Článek
Nejdříve bych chtěl upřesnit několik termínů, aby nedocházelo k záměně. Setkáváme se s pojmem „strach“ a s pojmem „fobie“. Strach by se dal definovat jako obava, která často vznikla na základě nějaké konkrétní události, týká se konkrétní věci, je do určité míry pochopitelná a jejím úkolem je nás ochránit (byť to v reálu třeba není nutné). Strach nás provází už od počátku věků. Jako příklad můžeme uvést např. člověka, který bude mít autonehodu. Prožitá zkušenost pro něj bude natolik zásadní, že se při další cestě nebude cítit komfortně, bude pociťovat úzkost provázenou třeba rychlejším tepem, pocením, třesem… Bude mít strach, že se to stane znovu. Tento strach má za úkol směrovat chování člověka k tomu, aby se případné nebezpečné situaci vyhnul. Má ho ochránit. Může být slabší povahy a sám časem odezní, nebo ho lze potlačit, ale může být i poměrně silný a postiženému může komplikovat život – například se začne bát si za volant vůbec sednout.
Fobie není oproti strachu většinou vyvolaná něčím konkrétním, nějakou prožitou situací. Je extrémního charakteru a její častou vlastností je skutečnost, že dotyčnému komplikuje život. Teoreticky je možné mít fobii z čehokoliv. Pochází z řeckého slova phobos a znamená hrůzu nebo děs.
Velmi známou je například arachnofobie, která se projevuje strachem z pavouků. Další je třeba klaustrofobie, která se zase vyznačuje strachem z uzavřených prostor. Jejím opakem je agorafobie, kdy se člověk naopak bojí prostor otevřených. A poměrně častou, ale do určité míry opomíjenou, je sociální fobie, která má na život člověk velmi negativní a významný vliv.
Sociální fobie je strach z lidí a z jakékoliv situace, kdy člověk přichází do kontaktu s jinými lidmi. Postižený člověk se bojí, že bude středem pozornosti, bude mít pocit, že všichni ho sledují a čekají, až udělá nějakou chybu, aby se mu mohli vysmát, nebo mu naopak vynadat. Bojí se, že selže. Veškeré své chování podrobuje zdrcující analýze, přičemž většinou dojde k názoru, že něco zvoral.
Sociální fobie se častěji objevuje u introvertů než u extrovertů. Zároveň se častěji týká mladších lidí než starších.
Postižený člověk pociťuje zničující strach a úzkost, který ho odrazuje od jakékoliv sociální interakce. Sám sebe vystresuje do takové míry, že může být až vysloveně paralyzován a neschopen jakékoliv akce. Mezi fyzické příznaky pak patří návaly horka, bušení srdce, zrychlené dýchání, pocity na omdlení, které skutečně můžou k mdlobě vést. Třes rukou, pocit staženého hrdla, sevřený žaludek. Pokud se přeci jen člověk k nějaké akci odhodlá, pak je interakce obvykle ovlivněna těmito průvodními jevy, což zase posílí pocit člověka, že selhal a že to vlastně cítil dobře, když si myslel, že na to „nemá“.
O příčinách vzniku se vede řada debat. Svůj podíl na ní mohou mít určité situace v minulosti postiženého člověka, zejména v citlivém období jeho vývoje od dětství do puberty. Může se jednat o problémy v rodině, přílišnou přísnost rodičů, šikanu ve škole, ale i o nízké sebevědomí, zneužívání či jiná traumata. Často se objevuje také u lidí, kteří trpí ještě nějakým jiným problémem, který je může odlišovat od zbytku společnosti – tělesné vady, transsexualita, koktavost apod.
Postižený člověk by v řadě případů byl rád součástí společnosti, nechce se vyčleňovat, nebo chce být alespoň schopen běžných aktivit, aniž by byl omezován touto fobií. Ale tento extrémní strach mu brání v běžném jednání, jakého by byl schopen, kdyby fobií netrpěl. Je pro něj problém vyjít na ulici, dojít si nakoupit do obchodu, jít na pracovní pohovor, chodit do školy, do práce, jet MHD, zaklepat někomu na dveře, zavolat někomu nebo hovor přijmout… Sám mnohdy cítí, že tento strach není opodstatněný, že ho omezuje, ale nedokáže si pomoci. Každá sociální situace ho stresuje a intenzita fobie postupně narůstá…
Je nějaká pomoc? Hodně záleží na míře projevů této fobie. Pokud je podchycena včas, pak je poměrně snadná pomoc. Nejčastěji se využívá psychoterapie, postižený dochází na sezení s odborníkem, leckdy i skupinová sezení s podobně postiženými lidmi. Učí se větší sebejistotě, mluví o svých pocitech a učí se pochopit, proč cítí, co cítí a jak by měl pracovat na změně svého myšlení. Učí se správně dýchat a pracovat se svalovým napětím. Nacvičuje si běžné životní situace.
V případě silnějších projevů je vhodné doplnit psychoterapii i medikací. Nejvíce se osvědčila antidepresiva třetí a čtvrté generace. Tyto léky pomohou snížit míru fyzických projevů fobie, takže postiženého jedince nemohou paralyzovat natolik, že by nebyl schopen žádné aktivity. Tím dostane šanci vědomě zapracovat na svém chování, pracovat na způsobu svého myšlení. Jednou z výhod těchto léků je i skutečnost, že nezpůsobují závislost.
Boj se sociální fobií může být, a často také bývá, celoživotním bojem. Pokud člověk nemá dostatek podpory od svého okolí, není schopen požádat o pomoc odborníka a zapracovat na svém problému, pak se může k fobii přidat i deprese, alkoholismus atd. Člověk se začne točit v kruhu a s každým dalším kolečkem se propadá hlouběji. Má pocit, že selhal, že jeho život nemá smysl a je tu jen na obtíž. V extrémním případě může tato fobie vést i k sebevraždě.
Prevence je těžká, vlastně téměř nemožná, protože fobie často vzniká z nekonkrétní příčiny. Pokud však máte ve svém okolí někoho, kdo jí trpí, berte na něj ohled a pokuste se mu nabídnout pomoc. Často pomůže i jen to, když se k sobě budeme chovat ohleduplně a mile. Není nic horšího, než když se člověk se sociální fobií osmělí a zaklepe na dveře, ze kterých pak vyjde někdo, kdo ho seřve, že neměl klepat, protože…
V článku jsem čerpal z vlastních zkušeností a dále z:
https://www.cpzp.cz/clanek/1408-0-strach-uzkost-nebo-fobie.html
https://adicare.cz/uzkosti/socialni-fobie/
https://hedepy.cz/temata/socialni-fobie-a-uzkost-jak-se-s-ni-vyporadat/
https://cestarelaxace.cz/socialni-fobie/
