Springfield Three: trojice žen zmizela z domu na Delmar Street během jediné noci. Zůstal pes a věci.

Na začátku června 1992 voněl Springfield čerstvě posečenou trávou a bezstarostností, kterou člověk zná z konce školního roku. V sobotu 6. června se městem ozývaly maturitní večírky a rodiče tolerantně přehlíželi pozdní návraty domů. 18letá Stacy McCallová a o rok starší Suzanne „Suzie“ Streeterová patřily k těm, kdo si večer plánovali užít od prvního do posledního brnkání kytary. Přelévaly se z domu do domu, střídaly smích, fotky a rychlé plánování nedělního výletu do vodního parku. Když se krátce po druhé hodině ráno začaly všechny party vynořovat na chladnější vzduch, padla jednoduchá volba: místo přecpaného pokoje u kamarádky přespí u Suzie doma, v malém bungalovu na East Delmar Street, kde s ní žila máma, sedmačtyřicetiletá kadeřnice Sherrill Levittová. Bylo to logické rozhodnutí, navíc bezpečné; tohle byla čtvrť, kde lidé zamykali už spíš ze zvyku než ze strachu.

Zmizení během jediné noci

Dům na rohu působil jako tichý ostrov. Jedno poschodí, obyčejné záclony, předzahrádka bez okázalosti. Uvnitř se večer zpomalil jako vždycky: Sherrill ještě s někým telefonovala, prý mluvila o kousku starého nábytku, který lakovala, a pak šla spát. Suzie se se Stacy domluvily, že dorazí později; bylo to pár minut jízdy, žádná velká věc. Noc uplynula bez jediného výkřiku a jediným svědkem, který všechno slyšel, ale nedokázal nic říct, byl maličký jorkšír Cinnamon, občas úzkostně kňučící z ložnice.

Ráno zazvonil zvonek u dveří. Kamarádka, se kterou měly jet do vodního parku, stála na verandě s ručníkem přehozeným přes rameno a najednou nic nebylo tak, jak byl člověk zvyklý. Dveře nebyly zamčené, ale v domě nikdo neodpovídal, jako by se čas na chvilku zastavil. Na verandě ležely střepy ze skleněného krytu světla, žárovka přitom zůstala celá; někdo to později zametl, protože tak to přece člověk dělá, když je hostem a nechce po sobě nechávat nepořádek. Uvnitř byly věci rozházené jen tak, jak se to stává při obyčejném večeru: v koupelně odličovací tamponky, v kuchyni hrnky, v ložnici tři kabelky pečlivě odložené vedle sebe. Auta stála venku tam, kde je večer zanechaly, klíče nikdo neodnesl, peněženky v kabelkách měly hotovost i doklady. Televize šuměla tichým statickým zvukem a na žaluziích v jednom okně byla ohnutá lamela, jako by ji někdo prudce vychýlil prstem, když se díval ven.

První hodiny po tomhle zjištění plynuly zvláštně, jak to někdy u neštěstí bývá, když ho nechceme hned pojmenovat. Kamarádi a příbuzní přicházeli a odcházeli, zvedali telefon, uklízeli hrníčky, uklidňovali psa, snažili se dát věcem řád. Policii nikdo nevolal hned; pořád znělo pravděpodobněji, že se tři ženy jenom někde zdržely. Na záznamníku telefonu byla zvláštní zpráva, o které se později bude mluvit s nádechem, že mohla něco znamenat - jenže dřív, než dorazili vyšetřovatelé, někdo ji nedopatřením smazal. A údajně přišly i divné telefonáty; ženský hlas na druhém konci linky měl něco zasyčet a položit. Všechno byly střípky, které bez rychlé a pečlivé práce na místě zůstaly jen špatně poskládanou mozaikou, která nedokázala dát jasný obraz.

Stopy se ztratily dřív, než mohly být vyšetřeny

Když se vyšetřovatelé konečně objevili, bylo pozdě. Ne vinou vlastní liknavosti, ale proto, že událost, která neměla logiku, si nejdřív nikdo nedokázal připustit. Místem činu prošlo příliš mnoho lidí, dobré úmysly zničily mikrostopy, které by dnes forenzní technika možná vytáhla z prachu. Policie přesto začala od začátku: neexistoval žádný zjevný znak násilného vniknutí, žádná krev, žádný zápas. Dům vypadal jako život přerušený uprostřed rutiny. Vše, co by si člověk vzal i na krátký odchod - doklady, peníze, klíče, krabičku cigaret - zůstalo na místě. Pokud tedy tři ženy odešly, musely odejít buď s někým, komu důvěřovaly natolik, že si nebraly nic, nebo s někým, kdo měl sílu a prostředky přimět je k odchodu bez velkého hluku.

Město si vyprávělo šeptem různé verze. Ta nejpřijatelnější pro obyčejný rozum zněla: musel to být někdo známý, někdo, kdo věděl, že se dívky po večírcích vrátí na Delmar Street, někdo, kdo je zastihl ve dveřích nebo uvnitř a přiměl je nasednout do auta. Jiné hlasy mluvily o náhodném únosu; o muži, který si dívek všiml během noci, jel za nimi a čekal ve tmě. Vynořil se i motiv pomsty, protože Suzie před časem vypovídala proti bývalému příteli, jednomu z mladíků, kteří se vyžívali ve vandalství na hřbitově a dokonce vynesli lebku z mauzolea. To znělo jako z dramatického filmu, ale bylo to podle pravdy a média takové verze milovala. Jenže nikdo nikdy nenabídl přímou linku mezi tímto případem a nedělním ránem v domku na Delmar Street.

Z hlediska policejní práce byl případ rychle rozeset do stovek telefonátů, výslechů a prověrek alibi. Jedny dveře za druhými se otevíraly a zavíraly, jména proudila na tabuli a zase mizela. Tipy chodily i z televize; když se do věci vložil pořad America’s Most Wanted, přicházely anonymní zprávy, mezi nimi i jedna, která zněla, jako by na druhém konci byl člověk, jenž ví víc než ostatní. Jenže hovor se při přepojování přerušil a ten hlas už se nikdy neozval. Hranice mezi nadějí a frustrací se tenčila čím dál víc.

Občasné rádoby stopy

V 90. letech se ozval i Robert Craig Cox, muž s dlouhým stínem násilí a loupeží v minulosti. Tvrdil, že ví, co se stalo, a že se těla nikdy nenajdou. Mluvil opatrně, nikdy neřekl nic, co by policie mohla ověřit, a vyšetřovatelé si takové „vím, ale neřeknu“ vykládali spíš jako touhu po pozornosti, kterou některým mužům dává už jen fakt, že se jejich jméno objeví v novinách vedle slova „vrah“. Žádná obžaloba na něj nikdy nepadla, a i když jeho jméno zůstalo v podvědomí lidí, nepřineslo nic než další šum.

O deset let později zažil Springfield novou vlnu vzrušení. Nezávislý inženýr prohledal pomocí georadaru plochu pod parkovacím domem nemocnice Cox South a oznámil, že vidí tři zvláštní anomálie v hloubce, tvarem podobné hrobům. Tři ženy, tři anomálie - stačilo pár titulků a město mělo další příběh. Policie byla o něco chladnější: stavba parkoviště začala až víc než rok po zmizení a žádný logický most nevedl od domku na Delmar Street ke zpevněné ploše nemocničního parkoviště. Rozkopat beton kvůli nejednoznačnému signálu by bylo drahé rozhodnutí a v očích vyšetřovatelů bez opory v jiných důkazech. Teorie zůstala, jak se to v takových případech stává, viset ve vzduchu - pro jedny jako nevyslyšená možnost, pro druhé jako ukázka, jak silně lidé touží po jakékoli naději, i kdyby nedávala smysl.

Čas plynul, stopa žádná

Mezitím plynula léta, která se na příbuzných podepsala jako prstýnek na dřevu. Stacyina máma nedokázala přestat organizovat setkání, dávat rozhovory, prosit o tipy a tlačit na to, aby případ nezanikl mlčením. Domácí prostředí, které si dřív chránilo intimitu, se otevřelo světu: fotografie dívek na plakátech, výzvy v televizi, občasné zmínky v podcastech, občas nový detektiv, který přišel s tím, že se do starých spisů podívá novýma očima. V roce 1997 došlo aspoň k právnímu řešení majetku: Sherrill Levittová a Suzie Streeterová byly prohlášeny za mrtvé v nepřítomnosti. Pro rodinu to nebyl konec, jen další bolestný krok v závodě, kde chyběla cílová páska. Stacy za mrtvou prohlášena nebyla. Ne proto, že by byla naděje na nalezení větší, ale proto, že každý rodinný kruh si hledá cestu jinak a smíření není vynutitelný akt.

Když se člověk nad tím příběhem zamyslí hlouběji, vychází mu, že nejstřízlivější možnost bývá nejméně romantická. V noci přijel nebo přišel k domu někdo, kdo měl k ženám vztah, nebo aspoň působil tak, že nevyvolal poplach. Možná řekl, že je potřeba něco rychle vyřešit, že jde o pár minut, že se hned vrátí. Možná měl zbraň. Možná byli dva. Rozhodující je, že se mu během krátkého časového okna podařilo tři osoby dostat z domu ven, naložit a odvézt tak, aby si nikdo nevšiml ničeho neobvyklého. To vysvětluje, proč zůstaly kabelky, klíče, peníze i cigarety - věci, které si člověk bere, když odchází po svých. Zároveň to napovídá, proč se později nenašel jediný hmatatelný kousek důkazu; pachatel, který dokáže ukočírovat tři ženy naráz, dokáže určitě i zamést stopy.

Springfield na ten případ nikdy nezapomněl. Ulice na východě města mají vlastní paměť a v některých domech se večer zamyká dvakrát, ne proto, že by dnešní doba byla horší než tehdy, ale proto, že pocit bezpečí utrpěl nemalou trhlinu, která se ne a ne zacelit. V novinách se každý rok kolem výročí objeví připomínka, v níž je vždy tentýž refrén: někde existuje člověk, který ví. Někde existuje místo, kde by se dalo kopnout do země a najít odpověď. A přesto se nic neděje, jako by město a případ spolu žily v tiché dohodě, že některé kapitolky se prostě nedopíšou.

Kdyby…

Policie přesto nikdy nepřestala případ vést jako živý. Spis je tlustý, poznámky se vrství, některé dávné stopy občas dostanou novou technologickou šanci. Někdy stačí jediný předmět, jediná shoda v databázi, jediný svědek, který po letech promluví, protože už mu nedá spát, co udělal nebo zahlédl. Mezi vyšetřovateli se předává i praktická hořkost z prvních hodin: kdyby se místo činu uzavřelo hned, kdyby se nikdo nesnažil být užitečný tím, že zamete střepy a umyje hrnky, kdyby se záznamník nechal být, možná by dnes nebyla tahle záhada tak neprostupná. Každé takové „kdyby“ je však jen marným steskem.

Kdykoli se člověk k „Springfield Three“ vrací, naráží na zvláštní kontrast. Na jedné straně je obyčejnost: malý dům, noční návrat, pes, drobnosti po kapsách. Na druhé straně je naprosté ticho po události, která musela být logisticky složitá: tři ženy, které někdo v noci dokázal dostat pryč bez stopy. V tom tichu se rodí teorie, které mají někdy blíž k potřebě vyprávět příběh než k realitě. A možná právě proto případ lidi fascinuje: protože v něm chybí to, co si vyprávění žádá - jasná příčina, jasný viník, jasný konec.

Kdybychom měli ten příběh skončit v bodě, kde nedojde k laciným závěrům, stojí za to vrátit se k obrazu ze samotného začátku. Dvě dívky po maturitě, jedna matka, která šla spát. Domluvený nedělní výlet. Ticho v domě, který vypadal, jako by byl právě obydlený. Ten obraz je silnější než jakákoli senzace, protože připomíná něco nepříjemného: že i v prostředí, které známe a kterému věříme, může někdo vstoupit do dveří a přepsat náš život během pár minut. Springfield se s tím učil žít, ale nikdy si na to zcela nezvykl. A tak zůstává otázka, která se nedá přečíst bez sevření v žaludku: kde skončila cesta, která vedla ze dveří na verandu s rozbitým sklem? Kdo stál na tom prahu a co řekl, že se tři ženy bez křiku vydaly v noci za hranice města?

Někde tam venku se pořád může skrývat odpověď, uložená v paměti člověka, který tehdy zůstal zticha, nebo pod vrstvou půdy, kam dopadla poslední hrstka hlíny. A i když se případ během let stal veřejným majetkem - objektivem kamer, tématem podcastů, ikonou true crime - pořád jde především o jeden dům, jednu rodinu, jeden nedělní den, který se nikdy nezavršil. Tři ženy odešly z domku na East Delmar Street a nezanechaly nic, co by k nim spolehlivě vedlo. Zůstala jen prázdná ložnice, uklidněný psík, tři kabelky vedle sebe a město, které, zvyklé být bezpečné, najednou nedokázalo vysvětlit, jak se něco takového mohlo stát tak tiše a bez jakékoliv stopy.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://eu.news-leader.com/story/news/local/ozarks/2022/06/03/springfield-3-missing-women-cold-case-theories-stacy-mccall-suzie-streeter-sherrill-levitt/9926916002/

https://sgfcitizen.org/springfield-culture/missing-women-theories-and-investigations-into-the-springfield-three-cold-case/

https://www.nbcnews.com/dateline/30-years-later-family-still-seeking-answers-disappearance-three-springfield-n1296285

https://www.thecoldcases.com/p/the-springfield-three-vanished-without

https://www.ky3.com/2025/06/08/springfield-three-33-years-counting-since-disappearance-suzie-streeter-sherill-levitt-stacy-mccall/

https://www.springfieldmo.gov/2498/Three-Missing-Women