Článek
Jen těžko si dokážeme představit, jak pevnou víru a přesvědčení museli mít mniši, kteří byli ochotní a schopní podstoupit proces sokushinbutsu, během kterého dodržovali přísný půst trvající tisíce dní. V této době konzumovali jen nepatrná množství specifických potravin, které měly za úkol je postupně vysušit. Jen málo vyvoleným se povedlo to, v co doufali. Ostatní většinou zemřeli vyhladověním, ale bez mumifikace.
Rituál starý stovky let
Za počátky tohoto rituálu nebo obřadu bychom museli putovat časem stovky let zpátky, až do 7. století našeho letopočtu.
Japonsko nebylo jednotné ve víře, nýbrž se zde prolínalo několik náboženství a filozofií, mezi něž patřil např. šintoismus, buddhismus a taoismus. Z jejich smísení vzešlo tzv. Shugendō, které bylo založené zejména na přísných asketických praktikách. Šířilo a zdokonalovalo se především v oblasti tří posvátných hor, Haguro, Gassan a Yudono. Tato oblast je dodnes posvátná a zůstává domovem i dnešních asketických mnichů.
Jednou z asketických praktik bylo sokushinbutsu. Tato praktika měla trvat zhruba 3 000 dní, tedy něco přes osm let a její součástí byla velmi přísná dieta zvaná mokujiki (v překladu "jíst strom"). Mnich praktikující tuto dietu měl konzumovat během prvních tisíci dní velmi malé množství oříšků a bobulí. Dalších tisíc dní měl konzumovat pouze jehličí, pryskyřici, kůru a semena nalezená v oblasti hor. Pomocí této diety se měli postupně zbavit veškerého tělesného tuku. Dalším krokem bylo omezování až zastavení příjmu tekutin, aby se tělo dehydratovalo a orgány se postupně smrskly. Nesměli pít standardním způsobem, nesměli si ani vodu nabírat do rukou, ale mohli konzumovat pouze vodu, která jim natekla do úst, když během deště opakovali mantry.
Zatímco by se tělo takto fyzicky samo připravovalo na mumifikaci, mniši by zůstávali ve stavu meditace (džhány), tiše zpívající nenbutsu (mantru o Buddhovi). Pokud by se celý proces povedl, mniši by dosáhli osvícení a plynule by přešly ze stavu života do stavu zachovalé mumie, neporušené a mumifikované bez použití konzervačních látek.
Podle současných vědců se však tento proces povedl jen vyvoleným. Ostatní zemřeli vyhladověním ještě předtím, než dosáhli přirozené mumifikace. O jejich obrovském hladu svědčí i nálezy kamínků v jejich žaludcích, kterými se nejspíš snažili zahánět kruté pocity hladu.
Během posledních stovek dnů, kdy už byli mnohdy více mrtví než-li živí, se snažili svému tělu pomoci dokonat tento rituál. Vypadali značně zuboženě, silně podvyživeně, ale stále měli k mumiím ještě daleko. Proto ke konci konzumovali čaj zvaný urushi, který se vyráběl z keře Toxicodendron verniciiflum, česky zvaného škumpovník lakodárný nebo také škumpa fermežová. Jak už název napovídá, čaj byl jedovatý. Jeho užití mělo mít několik výhod.
V první řadě vyvolával silné dávení, což vedlo k vyloučení dalších tělesných tekutin. V druhé řadě měl tělo pomoci zakonzervovat vnitřně a v poslední řadě jej měl učinit jedovatým pro případný hmyz či jiné škůdce. Je celkem i logické, že tyto poslední kroky nebyli mniši schopní provozovat sami. Čaj jim obvykle podávali pomocníci, kteří se tím však stávali úmyslnými traviči.
Thajský mnich, který se mumifikoval během života
Pokud však někomu přijde toto postupné vyhladovění strašné, pak zřejmě netuší, že samotný hlad nebyl to jediné, co museli mniši zvládnout. Poslední část procesu podstupovali uzavření v temné kobce na mřížované podlaze. Kobka byla natolik nízká, že v ní mohli jen sedět, obvykle v poloze lotosového květu. A jejich rozhodnutí bylo nakonec stvrzeno tím, že byli zasypáni uhlím a kamením. Jediným spojením s vnějším světem byla trubička, pomocí které dýchali a popř. dostávali jedovatý čaj. Tma, hlad, ticho, meditace a nekonečně se vlekoucí čas. Pokud si to někdo rozmyslel, měl smůlu - kobka se tak jako tak stala jeho hrobem.
Aby pomocníci mnicha na povrchu věděli, jestli je ještě živ, měl k dispozici i malý zvoneček. Když jím přestal zvonit, čekali pomocníci ještě dalších tisíc dní, než kobku - hrobku znovu otevřeli. Po otevření mohli najít perfektně vysušenou mumii, která byla netknutá. V takovém případě to znamenalo, že mnichovi se jeho cesta podařila a dosáhnul nirvány. Jeho tělo pak mohlo být uctíváno. Ve většině případů však našli zbytky těla, které mohlo být ohlodané, v rozkladu či jakkoliv poškozené, což znamenalo, že mnichovi se proces nepodařil. Za dobu osmi stovek let, kdy se tento obřad praktikoval, skutečně uspělo jen 28 mužů. Stovky dalších selhaly a řada z nich byla mumifikována až posmrtně.
V prefektuře Yamagata se v jednom z chrámů dá nalézt jedna z nejstarších mumií tohoto typu, mumie Honmyōkai. Tuto praxi zde provozovali zejména členové buddhistické školy Shingon ("Skutečné slovo"). Pro vyznavače této víry byl proces mumifikace jen krokem k osvícení, nevnímali jej jako postupnou sebevraždu. V roce 1879 však císař Meidži tuto praxi postavil mimo zákon a sebevražda, ať už asistovaná, nebo třeba tato náboženská, není legální.
Přesto se však najde stále dost lidí, kteří tuto praktiku nevnímají jako sebevraždu a těla zemřelých a mumifikovaných mnichů uctívají jako vtělení Buddhy. Zároveň jsou toho názoru, že mumie mnichů vlastně nejsou mrtvé, ale nacházejí se ve stavu hluboké meditace.
Anketa
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://en.wikipedia.org/wiki/Sokushinbutsu
https://www.idnes.cz/xman/styl/sokushinbutsu-singon-mumifikace-japonsko-sekta.A210606_163149_xman-styl_fro
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/sokushinbutsu-sileny-ritual-promeny-v-mumii-trvajici-3000-dni_234688.html
https://www.nationalgeographic.com/history/article/sokushinbutsu-mummies-japan-buddhist-monks
https://allthatsinteresting.com/sokushinbutsu
https://www.nippon.com/en/japan-topics/g02008/
https://www.penn.museum/sites/expedition/the-buddhas-of-mount-yudono/
