, protože po nějaké době samice rozpozná rozdíl a „falešná“ vajíčka odstraní. Odstraní i případná zkažená vajíčka, ale samy se aktivně snaží poškození vajec předcházet a čistí je i od možných plísní, které se mohou rozvinout, neboť prostředí bývá vlhké. Jak o vajíčka pečují, tak na jejich povrch zároveň aplikují chemikálii, která působí protiplísňově, aby riziko snížily.

U řady druhů se matka o potomky stará i po jejich vylíhnutí a krmí je potravou, kterou sama vyzvrátí. Otce však vyhodí co nejdříve to jde, protože samci mohou novorozené jedince sežrat. Malí škvorečkové mají měkké tělo, které by snadno mohlo přijít k úhoně, proto jim péče jejich matky zajistí větší bezpečnost. Většinou se o ně matka stará až do druhého svleku. Určitý druh mateřské péče byl pozorován u všech zkoumaných druhů.

Některé druhy to však přivádějí až k extrému. Druh Anechura harmandi je toho příkladem. Mladí škvoři využijí jako zdroj potravy vlastní matku, což se nazývá matrifágie a nejčastěji se objevuje právě u hmyzu, například u mravenců či některých pavouků. Matka je pro ně zdrojem potřebných kalorií, které získají, aniž by museli opouštět úkryt. Do světa se pak vydají ve chvíli, kdy jsou dostatečně vyživení.

Když mladí škvoři dospějí do stádia, kdy se cítí dostatečně schopní, aby vylezli ze svého mateřského úkrytu (obvykle po druhém svleku, přičemž zvládnou pět svleků, než jsou z nich hotoví dospělci), začnou si hledat své vlastní úkryty, v nichž obvykle přečkají den a se setměním vyrážejí na noční lov. Nejraději mají různé štěrbiny, místa pod uvolněnou kůrou stromů, pod kameny a jinými objekty, které jim zajistí tmavé a vlhké prostředí. Na Havaji nebo v Jižní Africe žijí i druhy, které upřednostňují jeskyně. Tyto druhy jsou povětšinou slepé. Zimní měsíce přečkávají škvoři obvykle schovaní kousek pod zemí nebo pod hromádkou nějakého přírodního materiálu, protože chlad jim nesvědčí. Řada samců také přes zimu uhyne, lépe přečkávají samice.

Někdy je možné na škvora narazit i v domácnosti, kam však většinou zavítá spíš omylem. Obvykle nijak zvlášť neškodí, i když v případě dlouhodobějšího setrvání po něm může zůstat trochu nepořádku. Mnohem častěji na něj můžeme narazit na zahradě. Kdo má ořešák, ten na něj narazí s jistotou - velmi často se schovává pod odlupující se slupku ořechu.

Škvoři jsou mrchožrouti, ale mohou být všežraví a některé druhy jsou i dravé. Náš nejběžnější škvor obecný je všežravec, který se většinou živí rostlinnou stravou, ovocem, ale také aktivně loví jiné bezobratlé, např. mšice. Někdy se živí i odumřelou živočišnou nebo rostlinnou hmotou jako mrchožrout. Jeho aktivní lov mšic potěší zahrádkáře, ale na druhou stranu jim může poškozovat jejich výpěstky jako jsou brambory, řepa, saláty, všemožné druhy ovoce nebo i okrasné květiny. Faktem však je, že pokud není ve větším množství, tak jsou škody zanedbatelné.

Existují však i druhy, které žijí na tělech jiných živočichů. Těmi jsou např. druhy podřádů Arixeniina a Hemimerina. Prvně jmenovaní se nacházejí buď v kožních záhybech bezsrstých malajských netopýrů, kde se živí sekrety žláz, nebo v netopýřích úkrytech, kde se živí guánem či jinými bezobratlými spojenými s netopýry. Druzí jmenovaní zase dávají přednost obřím krysám ze subsaharské Afriky.

Zatímco sami loví, jsou pochopitelně také loveni. Jejich predátory jsou ptáci, netopýři, hmyzožraví savci, obojživelníci, stonožky, ještěrky, pavouci a v neposlední řadě je jejich nepřítelem i člověk, který zejména některým druhům ničí jejich životní prostředí, na kterém jsou závislí. Některé druhy při obraně vylučují zapáchající žlutý sekret, který má nepřítele odradit. Pro člověka však nejsou nebezpeční, nejsou jedovatí a ani nejsou přenašeči nemocí. A jak je to s proslulým zalézáním do uší? Škvoři rozhodně nevyhledávají lidské uši úmyslně, aby do nich mohli zalézt. Na druhou stranu však není vyloučeno, že pokud se dostane k uchu, tak zkusí využít zvukovod jako škvíru. Pár případů existuje, ale rozhodně to neznamená, že by je uši nějak lákaly. Mnohem radši si najde vhodnější úkryt. Ostatně i třeba moucha se může člověku dostat do ucha a nikdo o ní netvrdí, že tam zalézá ráda.

Průměrná délka života škvora je jeden rok.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://en.wikipedia.org/wiki/Saint_Helena_earwig

https://blog.nature.org/2020/07/13/weird-and-unbelievable-facts-about-earwigs/

https://www.familyhandyman.com/list/earwig-facts/

https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2002/cislo-8/preco-ucholakom-lamu-penisy.html

https://www.blueskypest.com/blog/fun-facts-earwigs/

https://zoom.iprima.cz/veda-technika/evolucni-biologove-jsou-posedli-penisy-z-nepochopitelnych-duvodu

https://gizmodo.com/what-earwigs-do-with-their-extra-penises-5729766

https://www.smithsonianmag.com/science-nature/half-of-these-earwigs-use-their-right-penis-the-other-half-use-their-left-penis-why-180978927/

https://en.wikipedia.org/wiki/Earwig