Článek
Kdyby vám někdo řekl, že uprostřed léta se celé město promění v nekonečný, vyčerpávající tanec – a že se to stane bez hudby, bez slavnosti a bez radosti – nejspíš byste to považovali za nesmysl, báchorku. Jenže Štrasburk roku 1518 nebyl žádná pohádka. Událost je doložená v dobových pramenech: v poznámkách lékařů, kázáních, kronikách i dokumentech městské rady. A všechny se shodují v základním bodě: lidé skutečně tančili a neuměli přestat.
Jak to začalo: jedna žena na dláždění a nic víc
V červenci 1518 vyšla na ulici žena, kterou pozdější prameny často označují jako Frau Troffea (jméno není ve všech zdrojích jednotné). Začala se pohybovat, jako by tančila – ne pár minut, ale dlouho. Lidé ji pozorovali, někdo se smál, někdo se křižoval, někdo ji zkoušel zastavit. Ona ale pokračovala.
Co je na tom nejděsivější: během několika dnů se přidali další. Nejprve pár jednotlivců, pak desítky. V průběhu léta se počet „tančících“ v různých odhadech pohybuje zhruba mezi padesáti a několika stovkami. Ať už to bylo 50 nebo 400, pořád je to šílené číslo – protože nešlo o taneční večer nebo nějakou veselku. Šlo o lidi, kteří se nedokázali zastavit.
Dobové popisy mluví o vyčerpání, kolapsech, křečích, otocích nohou a zraněních z přetížení. Někteří měli prosit o pomoc. Jiní prý tančili s „prázdným“ pohledem, jako by byli mimo. I když se detaily mezi prameny liší, společný obraz je jasný: nebyla to zábava.
Městská rada zasahuje: postavte pódia, přiveďte hudebníky
Štrasburk byl tehdy bohaté a administrativně silné město. Když se po ulicích začali hromadit lidé v neovladatelném pohybu, nebylo možné to přejít. A právě tady se příběh posunuje do nejbizarnější části.
Lékaři, kteří radě města radili, pracovali s tehdy běžným vysvětlením: v těle je „nevyvážená“ krev, přehřátá, rozjitřená. Z dnešního pohledu omyl, ale v roce 1518 standard. A z toho vyplynul krok, který působí skoro jako černý humor: pokud je tanec projevem „horké krve“, pak se z toho člověk musí… vytančit.
Podle pramenů město skutečně povolilo – nebo přímo organizovalo – tanec: vznikala provizorní pódia, najímali se hudebníci a lidé, kteří měli postižené podpírat. Smysl byl jednoduchý: ať se to z těla „vybije“ a skončí to. Jenže tím se z pouličního jevu stala událost viditelná, slyšitelná a hlavně nakažlivá sociálně.
Ilustrační obrázek
Tančili lidé opravdu k smrti? Tady začíná nejistota
Zní to jako titulek, který se prodává sám: „tančili, dokud nezemřeli“. Jenže bylo to opravdu tak? Část současných článků opakuje čísla typu „patnáct mrtvých denně“. Problém je, že taková konkrétní denní statistika není v městských záznamech doložená jednoznačně a seriózní shrnutí upozorňují, že dramatická čísla se mohla do vyprávění dostat až později.
To ale neznamená, že šlo o neškodnou kuriozitu. Pokud někdo tančí dlouhé hodiny v letním vedru, bez spánku a jídla, se zraněnýma nohama a srdcem na pokraji vyčerpání, smrt je reálně možná – už jen kvůli infarktu, mrtvici nebo selhání z vyčerpání. Reálně se dá tedy říct, že úmrtí jsou skutečně zmiňována, ale konečný počet neznáme a je předmětem sporu.
Svatý Vít, kletba a cesta k oltáři
Když „lékařské“ řešení nezabralo, přirozeně přišlo na řadu náboženství. V oblasti byla rozšířená víra, že svatý Vít může lidi potrestat kletbou: kdo ho neuctí, bude „donucen“ k tanci a křečím. Pro člověka 16. století to nebyla bizarnost, ale rámec, který dával chaosu řád.
Podle moderních rekonstrukcí založených na dobových zmínkách byli někteří postižení odváženi ke svatyním, konaly se modlitby, půsty a rituály. A právě v této fázi měl jev postupně odeznívat. Ne proto, že by zafungovalo kouzlo, ale možná proto, že se změnily podmínky: lidé se izolovali, přestali být na očích, přestali „šířit“ paniku a napětí se přesměrovalo do srozumitelných náboženských rituálů.
Ilustrační obrázek
Nebyla to jediná „taneční“ epidemie: Evropa to znala už dřív
Štrasburk sice vešel do dějin nejvíc, ale nebyl první. Už ve 14. a 15. století se v prostoru dnešního Německa a Beneluxu objevují zprávy o skupinách lidí, kteří se dali do křečovitých pohybů, zpívali, křičeli, někdy padali na zem a znovu vstávali. Prameny to často shrnují pod názvy jako „tanec sv. Víta“ nebo „choreomanie“. Přesnost těchto kronik je různá, ale důležitá je jedna věc: rok 1518 nepřišel z ničeho nic. Místní kultura už měla pro podobný jev slovník i „vysvětlení“ – kletbu, trest, posedlost, boží zásah.
A teď si představte, co udělá s „nervy“ města, když se uprostřed léta objeví jev, o kterém se šeptá po generace. Zvlášť když máte hlad, ve sklepě poslední mouku a za hradbami se šíří nemoc. Najednou to není jen „divná žena na ulici“. Najednou je to znamení.
Co mohlo být příčinou: psychika, hlad a tlak, který se přelil do těla
Dnes se nejčastěji mluví o tom, že šlo o formu masové psychogenní poruchy – jevu, kdy se psychický stres a strach projeví tělesně a „přenese“ se v rámci skupiny. Historik John Waller například argumentoval tím, že Alsasko tehdy zažívalo těžké období: opakované neúrody, chudobu a nemoci, do toho náboženské napětí a silná víra v kletby a tresty. V takovém prostředí může i malá jiskra vytvořit požár: jeden člověk se zhroutí, druhý se lekne, třetí začne vnímat vlastní tělo, čtvrtý tomu dá význam – a najednou se to šíří rychleji než jakákoli racionální rada.
Ilustrační obrázek
Tohle vysvětlení je méně „romantické“ než démoni, ale má jednu výhodu: dá se propojit s tím, co o kolektivních psychosomatických jevech víme i dnes. Stres se někdy chová jako nákaza – ne biologická, spíš sociální. Vidíte něco nepochopitelného u souseda a váš mozek začne nabízet podobný scénář i pro vás. A čím víc lidí to pozoruje, tím víc to nabývá tvar. Přestanete to brát jako výjimku a začnete to brát jako „něco, co se děje“. A když žijete v době, kdy se svět vysvětluje kletbami a božím trestem, dostane ten jev okamžitě příběh, který se lepí na další a další lidi.
A co námel v obilí? Známá teorie, ale ne moc přesvědčivá
Druhá často opakovaná možnost je otrava námelovou plísní (ergotismem), která může způsobit křeče a halucinace. Je to lákavé, protože to nabízí jednoduchého chemického viníka: snědli špatný chléb, a bylo.
Jenže ani u tohoto vysvětlení to není tak jednoznačné. Ergotismus mívá i jiné projevy – od silných křečí až po poškození cév a odumírání končetin – a hlavně je otázka, jak by někdo v takovém stavu vydržel tančit celé dny. Proto se tahle teorie často uvádí jen jako možnost, nikoli jako jistota, a v odborných textech bývá spíš na druhé koleji.
Dnes je to pro nás úsměvné, ale tehdy šlo o život
Na tanečním moru je znepokojivé, jak snadno se dá převyprávět jako kuriozita – a jak málo kuriózní vlastně je. Když odložíte renesanční kulisy, zůstane něco děsivě známého: město pod tlakem, lidé na hraně, autority, které tápou a zkouší řešení „podle tehdejší vědy“, a pak moment, kdy se panika začne chovat jako živá věc.
A ještě jedna drobnost, která dává smysl až zpětně: když městská rada postavila pódia a přivedla muzikanty, vytvořila scénu, na níž se „nemoc“ dala pozorovat, napodobovat a prožívat společně. Dnes bychom řekli, že nechtěně posílila sociální šíření. Tehdy ale udělala to, co se od správy čekalo – zkusila problém uchopit, zorganizovat a zkrotit. A tohle „dobře míněné špatné řešení“ je na celém příběhu možná nejlidštější.
Možná i proto taneční mor tolik dráždí fantazii. Nejde jen o podivné chování jednotlivce. Je to příběh o tom, jak se společnost dívá na utrpení, jak mu chce pomoct – a jak tím někdy utrpení ještě rozmnoží. A současně je to memento, že lidské tělo není jen stroj. Někdy je to poslední ventil, když se svět kolem začne drolit.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.thelancet.com/article/S0140-6736%2809%2960386-X/fulltext
https://www.britannica.com/event/dancing-plague-of-1518
https://www.bps.org.uk/psychologist/dancing-plagues-and-mass-hysteria
https://publicdomainreview.org/essay/the-dancing-plague-of-1518/
