Článek
Když se Anatolij Marčenko 8. prosince 1986 zhroutil ve vězeňské nemocnici v tatarském Čistopolu, byl už dlouho v kategorii lidí, u nichž se sovětský stát ani nesnažil předstírat „nápravu“. Takové vězně režim držel proto, aby nezmizeli z dohledu – a aby ostatní pochopili, co je čeká, když budou příliš vytrvalí. Marčenko v tomhle smyslu opravdu „odseděl Sovětský svaz“: mezi vězením, lágry a vyhnanstvím strávil zhruba dvacet let života.
Nezačal jako disident. Nebyl to syn známé rodiny ani student, který by se od mládí hádal s profesory o Marxovi. Byl to obyčejný kluk z dělnického prostředí, ročník 1938, narozený na Sibiři v Barabinsku. A přesně takoví lidé byli pro totalitní systém nejnepohodlnější: nelze je snadno označit jako „západní agenty“ nebo „rozmazlené intelektuály“. Když se obyčejný dělník začne ptát, proč je člověk v lágru za to, že chtěl odejít ze země, nebo proč „gulag neskončil se Stalinem“, režim ztrácí půdu pod nohama.
Změna u Marčenka nebyla okamžitá. Byla pomalá, fyzická, vykoupená nemocemi, izolací a opakovanými tresty za věci, které by v normálním právním státě byly maximálně přestupek. V Sovětském svazu se tomu říkalo „pasový režim“, „administrativní dohled“, „pomluva sovětského zřízení“ nebo „protisovětská agitace“. V praxi to znamenalo: zadržení, soud, transport, tábor, trestná cela – a znovu dokola.
Jak se z dělníka stane „číslo“
Marčenko vyrůstal v podmínkách, které člověka naučí spoléhat se především na vlastní ruce, ne na řeči. Pracoval manuálně, střídal těžké profese – v životopisech se zmiňuje i práce v prostředí průmyslu a „chlapská“ práce, kde se moc nefilozofuje. Později mu to však dávalo zvláštní autoritu: když mluvil o táborech, nemluvil jako někdo, kdo do nich spadl z akademického světa. Mluvil jako člověk, kterého systém semlel odspodu.
Jeho první odsouzení přišlo koncem 50. let a souviselo s konfliktem, který byl kriminalizován – v řadě shrnutí se pak objevuje jako start jeho „vězeňské dráhy“. Skončil v táboře u Karagandy v Kazachstánu. Pro spoustu lidí by to byl „špatný rok“. Pro něj to byla první lekce: jak rychle se v Sovětském svazu mění člověk v číslo a jak málo znamená, jestli se cítí vinen nebo ne.
Táborový svět měl vlastní pravidla. Člověk se učil mlčet, šetřit síly, dávat pozor na slova a hlavně – přežít rutinu. Dlouhé hodiny práce, špatné jídlo, tlak a násilí. Marčenko později patřil k těm, kteří trvali na nepohodlné věci: že po Stalinovi se změnila propaganda a slovník, ale mnoho mechanismů tzv. gulagů přežilo. Právě tím jeho svědectví šokovalo Západ.
Útěk a zločin jménem „chci pryč“
Z tábora se mu podařilo utéct. Zní to možná skoro až dobrodružně, ale ve skutečnosti šlo často o zoufalé rozhodnutí: buď risknete hon a návrat „s přídavkem“, nebo se vrátíte do režimu, který vás bude dál ždímat. Marčenko to riskl. A pak udělal krok, který sovětský stát nesnášel možná nejvíc: pokusil se opustit zemi.
Byl zadržen u hranic směrem k Íránu, obviněn z vlastizrady a odsouzen na šest let. Tady začal jeho „politický“ život ve vězení – ne proto, že by se najednou stal aktivistou, ale proto, že stát z jeho pokusu odejít udělal politické prohlášení.
V této fázi prošel několika zařízeními, včetně Vladimirské věznice a táborů v Mordovii. Vladimirská věznice však nebyla nic příjemného nebo alespoň snesitelného. Šlo o režim: izolace, tresty za maličkosti, tlak na psychiku, a často trestní cely. Marčenko držel hladovky – v sovětském systému jeden z mála způsobů, jak donutit aparát reagovat, protože hladovka je veřejný signál: „s tímhle člověkem je problém“.
Během těchto let prodělal vážné zdravotní komplikace, včetně meningitidy, a nesl si následky do dalších let. Když později držel další hladovky, nebyl to zdravý člověk, který se snaží vydržet o hladu, aby upozornil. Hladověl jako někdo, koho už předtím zdevastovaly nemoci a podmínky ve vězení.
Vladimirská věznice
Moskva a nápad, který režim nenáviděl: napsat o tom
V roce 1966 se Marčenko ocitl v Moskvě. Pro někoho by to byl nový start. Jenže bývalí vězni v SSSR často žili v šedé zóně: problémy s registrací pobytu, s prací, s kontrolami. Systém člověka tlačil do jediné role: „drž hubu a buď rád, že dýcháš“. Marčenko udělal opak – začal psát.
Jeho kniha Moje svědectví vznikla z přesvědčení, že svět (a často i Sověti sami) si namlouvají, že gulag skončil se Stalinem. Marčenko tvrdil, že neskončil. Změnil se, ale pokračoval. Kniha vyšla na Západě v roce 1969 a vyvolala velký ohlas právě tím, že popisovala poválečné věznice a tábory z první ruky. Pro režim to byl dvojnásobný problém: jednak odhalení, jednak autor, který nebyl „salonní kritik“, ale obyčejný dělník.
Od této chvíle už Marčenko nebyl jen „nepohodlný“. Byl nebezpečný – protože informoval.
Československo 1968: dopis, který předběhl tanky
Dne 22. července 1968 napsal otevřený dopis, v němž varoval, že Sovětský svaz nedovolí, aby Pražské jaro pokračovalo. Byl to text, který v sobě měl něco, co úřady zvlášť dráždilo: nebyl to hysterický výkřik, ale střízlivá predikce pravděpodobné budoucnosti.
Marčenka zatkli už 28. července a obvinili ho z „porušení pasových předpisů“, protože byl v Moskvě. A 21. srpna – v den invaze, který předpověděl – mu dali maximální trest za tento „administrativní“ delikt: jeden rok v pracovním táboře. Tohle byla typická sovětská metoda: politický čin potrestat „nepoliticky“, aby se dalo tvrdit, že žádní političtí vězni nejsou.
Ten rok ale neskončil propuštěním. Ještě před koncem trestu byl znovu souzen, tentokrát za „pomluvu sovětského politického systému“, údajně kvůli výrokům o Československu a lidských právech, které měl pronést v táboře. Ve skutečnosti – jak se uvádí i v přehledech jeho života – to souviselo i s odplatou za publikaci Moje svědectví na Západě a dostal další dva roky.
V tu chvíli mu došlo, že se mu systém nesnaží „dát lekci“. Systém ho chce držet.
Pražské jaro - místo uvolnění a svobody nás obsadil Sovětský svaz
Dohled, vyhnanství, hladovky
Na začátku 70. let se Marčenko znovu dostal ven. Jenže svoboda v jeho případě byla spíš pouhá změna kulis. Úřady mu dávaly najevo, že existují dvě cesty: buď odejde ze země (režim se tak zbaví problému), nebo se vrátí do vězení. Marčenko však odmítal hrát tuhle hru.
V roce 1974 byl znovu zatčen a vyhnán do Irkutské oblasti. V sovětské realitě to znamenalo: odříznutí od kontaktů, těžká práce, chudoba, kontrola, izolace. Marčenko i v této fázi psal a udržoval disidentské vazby.
Do jeho života patří i další „československá nit“, tentokrát přes osobní vztahy: Marčenko se oženil s Larisou Bogorazovou, známou disidentkou, která je spojovaná s protesty proti okupaci Československa (včetně následných represí). Jejich společný život nebyl romantické „splynutí duší“, spíš sdílení stejné zátěže: jeden trest končí, druhý začíná, dopisy mizí, návštěvy jsou krátké nebo nepovolí ani ty.
V roce 1976 se Marčenko stal jedním ze zakládajících členů Moskevské helsinské skupiny. To byla pro režim červená čára. Helsinský závěrečný akt dal disidentům jazyk a argument: „vy jste podepsali závazky o lidských právech, my jen dokumentujeme, že je porušujete“. Pro sovětskou moc to byla urážka: obyčejní lidé jim nastavovali zrcadlo s mezinárodním razítkem.
Moskevská helsinská skupina byla nejstarší lidskoprávní organizace v SSSR
10 let + 5 let: rozsudek, který už počítal s tím, že to nepřežije
Když Marčenka v roce 1981 odsoudili na deset let ve zvláštním režimu a dalších pět let vyhnanství za „protisovětskou agitaci a propagandu“, byl to soudní ekvivalent doživotí – obzvlášť u člověka s podlomeným zdravím. Tenhle rozsudek ho poslal do nejtvrdší kategorie zařízení pro politické vězně.
O jeho podmínkách v poslední fázi se ví méně detailů (izolace byla větší a informace ven prosakovaly obtížněji), ale v přehledech se objevují zprávy o brutálním zacházení; například že v prosinci 1983 měl být vážně zbit dozorci a upadl do bezvědomí.
Marčenko přesto pokračoval v psaní a ve snaze upozorňovat na osud politických vězňů. V tom byl neúnosně vytrvalý. A režim takové lidi neuměl „převychovat“ – uměl je jen umlčet.
Čistopol 1986: hladovka
Když Marčenko 4. srpna 1986 zahájil hladovku, nešlo o jeho osobní případ. Požadoval propuštění všech sovětských politických vězňů. Byl to požadavek, který se dá vnímat jako zoufalství i jako taktika: když už mi nemůžete vzít nic, vezmu vám možnost tvrdit, že „je klid“. Hladovka je totiž z povahy věci veřejná – i když ji režim zatajuje.
Marčenko zemřel 8. prosince 1986 v maximálně střežené věznici v Čistopolu a úřady se snažily informace držet pod pokličkou. Ani příčina smrti není v pramenech jednotná (objevují se zmínky o srdečním selhání i o mrtvici), ale shoda je v tom hlavním: smrt souvisela s hladovkou a celkovým zničením organismu.
A i po smrti se režim snažil minimalizovat dopad: rodině nedovolili převézt tělo do Moskvy a Marčenko byl pohřben v Čistopolu.
Jenže Marčenkův případ se utajit úplně nepodařilo. Evropský parlament mu posmrtně udělil Sacharovovu cenu (1988) a mezinárodní tlak po jeho smrti patřil mezi faktory, které urychlily propouštění politických vězňů v době perestrojky.
Věznice Čistopol se stala posledním místem v životě Marčenka
Proč je Marčenko důležitý i pro nás?
Můžeme ho vnímat jako jednoho z disidentů, ale v řadě ohledů se lišil.
Za prvé: původ. Byl dělník, ne intelektuál. Když takový člověk napíše knihu, která tvrdí, že gulag pokračuje i po Stalinovi, režim přichází o výmluvu „to říkají jen nepřátelé“.
Za druhé: vytrvalost. Mnoho disidentů režim vytlačil do emigrace. Marčenko zůstával a odmítal roli „problému, který se odklidí“.
A za třetí: přímé napojení na dějiny střední Evropy. Jeho dopis k situaci v Československu a následný trest ukazují, že okupace 1968 nebyla jen tragédie pro Čechy a Slováky. Byla to i zlomová zkouška pro sovětskou společnost – a pro lidi, kteří se odvážili říct „ne“ nahlas. ÚSTR to ve svých materiálech shrnuje velmi přímo: od roku 1968 žil Marčenko téměř nepřetržitě mezi exilem, táborem a vězením a zemřel v Čistopolu.
Marčenko tedy není jen ruské téma. Je to i náš příběh – v tom smyslu, že represivní stroj, který rozdrtil Pražské jaro, drtil i vlastní občany, kteří se proti tomu postavili. A někdy je drtil až do smrti.
Sovětský stát mu nikdy neodpustil, že chtěl odejít – a pak mu nikdy neodpustil, že o tom, co viděl, mluvil nahlas.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://chronicle-of-current-events.com/2020/03/26/the-death-of-anatoly-marchenko-8-december-1986
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/za-vasi-nasi-svobodu/panely.pdf
https://www.europarl.europa.eu/sakharovprize/en/anatoli-marchenko-posthumously-1988-russ/products-details/20200330CAN54163
https://gulag.cz/cs/novinka/novinky-ze-sveta-nejen-memorialu-prosinec-2024
https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1986/12/10/soviet-dissident-reportedly-dies-in-prison/200973b6-f59d-4d6e-a408-a44e97a6ba9e/
https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP88-01350R000200130002-8.pdf
https://chroniclesmagazine.org/web/the-iron-man-of-human-rights/
